ZDENĚK HRABICA

V úctě opatruji knihy letopisů o vzniku a existenci Československé republiky. Deset let po jejím vzniku v roce 1928 panovalo vskutku neobyčejně bohaté intelektuální ovzduší. Patřily k němu i knihy. Tři svazky Deset let Československé republiky, dohromady čítající přes 1500 stran, doprovázené hlubotiskovými fotografiemi a mapami, vydané republikou pod patronací prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka byly předznamenány jeho čtyřmi rukopisnými řádkami z prvního poselství: „Získali jsme si sympatie spojenců a respekt odpůrců svou organizační dovedností a tím, že jsme dovedli udělat a uchovat pořádek. A pořádek musíme uchovat i nadále a za všech okolností.“

Vznikala nesmírně profesionální analytická společenská díla. Vyšlo pět svazků Za svobodu (mapující cestu československých legií na Rusi), vyšly souhrnné práce o československém zahraničním vojsku v Itálii a ve Francii. Začaly vycházet knihy, hodnotící muže 28. října a zejména T. G. M. (včetně díla Zdeňka Nejedlého) a také kniha Edvard Beneš – Filozof a státník z roku 1937. Vyšlo Deset let diktatury proletariátu v Komunistickém nakladatelství a knihkupectví – analýza vlivu Říjnové revoluce v Rusku na ČSR a celý svět.

Nemohu v tuto chvíli uvést, že by se s takovou pílí a s takovou intelektuální energií ohlédla Česká republika po rozpadu Československa a při obnovení české státnosti po deseti letech v roce 2003 nebo po dvaceti letech v roce 2013. Nic takového se nestalo a už se ani stát nemůže. To vyvolává otázku o kvalitě politické garnitury, která společný stát v roce 1918 vytvořila a která ji v roce 1993 rozložila, s využitím vědecké srovnávací metody. Otázku kdo byl svým rozhodnutím na úrovni požadavku doby a kdo požadavek doby promarnil, kdo byl svůj a kdo se stal loutkou jiných.

I když při vynesení jakýchkoliv soudů – ať již návraty ke včerejšku mají jakoukoliv podobu – je zcela patrné, že se musejí rozcházet. Doba se změnila, užívají se jiné prostředky, komunikace telegrafu, případně potrubní pošty nebo holubího přenosu zpráv se nedá srovnat s elektronickými mechanismy dneška.

Pohled retro vyvolává touhu po pravdě

Hojně užívanou metodou návratů je obliba retro. Sáhli jsme po ní nejenom u nás, stejně po ní sáhli v Maďarsku, Polsku či v Rusku (tam vycházejí podobné knihy a vysílají se podobné pořady pod titulem Naděždy). U nás je momentálně nynější retro nejméně ve třech podobách – v pokračujícím televizním programu RETRO, v souběžném autorském a nakladatelském počinu JOTY (jejich tří autorských svazků Michala Petrova). Zatím RETRO CS 1 – Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu /2013/, RETRO CS 2 Jak jsme si to užili za reálného socialismu /2015/ a poslední RETRO ČS 3 aneb (Povolená) dovolená – 2017.

A je jistě chvályhodné, že jsme se již dostali o krůček dál. Nyní je na knižním trhu práce, kterou sestavil kolektiv Rešeršního oddělení Českého rozhlasu pod editací Dušana Radovanoviče „Svobodná a divoká 90. léta – Příběhy z doby, kdy bylo možno téměř vše“.

Kladem všech těchto tří mediálních aktivit v ohlédnutí za včerejškem je, že nemohou ideologicky obcházet a nerespektovat fakta. Mohou je samozřejmě přehlížet. Nemohou je tak okatě pozměňovat, jako to dělají černobílí trubadúři polistopadového vývoje po roce 1989, když jako na běžícím pásu mění historická fakta, bez ohledu na přítomnost generací, které včerejšek na vlastní zkušenosti samy zažily. Nikoliv všichni jsme se přece narodili 17. listopadu 1989 a po něm. Aniž to autoři předpokládali, museli si vzít příklad z filmového dokumentaristy Karla Čáslavského a nastavovat zrcadlo. Zvát respondenta ke kladení otázek, jak to jenom bylo možné, že něco podobného mohlo vzniknout a proč muselo zaniknout, bylo zbořeno a rozvaleno? Vytvořili mozaiku stavu věcí – a nemohou nikomu lhát, jak si to usmyslila a často koná propaganda, ideologie a bezbřehá pýcha vítězů moci.

Kulhá vědecký pohled za realitou?

Iniciátoři Retra předběhli mnohé instituce k tomu povolané, především mnohé ctihodné vědecké ústavy, hlavně pro mne zcela zbytečný Ústav pro studium totalitních režimů. Pýše předchází i v této oblasti pád. Lež má krátké nohy, pravdě neuteče. To považuji za největší klad – není přece všechno zlato, co se třpytí. Stokrát mohou politici před národem připomínat, že žijeme jako nikdy předtím, když se jeho příslušníci s nimi vůbec neshodují – většinou v ničem. RETRO posiluje národní sebevědomí – a nikdo s tím nic nenadělá.

Na počátku mé úvahy jsem připomněl, s jakou obrovskou erudicí vstoupil samostatný stát Československá republika v roce 1918 do moderních dějin a jak je vždy po dekádách dokázal koncentrovaně zhodnotit. Opíral se o fakta – o pravdu, o vědecké poznání. Leccos nelze nikdy dohnat. Nebo že by již blaničtí rytíři kdesi utajeně soustředěně pracovali na tom, aby osvětlili, co všechno přineslo období 1989 – 1993 – 2017? Vyčleněno i jedno z témat – navazující na Svobodná a divoká 90. léta jiným prismatem – jak to bylo, když se u nás muselo na minutu zhasnout. A kdy „kradnuli všeci“. Budou to příběhy doby, kterou již dobře znají nová pokolení a kdy se může téměř všechno. Jak zavádějící a falešné.

Nejsem mimozemšťan

Na prezentacích podobných a již zmíněných knih jsem aktérům kladl otázku, jaké bude retro za dvacet třicet let. Pohlíželi na mne, jako bych se minul imperativu své profese – novináře a přistál jsem na planetě Zemi (v České republice) jako mimozemšťan. Myslím, že se pořádně, nejenom v tomto případě, zmýlili.

Věšet lidem bulíky na nos nelze donekonečna ve srovnávání včerejška s dneškem. To dá a potvrdí přece i selský rozum!