NORBERT TOMÁŠ

Tak vidíš, řekla mi kamarádka, která – navzdory svým zkušenostem – stále ještě dojemně věří na to, co vidí ve veřejnoprávní televizi, slyší z veřejnoprávního rozhlasu a čte v časácích živých jenom díky oficiálním grantům, kultura dneska vzkvétá a literatura se cení, požívá nebývalé úcty a vynakládají se na ně nemalé veřejné sumy, třebaže směšné ve srovnáním s náklady na všelijaké ohňostroje, baviče a vůbec špektákly. A položila mi na stůl tři nablýskané publikace. Rád se dám přesvědčit, když je čím. I když si kdekdo čte mé jméno N., Norbert, jako Nevěřící, když už jsem příjmením Tomáš, rád uznám, že je to i ono jinak, než se dlouho jevilo, a tak jsem sáhl po třech literárních průvodcích, jichž se v poslední době vyrojilo v našich krajích jako včel na medonosných stráních.

Velký LITERÁRNÍ PRŮVODCE HRADCEM KRÁLOVÉ (Knihovna města Hradec Králové, 2016, 228 stran většího čtvercového formátu, křídový papír, bohatě ilustrováno reprodukcemi fotografií a dokumentů) snad skutečně dává mé neustále spokojené kamarádce za pravdu. Autor Jan Páta rozumně představuje z královéhradeckých autorů a i z těch, kteří v Hradci byli „jen na skok“, jen už nežijící, a to z dobrého důvodu. Protože kniha je koncipována jako „vycházky“ po náměstích a ulicích, na snímcích z nichž jsou bydliště spisovatelů, není v době, kdy se oficiálně střeží soukromí občanů, ani možné uvádět adresy žijících. Ty aspoň zmiňuje u institucí, kde dosud žijící autoři působili; tak v hesle k adrese Dlouhá 108, kde sídlilo nakladatelství Kruh, uvádí, že v něm pracovali prozaik a esejista Jan Dvořák, básnířka a redaktorka Lenka Chytilová, básník Vladimír Brandejs aj.

Ne že by nebylo co na literárním průvodci po literárně význačném kulturním městě co vylepšit, například chybí samostatný medailon Vladimíra Brandejse, který převážně v Kruhu publikoval a byl i tři roky jeho ředitelem, v odstavci o Kruhu můžeme citelně postrádat informaci o jeho nevšední orientaci na vydávání psychologické prózy, vynikajících fotografických publikací a dokumentů, v odstavcích o Karlu Michlovi mohla být aspoň zmínka o Michlových objevných edicích insitního autora, kreslíře a všeuměla Aloise Beera a je v nich zavádějící formulace „kontakty s Michlem byly pro Johna zdrojem k publikaci Rady mladšímu spisovateli“ – pod tím názvem John nic nevydal ani nechystal, jen s tím titulem vyšly jeho dopisy, a to čtvrt století po jeho smrti, což správně uvádí o 45 stran dále výklad o Johnovi, a bylo možno dodat, že se tak stalo díky právě královéhradeckém Kruhu. Takové a další možné připomínky jsou jen detaily, ani náhodou nesnižující úroveň a nadčasovou hodnotu Literárního průvodce Hradcem Králové, ve kterém se osobnosti s Hradcem spjaté a namnoze inspirované necejchují a nesoudí podle momentálního oficiálního kurzu.

Není hradecká publikace ojedinělá bílá vrána v hejnu krákorajících krkavců? Vždyť jisté rozpaky budí už LITERÁRNÍ TOULKY KLADENSKEM (Halda, Kladno 2016, 192 s., četné fotografie a faksimile dokumentů). Knížka z edice Kladenské zajímavosti (sv. 3) je opravdu „zajímavost“. Může se sice chlubit půltřetí stránkou Literatury, z níž autor František Baďura různým způsobem čerpal, ale katastrofálně v ní chybí rejstřík míst a osobností, dokonce i obsah, takže nebohý čtenář těmito Literárními toulkami bloudí a je ztracen. Když nepřehlednou příručkou zalistuje a dočte se o „schematické hlouposti M. Majerové“ v Cestě blesku, když si všimne, jak je J. Hostáň zesměšněn citátem z jeho „dětské agitky“ Jak Voloďa přemohl krutého cara, a když natrefí na tvrzení, že je románová trilogie Ant. Zápotockého o rudém Kladně Vstanou noví bojovníci, Revoluční rok l905 a Rudá záře nad Kladnem „zcela oproštěná od lidského rozměru“, protože autor „nevládl literárním řemeslem“ a Literární toulky Kladenskem se téměř omlouvají, že se jeho dílu věnují obšírněji, „jakkoli bylo nevalné kvality“, může mít chuť je znechuceně odložit. Ale neměl by, neboť dehonestující nálepky jsou zřejmě jen daň či úlitba médiím, pilně suplujícím za oficiální cenzuru a dohlížejícím na momentální „správný pohled“ na minulost. Sezónní nálepky nedrží, Zápotocký prý „nevládne literárním řemeslem“, ale podle téhož odstavce „nelze mu upřít jadrný humor a trefné charakteristiky postav“ ani „preciznost a poctivost, s níž k vlastní tvorbě přistupoval“, a výrok, že „o literární kvalitě celého jeho triptychu nejvíc svědčí“ fakt, že jím autor splnil svůj závazek k jubileu KSČ (kdo takovou argumentaci p. Baďurovi nakukal?), je předem, možná vůbec ne náhodou usvědčen pasážemi z trilogie, v Literárních toulkách citovaných, třeba o tom, jak se dělnický předák, Antonínův otec Ladislav Zápotocký, po počáteční nedůvěře spřátelil s národním buditelem…

Podobně Fr. Baďura neváhá označit Sirénu M. Majerové za „jeden z nejvydařenějších sociálních románů“ napsaných za první republiky, ocenit Hostáňovu práci pro Volnou socialistickou školu práce na Kladně nebo jeho esej Nikde jsem druhé Kladno nenašel atd. Neošklíbá se nad osobností Václava Pekárka ani nad dílem Františka Stavinohy a jinými celoživotními levičáky. Vztah marxisty Václava Pekárka a „imaginativního mladého básníka“ Jiřího Koláře právem má za „krásný příklad umělecké tolerance a lidské vyzrálosti“. A dokonce se odvážil věnovat celou stranu Odvážnému kusu kladenských odborářů, kteří po hitlerovském přepadení SSSR vyvěsili na jeden komín kladenské martinské pece rudý prapor, a jako odezvu na tento čin cituje čtyřiatřicet veršů z Heinovských nocí Karla Šiktance; to je dvojnásobná odvaha: nezamlčet, že šlo o „statečný protest kladenských komunistů“, a připomenout básníkovi, dneska literární ikoně tzv. třetího odboje, jak se ještě v polovině šedesátých let (druhé vydání Heinovských nocí vyšlo 1963 s vročením 1962, třetí 1964 ve svazku Paměť) horoucně hlásil k rudému praporu.

LITERÁRNÍ TOULKY KADANÍ (Město Kadaň, 2012), to je jinak silná káva, jakou snad pomohla uvařit sama Maryša. Tak i v ní je na tapetě Antonín Zápotocký, a to jako „neblaze proslulý komunistický aktivista a ‚politik‘“. Jeho literární dílo Literární toulky Kadaní nehodnotí, jen citují krátkou biografickou pasáž z románu Vstanou noví bojovníci, zato spekulují: „Kupodivu nelze zcela vyloučit, že i sám Antonín Zápotocký navštívil Kadaň, neboť zdejší buňka KSČ byla velmi silná a radikální a do svého kruhu zvala všelijaké komunistické kreatury.“ V Kadani se totiž narodila 1822 Zápotockého babička. „Nechť je nám tato kadaňská zmínka ‚dělnického prezidenta‘ Zápotockého mementem, jak barbarský byl komunistický režim, který zničil mnohé lidské životy a zpustošil naši zemi. Zejména mládež by se neměla nechat obalamutit selektivní pamětí některých současníků…,“ praví autor Literárních toulek Kadaní pan Petr Hlaváček. Normální čtenář ovšem žasne nad slovníkem a frazeologií, jakou mazanější manipulátoři už opustili, protože se ukázala jako neúčinná, a jaká nepodpoří ani jeho selektivní černobílé balamucení čtenářů Literárních toulek Kadaní.

Z „celé řady komunistických výtečníků“ spjatých s Kadaní nejvíc to ovšem schytal Václav Řezáč.

„Na počátku 50. let 20. století patřil k sekerníkům svobodné české kultury a iniciátorům nelítostného teroru proti nekomunistickým intelektuálům.“ V období 1945-1948 (které na jiném místě nazývá dobou „invalidní československé demokracie“) se „patrně z oportunistických důvodů přiklonil ke komunistické ideologii a umělecky schematickému ‚socialistickému realismu‘“ a „zde je třeba zmínit“ jeho „bohužel nejznámější díla Nástup (1951) a Bitva (1954)“ o „vysídlení Němců a ‚vítězství pracujícího lidu‘ v roce 1948“. Byl to „stalinista“, konaly se „všelijaké besedy s tímto prominentním spisovatelem“, po jeho hojně navštívené přednášce 8. 12. 1951 v kadaňském kině Moskva následovala „zinscenovaná diskuse“, a co je na pováženou, „v Pernštejně na Kadaňsku dodnes stojí busta tohoto problematického spisovatele, kdysi tu byla i pamětní síň“ (tu demokracie zaručující svobodu a pranýřující praktiky „jediné pravdy“ pro jistotu zavřela, ale neměla ráznost pana Hlaváčka, aby zlikvidovala i sochu problematického spisovatele, třeba se bála zpochybnit heslo „nejsme jako oni“). Nejúžasnější objev celé knihy je právě v kapitolce o Václavu Řezáčovi jako „spisovateli ve službách ideologie“:

„V roce 1956 se k Řezáčovi donesly z tajných zdrojů informace o XX. sjezdu sovětských komunistů, kde byl ‚odhalen‘ Stalinův kult osobnosti. Václav Řezáč již dále neunesl tíhu své viny, svůj podíl na plánovité likvidaci nekomunistických elit i svých nekonformních socialistických kolegů. Proto 22. června 1956 spáchal ve své vile na Babě v Praze-Dejvicích sebevraždu. Komunistický režim však celou aféru utajil a z Václava Řezáče učinil spisovatelský mýtus (…).“

Lexikon české literatury, svazek III/2 z roku 2000 v hesle Václav Řezáč tvrdí, že zemřel „na dlouho trvající srdeční chorobu“. Že by se nejen autor hesla Petr Málek, ale i hlavní redaktor svazku Jiří Opelík, znalec Řezáčovy osobnosti a díla, ještě dvanáct let po vítězném listopadu podíleli na zločinném utajování sebevraždy a jejího motivu? Není zvláštní, že pan PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D., český historik, filozof a veřejný intelektuál, jak se představuje na zadní záložce Literárních toulek Kadaní, neprozrazuje na půdě které věže a za čí asistence učinil epochální objev, naleznuv doklad o tom, že spisovatel nezemřel na dlouho trvající srdeční chorobu, ale podobně jako zbabělí zločinci Hitler a Goebbels vlastní rukou, na rozdíl od jejich zpupnosti prostě proto, že „neunesl tíhu své viny“?

Ale co bychom nechtěli od zakladatele a koordinátora Collegia Europaea při FF UK a Filozofickém ústavu AV ČR, podle Wikipedie i docenta a církevního hodnostáře, hlavně však „veřejného intelektuála“, který je podle inkvizitorského způsobu, jak píše, intelektuál spíše tajný, dokonale utajený.