VLASTA RUT SIDONOVÁ

Byla dubnová neděle, tedy proměnlivé počasí. Hodiny na Barborce odbíjely celou a potom šest. Ovšem šest večer, což se v této chvíli zdá zcela nepodstatné. Brzy ovšem milý čtenář pochopí, že je to informace důležitá.

Jan, který nedávno oslavil osmdesáté narozeniny, přecházel z kuchyně do svého pokoje v osmém patře panelového domu. Pod hlavními dveřmi bytu uviděl na zemi obálku. Ležela pod otvorem na dopisy. Zastavil se a chvíli poslouchal, zda jsou ostatní, tedy jeho dva vnuci, doma. V bytě bylo ticho. Rozhodl se tedy ohnout ztuhlá záda, sebrat tu bíle svítící věc a prohlédnout si ji. Na obálce bylo úhledným rukopisem napsáno jeho jméno a příjmení.

Na poslední schůzi bytového družstva byl proti návrhu vybudování nového výtahu. Nechápal, proč se zadlužovat, když ho starý výtah vozí do osmého patra, kde bydlí čtyřicet let, bez problémů. Určitě se zase svolává nějaká schůze. Zakroutil hlavou a sedl si do svého pokoje k pracovnímu stolu. Otevřel obálku, nasadil si brýle a četl:

 

Vážený Jane,

dovolte, abych Vám sdělil, že do konce Vašeho života zbývá přesně jeden týden. Tuto informaci dostáváte jako bonus za své příkladně dobré lidské vlastnosti, které jste celý život zdokonaloval. Máte tedy možnost zařídit si zbývající čas podle své vlastní vůle, rozumu a citů.

Váš obdivovatel Eli Destiny

Dne 28. 4. 2013, 18.00 hod

 

„Už si mě různí blbouni podávali všelijak, ale tenhle janek je tedy vynalézavej,“ řekl Jan polohlasem a zasmál se. Podíval se z okna a přemýšlel, který z naštvaných sousedů má tak vytříbený smysl pro humor. Možná někdo, komu slíbila stavební firma výtahů tučnou provizi. Na nikoho ale nepřišel. No, za vyhrůžku to považovat nelze. Na policii s tím asi nepůjde. Stejně by se mu jen vysmáli. A měli by pravdu. Je to směšné.

Papír s obálkou strčil do šuplíku. Zapnul počítač, aby se podíval na předpověď počasí na příští týden. Kamarádka z druhého patra, která fantasticky vaří, si zlomila ruku a pověřila ho pochůzkami po městě. Další kamarádka ze čtvrtého patra, která je vášnivá turistka, ho pozvala na výlet k Ohři. Je vdovec a tak má na své sympatické sousedky dost času.

Podíval se na norskou předpověď počasí, té věřil nejvíc. Prostudoval ji a rozhodl se, že na pochůzky zajde do centra Chomutova v pondělí, protože má pršet. Na výlet do přírody bude nejlepší úterý, mělo by být polojasno.

V předsíni zarachotil zámek a ozvaly se hlasy.

„Ahoj, dědo, nemáš něco na zub? Jsme úplně vyhladovělí.“

 

Celou noc se Jan převaloval. V žaludku ho tlačil text dopisu, psaný neznámou rukou. Ráno v sedm hodin si zadal do Googlu jméno, které bylo pod tím záhadným a zneklidňujícím textem. Věděl, že podpis znamená osud, ale kdo by mu chtěl něco takového nasadit do hlavy? A proč? V počítači nenašel nic moc.

V deset hodin už obcházel Úřad práce se žádostí kamarádky z druhého o příspěvek na bydlení. Všechno se zdražuje. Zaplatit byt a živobytí pro českou důchodkyni je v současnosti nad její síly. Vyzvedl jí ještě boty z opravny. Na tržnici nakoupil levnou zeleninu a zamířil ke stanici trolejbusu.

Přecházel přes náměstí středověkého půdorysu. Zastavil se u barokního sloupu plného svatých, který nechal kdysi postavit pekařský cech nějakého Wolfa. Historie byla jeho koníčkem už od mládí. Vyvažovala jeho lásku k přírodě Krušných hor, která, ač drsná, byla k němu přívětivější než lidé s jejich mocenskými záměry.

Od sloupu si prohlížel kostel svaté Kateřiny. V roce 2000 se po dvou stech letech dočkal znovu vysvěcení. Ve zlatých šedesátých ho málem strhli. Kamenná městská věž mu dnes připadala obzvlášť majestátní. Přejel pohledem měšťanské domy s podloubím a zastavil svou pozornost na barokním kostele svatého Ignáce, v kterém se kvůli přestavbám ve větracím systému rozpadly desítky mumií mnichů.

Co vlastně po člověku na tomhle světě zůstane? Má význam mumifikované tělo? Nebo vytesat sochu? Co třeba děti? Většinou dělají všechno jinak, než se od nich očekává. Smutně se pousmál a jen tak pro sebe pokrčil rameny, protože odpověď neznal.

Zadíval se do ulice, která vedla k domu, kde žil se svojí ženou. Tam se jim narodila dcera. Poprvé ho napadla myšlenka, že pokud má do konce týdne tento svět opustit, měl by se ještě na ten dům podívat.

Došel ke starým dveřím, které někdo opravil a zamyšleně se usmíval. Znovu cítil ten hřejivý pocit klidu, s kterým se vracel tenkrát z práce domů ke své rodině. Byl to jeho svět s takovými pravidly, která se mu líbila. Pracoval tenkrát v továrně ve své profesi, vyučil se elektrikářem. Na nějaká studia nemohl on, syn Němce, po roce čtyřicet pět ani pomyslet, i když máma byla Češka. Celou válku chodil povinně v Praze do německé školy, včetně vojenské přípravky. Psal švabachem a učil se německy. Na konci války mu bylo dvanáct let. Táta, jako mnoho jiných, navždy zmizel mezi zajatci.

Jeho milovaný děda Benedikt, který ho nikdy nezklamal, mu sliboval, že musí vydržet, že se všechno nakonec přežene a válka skončí. Když se to stalo, nasedli s dědou v neděli ráno v Praze do vlaku. Ani nevěděli, kam dojedou. Řekli si, že vystoupí tam, kde se jim to bude líbit. Vlak jel na sever. Když projížděli z Chomutova na Karlovy Vary, uviděl děda kopce Krušných hor a řekl: „Tady je to jako u nás v Hostýně.“

Vystoupili tedy v dolní části nějaké vesnice a vydali se do kopce, směrem k zalesněným vrchům. Domy po obou stranách silnice byly většinou prázdné. Došli ke křižovatce s kapličkou, velkým kaštanem a mramorovým pomníkem obětem první války. Odněkud vyběhl ozbrojený muž s pistolí a bičem v ruce. Křičel na dědu: „Ty svině německá, jak to, že nemáš pásku na rukávu.“

Děda, legionář z první světové, chvíli čekal a poslouchal příval vyhrůžek. Najednou sáhl do saka, vytáhl revolver, namířil na muže a klidně pronesl: „Kliď se mi z očí, ty grázle. Takových, jako jsi ty, jsem viděl už hodně. Jsem možná lepší Čech než ty, i když jsem z Moravy.“ Chlap zmizel stejně rychle, jak se objevil. Děda schoval zbraň a usmál se na vyděšeného Jana. „Bouchačku jsem si koupil od Rusů v Praze. To víš, člověk se musí dnes mít na pozoru.“

Chvíli se rozhlíželi a vypravili se k domu, kde stála ve stěně kamenná kaplička se sochou Krista trpitele. Byl tam místní úřad. Dědovi nabídli, aby si vybral dům, že odvezou německé majitele do sběrného místa. Ale starý muž chtěl raději opuštěné stavení, a tak je odvedli jen kousek do bývalé kovárny s velkou zahradou a vrátky v plotě, vedoucí rovnou pod les Krušných hor. V tomhle malém domku našli domov pro celou rodinu, i když měl jen dvě místnosti, kůlnu na dřevo a chlívek.

 

Jan se vrátil z pochůzek, zazvonil u dveří ve druhém patře a trpělivě čekal, než se jeho známé podaří odemknout dveře.

„Zase jste se nezeptala, kdo zvoní,“ vyčítal jí.

„Kdo jiný by to asi tak mohl být, než vy Jendo, pošťačka chodí přece ráno,“ přívětivým hlasem odpověděla žena. Měla usměvavé oči, i když její nohy vypovídaly službu a jedna ruka byla bezvládná. „Víte co je dneska vobejdů, kteří si troufnou jen na starce,“ trval na svém Jan.

„Co jste vyřídil,“ změnila téma.

„Budete se divit, ale všechno. Dokonce jsem se pěkně prošel. Tady je nákup a tady potvrzení z podatelny Úřadu práce. Ozvou se vám. Tady jsou ještě navrch karafiáty. Ty jsem koupil za své. Jsou za to, jak mi dobře vaříte.“ Jan se zamyslel a dodal: „Taky proto, že vás mám rád. Jste dobrý člověk.“ Napřáhl ruku s růžovými květy.

Ona je váhavě přijala a zvážněla: „Co se pro pána stalo? Vám není dobře, že jo. Nevyvedli zase něco kluci?“

„To jsem si mohl myslet,“ zasmál se Jan a usadil se pohodlně na židli u okna. Věděl, že mu nabídne čerstvě upečené buchty, které voněly v celém bytě už ode dveří.

 

Když později odjížděl výtahem domů do osmého patra, stála ještě chvíli a poslouchala, jestli se nezastaví za známou ve čtvrtém. Nevěděla, že Jan pozval oba vnuky na dobrou večeři, kterou teď musí uvařit. Chtěl si s nimi promluvit a sedět zase jednou pohromadě u stolu, jako rodina. Bude chybět dcera, ale ta by si hned dělala všelijaké starosti.

Večer, když do sebe mladíci naládovali sekanou s bramborem a okurkou, se na ně Jan díval ustaraněji než jindy.

„Co budete jíst, až umřu,“ zeptal se naléhavě. „Klidně tady už příští týden nemusím být. Ani já, ani moje penze. Už nejsem žádný mladík. Musíte konečně v práci vydržet, i když vám nevoní.“

„Nějak bylo, nějak bude,“ pronesl žoviálně starší vnuk a protáhl se.

Chvíli bylo ticho a potom se stalo něco nevídaného. Jan praštil pěstí do stolu, až nadskočily talíře. Beze slova vstal a odešel. Cítil takovou bezmoc nad osudem těch mladých lidí a poprvé od přečtení toho děsivého vzkazu dostal strach. Za poslední léta se ti dva snažili mnohokrát získat práci a pozici. Majitelé firem se k nim chovali úplně bezohledně. Špatné smlouvy, nebo žádné, nevyplacené mzdy, nejistota. Co to je za svět. Tížila ho potřeba postarat se o své vnuky. Nevěděl ale, jak to provést. Napadlo ho, že se zastaví v pátém patře u pojišťováka. Neodkládal to a sjel výtahem o tři patra níž. Snad mu poradí, jak to chodí s životní pojistkou.

Zazvonil a za dveřmi se ozval nabroušený mužský hlas: „Kdo je?“ „Tady je soused z osmého. Mám nějakou otázku ohledně životního pojištění.“ Dveře se pomalu pootevřely a objevila se tvář usmívajícího se pojišťovacího agenta.

„Je to dost nezvyklé místo a čas, ale jsem váš.“

Jan neotálel a zeptal se: „Když mě dnes pojistíte na život, kdy můžu nejdřív umřít, aby moje rodina něco dostala?“ Pojišťovákovi zmizel úsměv z tváře. Chytil se za bradu a zamhouřil oči. „No, nebylo by to levné, vzhledem k věku, ale to propočteme. Plnění může nastat až po jednom měsíci a jen určité procento cílové částky,“ pokyvoval muž hlavou. „Tak děkuji,“ povytáhl Jan obočí, otočil se a odešel. Nahoru do osmého šel pěšky. Pomalu a dlouho. Těžko se mu dýchalo. V mezipatře vyšel na balkon a zadíval se na hory. Jako by slyšel, jak se mu řehtají kamarádi z mládí, se kterými vyráželi každou neděli na tramp.

„Vám se to směje. Můj děda se taky o mě postaral, když bylo potřeba,“ řekl si polohlasem. Zarazil se, protože mu vyvstala v mysli jasná vzpomínka. Odcházel tenkrát na vojnu a děda ho vyprovázel na nádraží. Bylo mu osmnáct let. Starý muž ho poplácal po zádech a povzbudivě s trochou nostalgie v hlase pronesl: „Teď už půjdeš životem sám, už nás tolik potřebovat nebudeš, uvidíš!“ Žádný velký význam tomu tenkrát nedával, ale tak nějak to opravdu v dalších letech bylo.

Je to tak správné. Jeho dcera a vnuci to taky zvládnou. Podíval se znovu na hory a pocítil touhu uvidět vzdálené údolí se smíšeným lesem, horským potokem a mýtinou s řešetlákovými keři. Přivřel oči a ucítil vůni trávy a stromů. Bezpečí mezi kamarády. Několikrát, když v létě scházeli z hor od Kovářské, dolů k Boči, přespali v dřevěné boudě, kterou tam postavili lesáci. Na keře se po ránu slétali žlutí motýli a mihotali se kolem listů, jako rozevlátý zlatý závoj. Horský potok tam nabízel ranní koupel a v kotlíku si vařili černý čaj.

 

V úterý brzy ráno vzbudil Jana zvonek u dveří. Chvíli čekal, zda zadrnčí znovu. Z pokoje mladšího vnuka se ozval hlas: „Já nikoho nečekám, tak tam nejdu.“

Jan se zvedl. Na hodinkách bylo šest hodin. Podíval se kukátkem ve dveřích a uviděl známou ze čtvrtého patra. Plácl se do čela a otevřel dveře. „Už nezvoňte, zburcujete celej barák. Pojďte do kuchyně, udělám kafe.“

„To jsem si mohla myslet. Zaspal jste. Já už jsem připravená a klidně můžeme vyrazit,“ ukázala na batoh a hodila ho na židli. Jan dal prst na ústa a ukázal dovnitř bytu.

„No nic by se jim nestalo, kdyby vstali jednou dřív. Ranní ptáče dál doskáče,“ naklonila se k Janovi, aby ji dobře slyšel. Ten si toho nevšímal a v županu připravoval kávu. Odněkud vběhl do kuchyně pes a radostně se s nimi vítal.

„Tebe jsme tady potřebovali,“ vzdychl Jan.

„Dědo, vyvenči psa, když už jsi vzhůru,“ ozvalo se z jednoho pokoje. „Vidím, že s výletem je ámen,“ zhroutila se ke stolu známá ze čtvrtého. Jenže se mýlila. Jan, jako vždy, s trpělivostí a s přehledem, vše zvládnul.

 

Před osmou hodinou už oba seděli ve vlaku, který se rozjel směrem na západ ke kamenité řece Ohři.

„Vidíte, to jsou Černovice,“ ukázal Jan vesnici, kterou právě projížděli. Stoupala do svahu hory Hradiště.

„Po stejných kolejích jako teď jsem po válce přijel s dědou. Terén mu tenkrát připomínal jeho rodnou severní Moravu. Rozhodl se to místo prohlédnout a usadil se tady na zbytek života. Leží s babičkou a sousedy támhle na tom hřbitově. No, mě tady asi nepohřbějí. Půjdu k ženě do Chomutova,“ dodal.

„Vy se tedy tváříte,“ zvedla obočí žena. „Alespoň nebudete mít ze hřbitova výhled rovnou na povrchový důl, jako ti ostatní přistěhovalci, na které máte romantické vzpomínky. Taková blbost,“ ušklíbla se.

„Nojo, tenkrát tady byly hlubinné doly. Taky jsem fáral. Tam, co je ta díra byl důl Václav a pár vesnic, které zbourali kvůli těžbě,“ zamyslel se Jan a nevšímal si její nálady. „Za chvíli bude Klášterec a v Boči vystoupíme. Vezmeme to pěšky do Stráže.“

Hned jak se objevila řeka, oba pookřáli. Voda byla dost nízko, bylo sucho. Klouzala po kamení a čeřila se bíle v peřejích. Kolem břehu se k ní důvěrně nahýbaly keře. Občas se objevila chata se schůdky až k hladině.

V Boči bylo uklizené nádraží, spíš nádražíčko. Vykročili k mostu, aby se dostali na druhý břeh.

„Na Vejprtské trati nedávno zbourali nádraží a stojí tam místo nich jen takové budky. Stejně už tam nic nejezdí,“ řekl Jan sám pro sebe.

„Němci tam přece zavedli výletní vlaky. Musíme tam jednou taky vyrazit,“ přidala se žena, jelikož měla vandrování v krvi.

„Jsem teď nějak bolavej na minulost,“ mračil se Jan.

Žena u něj tenhle výraz neznala. Zastavila se a dala ruce v bok. „Snad si nemyslíte, že se tahle řeka zastaví, když budeme fňukat, nebo že přestane foukat vítr?“

„Jasně, že ne. Musíme holt jít, dokud to jde. Jako by nic.“

Šli proti proudu. Cítili se svobodně. Tato verze světa byla pro ně ta správná a bezpečná. Posadili se na kládu a rozbalili svačiny.

„Pane Bože, co to je za potvoru?“ vykřikla žena, vyskočila a ukazovala na zem za kládou. Směrem k řece se plazil tlustý tmavošedý had se vzorovaným hřbetem. Zpomalil a skoro se ohlédl, co se to za ním děje.

„No vidíte, to je jedno z překvapení dnešního výletu. Užovka stromová, kterou sem původně zavlekli, aby na Horním hradě chytala myši, a teď tu straší chataře a vás,“ smál se Jan.

„Tak to si tedy nechte, já měla málem infarkt!“

Ve Stráži se odklonili od řeky a vypravili se do kopce. U odbočky ze silnice byla velká cedule s nápisem Horní hrad – Hohenstein.

„Uvidíte dnešní další překvapeni. Pokus o obnovu hradu, kterému se říkávalo západočeská Hluboká. Poslední podobu dostal od majitelky, nějaké hraběnky Buqoy. Přistavěla ke starému hradu novy zámek a vzniklo zajímavé spojení. Viděl jsem to jako kluk po válce. Postupně hrad upadal a nakonec ho rozebrali místní kutilové. Teď ho vlastní nějaký Pražák.“

Pomalu zdolali kopec a kolem arboreta vešli branou na hradní nádvoří. Na polorozpadlých hradních budovách trůnila nová střecha. Podlahy většinou neexistovaly a v sálech bez oken byly rozvěšeny rodokmeny majitelů, kteří vlastnili bývalou perlu Krušných hor.

„Tenhle sál si pamatuju. Byl moc nóbl. Vlezli jsme sem s klukama někdy v padesátých letech. Všechno bylo úplně prázdné, ale podlahy a stěny jako v zámku. Myslím, že to tady obýval naposled dětský domov. Potom to zpustlo a vlítli sem ti, kteří potřebovali stavební materiál. Nikdo to tu nehlídal,“ rozhlížel se Jan kolem sebe.

„Podívejte se, tady je model hradu i s pivovarem. Muselo to všechno spadnout, aby se našel někdo, kdo to opraví,“ kroutila hlavou žena.

Zašli ještě ke kapli na protějším kopci. Dívali se beze slova na překrásnou scenerii údolí s dojemnou hrdostí zachycenou ve tvarech staré věže. Pozorovali nádvoří s kouřícím ohništěm. Civilizace sem pronikala jen pomalu. Návštěvníci, kteří sem přicházeli, byli typem lidí, kteří netoužili po vypulírovaných úpravách. Ani po noblese.

Při zpáteční cestě na nádraží se dvojice zastavila v hospodě na polévku a pivo. Jan se cítil báječně a vůbec se mu nechtělo jet do města. Za kopci cítil údolí řešetláků. Bylo tak blízko! Tam se tak natáhnout v boudě a usnout.

„Tedy s vámi je dneska zábava. Nad čím zase dumáte,“ houkla na něj žena.

 

Z hospody vyšli ven a začalo drobně pršet. Déšť sílil a Jan se zastavil až na mostě. Na hladině kapky rozehrávaly dešťové představení. Kola a taky bubliny. Díval se na tu hru vody. Bylo v tom tolik energie a krásy. Vůbec se mu teď zdálo, že svět pro něj ožívá. Že je plný zázraků. Cítil to tak nějak v mládí, ale neuměl ten pocit tenkrát pořádně ocenit.

Cesta vlakem utekla rychle. Oba si roztáhli mokré bundy na věšáky a za chvíli, v pravidelném rytmu vlaku, usnuli. Z podvědomí se jim nořila věž a cimbuří, had v trávě a studený jarní déšť.

Ve výtahu se rozloučili a každý spokojeně vystoupil ve svém patře. Jana napadlo, že pokud to byl jejich poslední společný výlet, tak se povedl. Nechal si to raději pro sebe. V bytě byl sám a šel brzy spát. Usínalo se mu dobře.

 

Ve středu ráno se probudil a cítil se odpočatý. Dnes musí vyřídit poštu. Nepodíval se taky dlouho do mailu. Zapomněl napsat přání bratrovi k narozeninám. Jeho dcera a sestra mu určitě poslaly urgentní návrhy na nějakou schůzku.

Je to nádhera být na světě, být fit a dělat obyčejné věci. Ať to trvá jakkoliv dlouho. Rok nebo týden. Podíval se směrem k šuplíku ve svém stole. Otevřel ho a z obálky, kterou si chvíli prohlížel, vyndal list papíru. Roztrhal ho na malé kousky. Otevřel okno a pomalu nechal ty nepravidelné útržky klouzat dolů po větru. Podíval se na hodinky a rozhodl se vyvenčit psa, který vše sledoval a vrtěl přitom ocasem.