JIŘÍ JÍROVEC

Přítelkyně moje, nevím, jestli znáš úsloví „kde blb, tam nebezpečno“.

Někdy bývá připisováno Werichovi, jindy Horníčkovi, což ovšem jeho pravdivost nikterak neovlivňuje. Nebezpečno je zejména v případech, kdy začne blbce spojovat pár hesel.

Předcházející odstavec byl původně zamýšlen jako úvod k líčení zkušenosti s dobou, kdy měla hesla zlaté časy.

Když jsem začal chodit do základní školy, byli jsme rozděleni do čtyř skupin, které spolu soutěžily. Rupa byla, tehdy možná ještě soukromá, továrna na čokoládu, později známá jako Orion Modřany. Delta měla název podle pily u nádraží Braník. Stalinovy závody mohly být odkudkoli, kdežto poslední skupina se jmenovala Sokol. Ta se vyznačovala tím, že v ní byla třídní kráska Zdenka Krymlová. Tu jsem velmi miloval, aniž bych jí to byl kdy řekl. Ve třetí třídě to byla partie, protože její maminka měla mlékárnu a tatínek byl řezník hned za rohem pod kopcem zvaným „Hodkovičák“.

Znárodnění těch obchůdků jsem nezaznamenal. Možná byly příliš malé, aby se jimi někdo zabýval. Ve stejné ulici, v suterénu bývalého hodinového hotelu Lesan, měl oficínu holič Jan Kubín, který po měnové reformě vyvěsil ceník: „Stříhání 1 Kč, ježek a jiné složitější účesy 2 Kč.“ Naproti Lesanu byla vinárna Orlík, kterou vedl pan Přitasil. Vypadal trochu jako herec František Vnouček.

Život v této části Prahy se po roce 1948 proměnil v symbiózu starého a nového. Lesan zchátral, ale pod zdánlivě znormalizovaným povrchem pokračoval život tak jako dřív.

V Hodkovičkách byla uliční organizace KSČ, ale i ta se přizpůsobila potřebám oné malé komunity lidí. Z místních komunistů si pamatuji dva lidi. Jednoho proto, že vypadal jako Fučík před tím, než se proměnil na profesora Horáka. Jmenoval se Žilina a byl soustružníkem nebo nástrojařem v ČKD. Místně významnější byla paní Kateřina Hovorková, maminka známého inspicienta Karla Hovorky z Vinohradského divadla. Byla to už starší paní, vdova, která sice měla „podpisové právo“ na různé uliční posudky, ale nikomu nikdy neublížila.

V té, velice těsně propojené komunitě, to snad ani jinak nebylo možné. Všude se chodilo pěšky, protože auta prakticky neexistovala a cestou na nákup nebo od autobusu šli lidé spolu a bavili se mezi sebou.

Hesla o soutěžení dospělých, o dvouletce a pětiletkách příliš neobtěžovala. My děti jsme soutěžily o nejlepší známky a k potěšení rodičů nás paní učitelka Černá obdarovávala diplomy – tedy, když byl úspěch. Brali jsme to jako součást vyučování, která celkem nenásilně vedla k tomu, že jsme se naučili slušně číst, psát a počítat.

Hodkovičky, takový ostroh nad branickým nádražím, získaly svůj ráz díky spekulantovi s pozemky. Ten kdysi na počátku dvacátých let skoupil pole a postupně je prodal jako stavební parcely. Spíš malé, aby se na ně tak tak vešel dům neokázalé velikostí. Na nich vznikla zástavba složená převážně z menších vilek, u nichž bylo nesnadné rozeznat, zda patří učiteli, lékaři nebo třeba bývalému prvorepublikovému politikovi. Díky panu Kolínovi, tak se ten „developer“ jmenoval, vznikl jistý základ pro rovnost.

V Hodkovičkách žila řada pozoruhodných lidí. Například režisér Martin Frič, zpěvák Rudolf Cortéz, bývalý prvorepublikový politik Ivan Dérer, spisovatel Ivan Klíma, posléze Jaroslav Dietl a Bohumil Bezouška. Patřili sem i bratři Vinopalové, z nichž starší vyrobil první tři rentgeny v Československu, a s bratrem pak založili továrnu Meta na rentgenové přístroje, která byla po znárodnění spojena s několika dalšími podniky na Chiranu Modřany.

Mezi ty významné, k nimž řadím i svého tatínka, světově známého parazitologa, celkem organicky zapadali zedník Machotka, jeho pomocník, bývalý vorař Havlátko, elektrikář Vodák, instalatér Bahník, jeho konkurent pan Šolc a potomek emigrantů z carského Ruska, všeuměl Bulankin, který opravoval cokoli od panenek pro děti až po automobily, na nichž vyučil mého bratra.

Na konci osmdesátých let vznikly v naší ulici Tři sestry, díky zájmu mého synovce Petra a jeho kamaráda Doležala o pivo a elektrické kytary.

Hodkovičky měly i kus lesa a v něm hájovnu s lesním Pánkem, kdežto nerozparcelovaný zbytek zemědělské půdy obhospodařoval místní zemědělec, pan Haštaba. Byl na to sám, což mělo výhodu, že se vyhnul združstevnění.

Moje vzpomínky na Hodkovičky jsou silně spojeny s obrazem dvou nebo tří starších mužů, procházejících denně v družné zábavě kolem našeho domu.

Jedním z nich byl již zmíněný Ivan Dérer. Chodili naší ulicí každý den, jen jejich složení se měnilo podle chorob, které je postupně doprovázely nejen z naší ulice, ale i ze světa, v němž svým vzhledem i způsoby symbolizovali moudrost, toleranci a návaznost času.

Jsem přesvědčen o tom, že měli svoje výhrady k politickému vývoji po roce 1948, ale současně nemohli nevidět, že byla vytvářena společnost bez strachu z existence.

Tato myšlenka mě na chvíli přivádí do současnosti. Přesněji řečeno k tomu, co v Britských listech napsala paní Říhová:

„Na tohle všechno jsem si vzpomněla, když paní Jiřina Jirásková před svou smrtí otevřeně přiznala, že ve svém mládí podepsala petice za uvěznění svých uměleckých kolegyň, protože ve svých dvaceti letech uvěřila komunistické propagandě o budování nového světa.“

Je to, přítelkyně moje, jen zlomek článku, který stojí celý za přečtení. Potíž je v tom, že komunisté skutečně budovali nový svět. Tedy jiný, než byl ten před nimi i ten po nich. Jestli to mohli dělat jinak, je otázka.

Ta doba, kterou měli k dispozici, byla z historického hlediska velmi krátká, poznamenaná studenou válkou a snahou Západu narušovat vývoj v Československu tak, jak to nejvíc šlo.

Ke svému dětství v Hodkovičkách, tedy k době mezi roky 1948–56, jsem se začal tím víc vracet, čím víc se po sametu rozrůstaly počty odbojářů třetího druhu. Přečti si, co na toto téma píše Jiří Pehe ve svém blogu:

„Uzákoňování dějin se naši politici neubránili, ani když vytvořili Ústav pro studium totalitních režimů. Ústav mohli klidně nazvat neutrálně, například Ústav národní paměti, tak jak se jmenuje například v Polsku nebo na Slovensku. Naši političtí přeborníci na dějepis i politologii ovšem neodolali pokušení dát do názvu slovo ‚totalitní‘, což vyžaduje dosti složitou interpretaci.

Což také nakonec museli udělat, takže za totalitní bylo prohlášeno celé období komunismu. To ovšem dost problematizuje objektivní zhodnocení Pražského jara, kdy sice vládla nadále jedna strana, ale občané mohli v prostředí relativní volnosti dělat řadu věcí, které se s totalitním režimem příliš neslučují. Navíc během Pražského jara i několika let před ním vznikaly zcela oficiálně knihy, filmy a divadelní hry, které patří k tomu nejlepšímu, co česká kultura kdy stvořila. V prostředí skutečné totality by asi jen těžko vznikly.

Velká část problému naší politické elity s historií spočívá v tom, že během komunistické éry bylo těch, kdo otevřeně vystupovali proti režimu, velmi málo, pokud to srovnáme třeba se sousedním Polskem. Antikomunistické ostruhy si tak mnoho politiků, zejména napravo od středu, pokoušelo vysloužit teprve až po pádu komunismu, což je často možné jen s pomocí deklarativního přihlášení k určité interpretaci historie.“

Pehe v posledním citovaném odstavci nepřímo nadhazuje základní, takměř kacířskou otázku: Teď se chlubí, ale kdo o ně stál? Chtěl třeba zakladatel továrny na rentgeny, Miroslav Vinopal, podříznout komunistku Hovorkovou, za to, že byla ve straně, která mu znárodnila firmu, nebo jeho bratr, známý jako „dolní Vinopal“, jiné komunisty za to, že z poloviny jeho rozsáhlé dvojvily udělali mateřskou školu? Nebo zapálit stoh pana Haštaby, aby se posvítilo na bezpráví?

Geniální Cimrman, byť zapřisáhlý nepřítel Rakouska-Uherska, útlak za Rakouska relativizuje: Když poručík Beran vzpomíná, že mu profesor Mac Donald řekl, že až oni dva zase rozmrznou a budou teplí, jako vždy byli, nebude již jeho vlast úpět pod Rakouskem. Magistr Šofr na to odpovídá: „Pravda, pod Rakouskem ještě trochu úpíme, ale dá se to vydržet.“

Protože na 45 letech „odžitých“ v Československu navazuje dalších 26 v Kanadě, nejsem již schopen měřit ten starý útlak. Můj převládající pocit je, že existenční nejistota je daleko horší než hesla, kterým se mohl člověk smát.

Přítelkyně moje, existují i jiné pohledy na minulost. Ten můj, ani žádné jiné, nelze zobecnit k všeobecné spokojenosti.

Když jsem se v roce 1969 na Queen‘s University v Kingstonu seznámil s Alešem Zemanem, mohl jsem nahlédnout i do méně poklidných osudů. Jeho otec byl v padesátých letech vězněn. Tím byla zasažena celá rodina – když nic jiného, tak samotnou nepřítomností otce. Jiná byla i jeho zkušenost ze školy, kde se daleko víc projevovali ideologií zasažení učitelé.

Znal jsem lidi, kteří byli v uranových dolech, i takové, kteří přišli o majetek. Znal jsem lidi, jejichž život byl vskutku těžký, ale ani u nich jsem se nesetkal s projevy nenávisti vůči státu, v němž žili. Nemluvím o jednotlivostech, které zbytečně ztěžovaly život tam, kde to bylo zcela zbytečné. Strana měla globální moc, ale mnohé se skrývalo v detailech mimo její rozlišovací schopnost.

Pamatuji se, že jsem se doma pozastavil nad tím, proč ČSAV nepouští manželky s vědci na konference v zahraničí. Tatínek mi odpověděl, že za tím nejsou komunisti, ale to, že jeden z vlivných vědců má milenku, která s ním na takové podniky „služebně“ jezdí. Zákaz, ochrana před vlastní manželkou, byl formálně zdůvodněn nutností šetřit devizami.

Dotkl jsem se problému, kdo v Československu stál o třetí odboj. Jde vlastně o filozofickou otázku, která se nutně vynořuje, kdykoli se do médií dostanou informace o devastaci zemí, kde se začalo bojovat za lepší zítřky: jsou to řešení, o která obyvatelé stáli? Podívej se, přítelkyně moje, na Libyi nebo teď Sýrii. O Egyptu a Afghánistánu ani nemluvě. My zcivilizovaní lokální konflikty rozfoukáváme a války pak vezmeme za své.

V prvním dopise jsem Ti, přítelkyně moje, napsal, že víru v lepší život po válce převážila po sametu faleš. Těch rozdílů je samozřejmě celá řada. Patří mezi ně to, že komunisté dokázali společnost sjednotit, kdežto posametová moc ji velice úspěšně rozvrátila a rozvrací.

Díval jsem se nedávno na československé filmové týdeníky z přelomu let 1956–57. V podstatě v nich nebylo příliš propagandy, ledaže za ni lze považovat informace o úspěších, na které mohla být společnost hrdá. Tohle umíme, tohle děláme a vyvážíme do světa. Práce byla oslavována.

Teď se o práci mluví štítivě. Prezidenti již na Hrad nezvou družstevnice s šátky na hlavách a nedávají vyznamenání horníkům nebo stavbařům. Nová „elita“ je nepotřebuje. Ostatně by bylo trapné mluvit o práci, když není.

V těchto Otázkách Václava Moravce vystupovali dva vysoce postavení žvanilové. V republice je skoro desetiprocentní nezaměstnanost a tihle výtečníci marní čas debatováním o tom, jestli to je cyklická nebo systémová záležitost. Proboha, v ČR ke konci ledna 2013 bylo 585 000 lidí bez práce!

Nýmand, s příznačným jménem Nečas, neprojevil sebemenší empatii k lidem, kteří převažují počet volných míst v poměru 16:1. Místo toho se po pravicovsku opřel do těch, kteří zneužívají dávky. Proč ten člověk raději nemlčí… Moravec, místo toho, aby mu jeho obviňování omlátil o hlavu, cudně mlčel.

Naprogramovaný Nečas předhodil údaj, že v EU na to nejsme tak špatně. Sobotka se pro jistotu ani nezeptal, zda to je v důsledku toho, že údaje o nezaměstnanosti manipulujeme prostřednictvím nového algoritmu.

Řeč byla i o fotovoltaice. Důvod k hrdosti? No stěží, vždyť jde o tunel potenciálně přesahující bilion korun. Na co má být občan po zhlédnutí takového „úspěchu“ hrdý?

Stejný den byla v ČT repríza pořadu Umění a totalita ze série Historie.cs. Z pořadu čouhala protikomunistická propaganda jako sláma z bot. Milan Uhde v ní přesto řekl zajímavou věc:

Když chodil do školy, někteří jeho spolužáci neměli boty a on se vlastně styděl za to, že je má. Ta chudoba byla prý důvodem, proč lidé tak snadno podlehli komunistické agitaci.

Tím se samozřejmě nabízí otázka, proč to předchůdci a následníci komunistů nedělali líp. Před nějakou dobou se jistý hlupák u moci posmíval v Bratislavě panelovým domům, které nazýval králikárnami.

O nějakých dvacet let později je situace taková, že vlastnit byt v paneláku je vlastně terno, protože ušetřit několik milionů na nekráliční bydlení je zejména pro mladé lidi, kteří vstupují do sféry dvacetiprocentní nezaměstnanosti.

Tvoje dcera se zatím rozkoukává po světě zvíci jedné místnosti. Dopřej jí pohodu a lásku, aby měla na co vzpomínat. Až vyroste, ocitne se ve společnosti, kterou naše „elity“ již dávno připravily o morální rozměr.

(Kapitola z knihy Mé přítelkyni, vydané nakladatelstvím Petr Štengl)