KAREL SÝS

Lze zakázat slova? Jistě, člověk může zakázat či povolit vše, na co dosáhne, ale člověk míní a pánbůh mění.

Antonín Doležal, nestor českého porodnictví, ověnčený tituly prof. Mudr. DrSc., předkládá svou knihu ZAKÁZANÁ SLOVA v již třetím doplněném a upraveném vydání v nakladatelství Grada Publishing (Praha 2017).

Může být lékař považován za sprostého, rozhodne-li se namísto latinského peditum říci prd?

Jistěže ne, zejména víme-li, že slovo prd je šlechticem mezi slovy, slovem staroindického původu: parda – prdění, pardin – prďoch, pardana – prdění. Takže když v americké kovbojce osloví někdo někoho „parde“, je to důvodem k střelbě od boku? Nikoli, oslovený je naopak potěšen.

Antonín Doležal by mohl být od hodiny básníkem, neboť jeho záliba ve slovech je přímo obžerná. Samozřejmě by mohl napsat a taky napsal knihy zabývající se méně iritujícími příklady lidské slovní zásoby (Porodnické operace, Od babictví k porodnictví, Kapitoly z dějin anatomie…).

Ale už ono slovo „lidské“ evokuje názor, že nic lidského nám nesmí být cizí, tím spíše, že nemůžeme ze svého lidství vystoupit, a navíc, jak říkal pan doktor K. mé babičce: „Paní Hoffmannová, prd je lepší než pětikoruna.“ (Na tomto už zbanalizovaném úsloví lze navíc dokumentovat vývoj měny.)

Začali jsme bzděním, ale kniha je samozřejmě mnohem obsažnější. Pro ilustraci uvedu názvy několika kapitol: Nadávky, O pannách, O kurvách, Nádobí mužské – varlata, Vagina a části přilehlé, Vaginismus aneb o „svazácích“, O čem se zpívalo ve škole za první republiky, Cenzoři a padělatelé české kultury, Slova nemytá a nečesaná v krásné literatuře…

LUK je časopis literární, proto se zaměřím na poslední tři uvedené kapitoly.

Ve škole se odjakživa zpívalo na dva způsoby: slušně až upjatě v hodinách hudební výchovy a odvázaně na záchodech či za školou. Antonín Doležal se vydal po stopě popěvků, jež se dědí z generace na generaci téměř beze změny jako písně starých rapsódů.

Sám bych mohl přispět písní o Janu Vančurovi, ctnostném panici, jejíž všechny sloky asi už nikdo nedá dohromady, a dalšími ukázkami studentského humoru.

Doležal uvádí slovenskou havířskou, učebnicemi oblíbenou Vstávaj Jano hore, na baňu klopajú… V poslední sloce se zpívá: Basama vás zaňat s vašimi baňami… Autor píše: „Tatínek mi tuto z maďarštiny převzatou kletbu tehdy ještě nevysvětlil, jen mě nabádal, abych to nikdy nezpíval před tetou Ilonou, provdanou za Kolomana Czendese v Budapešti. Maďarské bazsama vyzývá k souloži, v tomto případě s matkou. Ve Slovníku spisovného jazyka českého z roku 1989 je basama vedeno jako citoslovce, stejně basamaremtete (hrom), má vyjadřovat hněv, zlobu a hrozbu. ‚Basama s fousama‘ nás v prvé třídě obecné školy častoval pan učitel Karban; krásný rým zastírá etymologii této krajně sprosté kletby. Jaroslav Hašek uvádí: ‚Bazsom az anyát (matka), bazsom az istened (bůh), bazsom a Krizstus Márjat, bazsom az atyádot (otec), bazsom avilágot (celý svět).‘ Takový široký rozmach jako Maďaři náš národ nikdy neměl.“

Z kapitoly o prznitelích tři ukázky buditelské cenzury.

Jan Jeník z Bratřic (1756-1845) zachytil původní znění:

Třebas já byl, panímámo, cikán,

přece já vám vaši dceru zfikám.

Zfikám ji, zfikám ji zázračnou metlou

přes tu její fanfrlinku vzteklou.

Václav Hanka, slovutný padělatel, píseň nesmyslně umravnil:

Třeba já byl, panímámo, cikán,

jen dyž já vám vaší dceři vykám.

A K. J. Erben píseň dorazil:

Zfikám já vám Anduličku metlou, metlou,

přes tu její košiličku pěknou, pěknou.

Autor Kytice „opravil“ i originální znění pijácko-erotického popěvku:

Šla má milá z krčmy,

můj Honzíčku, strč mi!

Kterak ti ho strčím,

když jest se mi skrčil?

A po mravnostním zásahu:

Až já půjdu z krčmy,

moje ženo, mlč mi!

Až já půjdu opilej,

ty mně, ženo, podpírej!

A do třetice Jeník z Bratřic:

Sral, sral, sral, trávy se držel,

tráva se mu utrhla a on spadl do hovna,

zamazal si prdel.

Doležal komentuje: „Anonymní cenzor, který ve sbírce Ludvíka Rittersberka (1809-1858) píseň mravně přetavil, musel mít encephalomalacii – měknutí mozku:

Smál se, smál a trávy se držel;

tráva se s ním utrhla a on seděl tak zhola;

smál se, smál a trávy se držel.

V kapitole o „nemyté a nečesané“ krásné literatuře Doležal u básně Rytíř Smil nezpochybňuje autorství Jaroslava Vrchlického, jak činila jeho vnučka herečka Eva Vrchlická, nýbrž obdivuje mistrovské rýmy, ať už byl jejich autorem kdokoli. Nabízí se otázka: když ne Vrchlický, tak kdo?

Rytíř Smil samozřejmě nebyl jediný, kdo rozcuchal českou poezii. Potíže jsou však s určováním autorství; v naprosté většině se jedná o anonymní opusy.

Někdy v roce 1937 vznikla píseň Buďme veselí. Neznámý pěvec zesměšnil i anglického konzervativního premiéra Anthony Edena:

Největší ten onanista,

to byl ten lord Eden,

říkal, že má dva ocasy,

zatím měl jen jeden.

A nenechal na pokoji ani Mussoliniho:

Seňorina Garibaldi,

ta má kundu samý faldy,

Mussolini Benito,

má ho jako jelito.

Končím několika vtipnými větami z doslovu MUDr. Radima Uzla Slova vyvolávající ruměnec:

„Všechno vás na této knize potěší. A pokud by se vás snad něco nemile dotklo, není to chyba tohoto roztomilého textu. Tu chybu hledejte spíše u sebe. Ta knížka za to může stejně málo jako zrcadlo, které někdy nemilosrdně odhaluje naši křivou hubu.“