JAKUB STEIN

– Tak jak, pane Kohn, pravil pan Roubíček u spokojeného vědomí, že kavárna Louvre je solidní podnik, v jakém se nemusí třikrát marně volat na obsluhu a v jakém není výraz na objednávku hodný opovržení anebo dokonce hlubokého mravního rozhořčení, k jakému byla ve sněmovně dohnána taková mravní autorita, za jakou se obecně považuje jeden pan top poslanec, ale nejenom on. – Tak jak, začal pan Kohn, taky jich přímo vykolejil výrok pana premiéra, že je stíhán na objednávku?

Pan Roubíček kývl na personál a zeptal se, jestli vedou ruská vejce, anebo tomu radši říkají jinak, a když si pánové objednali, pojednali o dvojí právní kauze, pravda, jako obyčejní laikové, ale přátelé moudrého rabína, od něhož leccos pochytili.

– No vědí, zarozjímal pan Kohn, dneska rána jsem pozorně poslouchal odborníka na slovo vzatého, na právnické slovo vzatého, vysoce postaveného právníka, který je ve veřejnoprávním rozhlase pečený vařený, a ten mně a všem posluchačům vše vysvětlil. Když si posteskne na policajty a na justici nějaký pan Vomáčka, který má pocit, že ho vyšetřovali a obvinili na objednávku, ačkoli se časem ukáže, že je nevinný jako sám Kristus, dá se to přejít a pochopit. Emoce jsou jako nemoce. Jenže pan premiér není žádný nějaký neznámý pán, a řekl to navíc v parlamentu, a to je, abych parafrázoval na slovo vzatého právníka, to je jiný kafe.

Pan Roubíček sáhl po své kávě a poznamenal:

– No právě. Ale řeknu jim, just o tomle a takle si to u nás cvrlikají vrabci na střeše. První, co jednoho, totiž nejednoho napadne, když slyší masivní rozhořčený pokřik, který se strhl po poznámce o možnosti u nás objednat si policejní a soudní vyšetřování, jsou potrefené husy z mudrosloví. Já vím, ten slovutný právník není žádná husa, natož potrefená, je jistě neposkvrněný jako Panenka Maria a své kolegy soudí podle sebe …

– … jenže to se nemá, dovolil si skočit panu Roubíčkovi do řeči pan Kohn.

– … to se nemá, ale copa nevědí, že dělat jen to, co se má, je cesta rovnou do pekel?

Pánové si zakousli a zakousli se do problému.

– Problém je v tom, o čem mluvil slovutný právník dál, když přišla řeč na ukrajinskou supervlastenku, která vyrazila ve volební místnosti proti panu prezidentovi provokativně nahoře bez, ne však bez protestního vřískotu, jista si tím, že její scéna obletí celý svět.

– Co maj, přerušil pana Roubíčka pan Kohn, – co maj na mysli?

– Nezdá se jim, jak ta nepochybná právní kapacita byla s ubožačkou až příliš ajnzvaj fertik? Jistě, byla to politování hodná výtržnost, ale stárnoucí holka byla okamžitě odsouzena a vyexpedována. Případ jasný jak facka.

– No právěže ne tak zcela. Dovedou si představit, kdyby takto byla vyjela například proti panu prezidentu Havlovi nějaká bosorka a křičela, že křivě přísahal na ústavu socialistického státu a co všecko falešně nasliboval, dovedou si představit, že by se důkladně nevyšetřovalo, jaká stará struktura ji navedla, kdo ji pomohl do blízkosti velkého humanisty, a jaká je to urážka majestátu?

– Až takovou fantazii nemáme, zalitovali oba pánové. Ale panu Roubíčkovi to nedalo a meditoval dál.

– Nevím, jak jim, pane Kohn, ale mně nejde na rozum, že spravedlivého a znalého vykladače práva nenapadlo, že ani pan prezident není jen tak někdo a proč nestálo naší policii a naší spravedlivé a jako křišťál čisté justici za to, aby si položily – a hlavně útočníci daly zodpovědět – pár otázek. Takže nic neřekla, jako nic nemohl říct ten ubožák, co údajně střílel v Dallasu 1963 a byl včas odstřelený. A že bylo i v Praze 2018 na co se vyptat!

– Například, proč nikoho nenapadlo vyšetřit, odkud provokatérka věděla, kam a kdy půjde pan prezident volit? To šířila média?, kdo ji mezi novináři propašuje do volební místnosti a kdo kolegům naznačí, ať jsou na pozoru, že bude obrovská senzace; že celý svět uvidí, jak je pan prezident nenáviděný. A to není to nejlepší!

– Maj recht, pane Kohn, a řeknu jim, teď každý slepec vidí, jak dokonalá organizace v tom byla…

­– … a proč musela chuděra rychle vyfasovat směšný trest a spěšně ven. Co kdyby se prokecla, kdo to všecko vymyslel, zaplatil a připravil tak, aby to přišlo odpůrcům pana prezidenta jako na zavolanou. Vyvázla vlastně parádně; kdyby úplně náhodou vzápětí zakopla o nějakou náhodou nastraženou nohu a rozbila si lebku, mohlo se to svést na brutální ochranku pana prezidenta, jenže tomu by asi podobně jako vrahovi dallaského atentátníka uvěřila nanejvejš nějaká správně vybraná komise.

– Na ja, richtik, poučili se. A je taky jinší, sofistikovanější doba.

– Vidim vidim, pane Roubíček, že se radši hamují říct na objednávku a že viděj, co neviděl pan právník dvojího metru a co neprodleně zametli pod koberec v rozhlase, televizi a ve všem spolehlivě a zaručeně pravém demokratickém tisku. A vědí, co mě napadá? Dejme tomu, že opravdu není u nás možné rozjet vyšetřování na objednávku. Ale jak se expresně zatočilo s provokatérkou, aniž se provokace důkladně vyšetřila, to mě napadá kacířská myšlenka, že jaksi zato je možné si na objednávku zařídit nevyšetřování.

Pánové zavolali pana vrchního, zaplatili, co si objednali, snědli a vypili, v tom nepodobni mnoha svým vrstevníkům. Slušňáci. Ani je nenapadlo, že už slušnost sama o sobě je dostatečně kvalifikuje ucházet se o úřad prezidenta i jejich země.