VÁCLAV PELCMAN

Tak se již za jeho života říkalo Adolfu Heydukovi, umělci, vynikajícímu básníku a zásadovému muži, který pracoval dlouhá léta jako učitel, a byl zřejmě svými žáky oblíben jak pro svou básnickou činnost, tak i neohrožený boj za svobodu národa. Dne 6. února 2018 uplynulo od jeho smrti 95 let. Byl uznáván již v raném období své tvorby. V občanském životě měl však smůlu (smrt dvou dcerek). Že byl dobrý člověk, vyplývá z jeho přátelství s vynikajícími umělci (Neruda, Zeyer…), přestože nežil v centru kulturního života, tedy v Praze (kam jezdil jen na návštěvy).

Nejcennější sbírky jeho poezie občanské jsou Cigánské melodie, Cimbál a husle, Zpěvy pošumavského dudáka. Do občanské poezie patří i jeho lyrická oslava české přírody, domova a českého lidu. Nesmíme zapomínat, že odbojné verše psal závislý rakouský profesor. Podle sovětského básníka Ščipačova „výšiny poezie byly vždy určovány především občanskou poezií, která vyjadřovala pokrokové ideje své doby, tužby lidu po spravedlnosti“.

Namátkou lze připomenout knížky. Dudák (1881) byla útlá sbírka, na svou dobu vynikající. V básních jsou zmíněny názvy lidových tanců. Zaváté listy (1886) jsou poznamenané úmrtím básníkových dcerek.

Cigánské melodie a jiné písně (1955) je rozsáhlý výbor uspořádaný Josefem Kotalíkem. Z rozsáhlého básníkova díla, které vydal za šedesát let tvorby (dožil se 88 let), rozdělil editor 40 sbírek tematicky do pěti částí s oddíly: Vlast – srdce ráj, Bratřím Slovákům, Příroda, láska, život, Lid, právo, svoboda, Cigánské melodie, Nové cigánské melodie, Jižní zvuky, Cimbál a husle, Slovensku, Dozvuky vlašské, Dědův odkaz, V zátiší, Zaváté listy, Z pouti na Kavkaz, Z deníku toulavého zpěváka, Rozmanité zvěsti a drobné děje, Lotyšské motivy, V polích, Zpěvy pošumavského dudáka a Co hlavou táhlo.

Druhý, poválečný výbor Z rodných hor shrnuje básně z let 1889-1890. Až v r. 1960 se dočkaly novodobého vydání díky Krajskému nakladatelství v Havlíčkově Brodě!

Poslední posmrtné vydání Hejdukovy poezie představuje knížka s názvem City v píseň spřádám (1978). Výbor z díla tohoto českého vlastence byl záslužnou prací dr. Libora Knězka. Pro rozsáhlost díla jsou i jednotlivé části výboru výborem z většiny básníkových sbírek, i těch méně známých: Bohatýři, Zpěvy pošumavského dudáka, Jihočeské obrázky, Dumy a Dojmy, Vzpomínky Písecké (O vlastní tvorbě).

Sám autor ve sbírce Vzpomínky písecké v oddíle O vlastní tvorbě napsal: „Jest to kniha zpěvů napořád vlasteneckých, tedy – po soudu některých – kniha nemoderní, po soudu však většiny lidu českého kniha modernější jiných, protože jí vystihnouti jsem se snažil nejen vlnění duše své, ale vlnění duše všech, kdo jsou si vědomi, že boj za práva naše odvěká jakož i za trvání naše u veliké rodině (bratrských) národů evropských, není posud ukončen… Láska k bratrům a hněv na dravost nepřátel kráčely mi po boku; naslouchal jsem jim, ale zůstal jsem svým: českým i lidovým, jak káže nám nutnost všem, nechceme-li zahynouti v zátopě kultury těch, kdo byli šťastnější ve vývoji svém než my… Spíše psána je (má kniha) pro duše mojí duši příbuzné, jež se mnou stejně smýšlejí a cítí a jichž mi láska přidružila tolik, že zpívati jim bylo mi povinností a štěstím.“

Tak by tomu mělo být stále!