JAROSLAV KUČERA

Po úvodu a předchozích kapitolách, kde šlo o formulování problému sociální závislosti „vůbec“, jde na začátku této kapitoly k prvnímu, byť i značně zjednodušenému přiblížení k její precizaci. K solidnímu matematickému vyjádření má ovšem ještě daleko. Předchozí výklad však mohl čtenáře, který matematiku zrovna nemusí, poněkud znechutit. Proto si zaslouží malé osvěžení v podobě mírně ironického polidštění uvedeného výkladu.

Lidé jsou všelijací. Nezřídka i takoví, že se z nich samotnému člověku dělá špatně. Místo aby si vzájemně pomáhali, tak si škodí. Jeden podvádí a okrádá druhé, rvou se mezi sebou, zabíjejí se a zčásti i válčí. Ne vždy jednají vědomě či cílevědomě, ale podléhají iracionálním emocím i režimními ohlupování masmédií, pověrami a předsudky. Zatímco altruisté představují ohrožený druh, různí lotři vzývající bezohlednou honbu za mamonem se v této všivé době množí jako houby po dešti. A jejich pacholství exponenciálně vzrůstá a blíží se nekonečnu. Z těchto a podobných důvodů pak mnozí lidé nedokážou rozeznat ani své základní potřeby a zájmy, což se opět hodí lumpům, kteří jim vládnou. Ti nepochybně patří do pekla, které vytvářejí pro ty ostatní zde na Zemi.

K tomu se sluší poznamenat, že pokud mají lidé i to, co různé víry nazývají duší, je to s výše uvedenou diferenciální rovnicí poněkud nahnuté. V nebi neplatí, neboť nesmrtelné duše tam žijí ve věčné blaženosti a proto nic nepotřebují. Ale v pekle je tomu jinak.

Tam se hříšné duše škvaří v kotlích pravděpodobnosti, označených podle jejich národnosti či státní příslušnosti. Proto mají jedinou potřebu: opustit toto nevalné duchovní prostředí. To je vylézt z kotlů a někam zmizet. Pravděpodobnost realizace této potřeby výrazně snižuje rota čertů poletující s vidlemi nad každým kotlem a méně výrazně ji zvyšuje vzájemná pomoc úpějících duší, drápajících se z kotlů ven. Jelikož se obě pravděpodobnosti odečítají, vektor závislostní funkce obvykle směřuje ke skupině duší, z čehož vyplývá jejich závislost na čertech.

I zde však platí princip kvantové neurčitosti, podle něhož se některým duším podaří z kotlů uniknout, aby pak po nocích strašily darebáky i řádné občany. Pravděpodobnost tohoto úniku vzrůstá v případech, kdy čerty – disidenty zaměstnávají intriky pekelné opozice proti Belzebubovi, neboť uvěří-li nihilistické propagandě duší, že peklo už stejně nemá žádny smysl, když si ho lidé vytvářejí sami pro sebe.

Je zřejmé, že v případě dvou skupinových subjektů S₃ a S₄ t.j. duší a čertů, platí zmiňovaná

diferenciální rovnice stejně, jako v případě dvou individuálních subjektů S₃ a S₄. Například libovolného ministra nynější Topolánkovy české vlády a jeho mafiánského kmotra – tuneláře, který ho svými penězi drží v hrsti, než si pro oba přijde středolevý čert, socialistický ďábel nebo dokonce sám komunistický Lucifer.

Kvantové zákonitosti jsou však vzhledem k svému pravděpodobnostnímu charakteru zatraceně potměšilé, takže některý z pekelných kotlů mohou i obejít. Například český kotel nemusí hlídat žádný čert. Malé ušlápnuté české dušičky, které v něm úpí, stejně jako ostatní v jiných kotlích, stáhnou dolů každou, co se v jejich kotli vydrápe o něco výš. Jsou to dušičky sice ušlápnuté, ale jinak pěkně závistivé potvory.

Předně se i v pekle řídí směrnicí svého pozemského patriarchy, jistého předního českého politika, že každý se má starat jen sám o sebe. Již to ruší veškeré závislosti. V české kotlině, pokud jde o závist, pak princip kvantové neurčitosti již dávno vystřídalo maximum její jistoty. Téměř každý zde zakouší největší blaho, když sousedovi chcípne prase nebo mu housenky sežerou zeleninu. V tomto případě se vektor závislostní funkce ztrácí v antiprostoru.

V normální společnosti, pokud taková ještě někde existuje, pravděpodobnost negativních jevů kolísá kolem jejich vcelku stabilní, relativně nízké úrovně.

Naprosto jinak je tomu ve společnostech abnormálních, jimž vévodí Český Kalouskov. V této pozoruhodné sociálně politické autodestruktivní anomálii je sice platnost právních, ekonomických i kvantových zákonů teoreticky absolutně nutná, ale prakticky zhola nemožná. Selhávají zde i zákony matematiky, neboť v příslušných rovnicích se objevují výrazy, jako 0 krát 0 nebo nekonečno lomeno nulou atd., s nimiž si nevědí rady ani ti nejslavnější matematici.

Jediná matematika, která platí v českém Kalouskově, je teorie chaosu.

Vektory původního Hilbertova prostoru se v něm vzájemně lámou, deformují do neuvěřitelných patvarů, nebo mizí v peněženkách různých vykuků, ve švýcarských bankách a daňových rájích, či prostě v transcendentnu (viz. obor iracionálních a transcendentálních čísel).

Starý Hilbertův vektorový prostor se rychle smršťuje a zákonitosti zmiňované matematické teorie v něm platí stále tvrději a neodvratně. Je to necesta, jak by řekl onen patriarcha.

Nakonec se celý Hilbertův prostor zbortí do obludného superentropického útvaru, který objevil autor této studie a nazval ho Kalouskovou sociální singularitou. Až smršťování tohoto prostoru překročí určitou kvantovou mez, nazývanou v matematické teorii chaosu bifurkačním bodem. Potom stačí sebemenší kvantová porucha, aby tento strašidelný útvar razantně explodoval podobně jako gravitační singularita (zárodek vesmíru) ve velkém třesku v Planckově čase a svým úžasným výbuchem otevřel vstup do jiného, kvalitativně odlišného systému. Není těžké uhádnout do jakého.

(Výňatek z autorovy připravované knihy Sociální závislost a kvantový svět)