MIROSLAV GROSSMANN
Silnice je dlouhá nit
uhání a uhání
nemůžeš ji zastavit
štvi se jak chceš na svých kolech…
Točíš zprava doleva
i když ruka umdlévá
proto dobrý pozor dej
jak najíždíš serpentýnu…
Toto jsou slova českého textu slavná francouzské šoférské písně (v originále Les routiers) z poloviny minulého století, kterou zpíval francouzský šansoniér Yves Montand, a v české verzi Jiří Vašíček.
Šofér (z francouzského chauffeur) či řidič je profese masově zrozená až první světovou válkou, profese, která vždy vyžadovala a vyžaduje nejen technické schopnosti a znalosti, fyzickou kondici a psychickou odolnost, ale i zvláštní schopnost „splynutí“ člověka s technikou, s motorovým vozidlem. Není to tedy povolání pro každého.
Dnešní šoféři jsou již značně specializovaní, nejpočetněji jsou v městské hromadné dopravě. Nejprestižnější, avšak také nejnáročnější je práce řidičů dálkové dopravy jak zboží – kamionů, tak lidí – dálkových osobních linek a zájezdových autobusů (mnozí řidiči vykonávající práce obojí, jak řízení kamionů, tak autobusů). Jejich práce přináší stálou komunikaci jak vnitřní, tedy mezi samotnými šoféry (mobil je nezbytností), tak i vnější – s osazenstvem autobusů, policisty, celníky, adresáty dopravovaného zboží, ale i s dispečinkem mateřské firmy. A právě tato zvýšená míra potřeby komunikace jak vnitřní, tak vnější, dala vzniknout i českému řidičskému slangu.
Řidičský slang je silně regionálně ovlivněn, například na jižní Moravě je patrný vliv brněnského hantecu, specifického mládežnického slangu, desítky let panujícího v Brně a okolí.
K výkonu řidičského povolání je třeba mít řidičský průkaz příslušné kategorie, tedy „noty“. Někdy se však stane, že řidičský průkaz je odebrán, tedy „noty jsou v čistírně“. A „mokrý noty“ jsou právě vydaný řidičský průkaz.
Rozeznání jednotlivých řidičů pomáhají přezdívky, často podle jejich podoby, tedy „Vousáč“, „Dlouhán“, „Holohlavý“ nebo oblíbeného téma hovoru, kterým je jeho pes, takže má přezdívku „Pes“. Ale řidič může přezdívkou převzít jméno svého milovaného psa, a tak se z něj stává „Beník“ nebo „Šuplík“. A nový mladý řidič je pochopitelně „Junge“.
Autobus obecně je „bas“, „kára“, kočár“, dle výkonu „žihadlo“, „dělo“ či „šunka“ a konkrétní autobus získává svoji přezdívku často podle vnější podoby – „Fialová kráva“, „Strakatý koráb“ nebo podle místa původu – „Fero“, tedy autobus slovenské produkce. Obdobně „Rejže“ je označením vozidla výroby japonské.
Osazenstvo zájezdových autobusů, se kterým musí řidiči trávit mnohé týdny v aktivním kontaktu, je také náležitě ohodnoceno. Je-li v osazenstvu výrazně zastoupena věková skupina 70+, což je například u poznávacích zájezdů časté, zájezd nabývá charakteru „Rakva-Tour“. A potměšilí řidiči nabízejí zastavit u cukrárny na rakvičky a věnečky. Zájezd pubescentů nese označení „FKZ“ (fakani zatracení). Cestující obecně jsou „pacoši“ nebo „pacienti“. Některým z „pacošů“ musí řidiči věnovat zvýšenou pozornost, zvláště těm, kteří neustále požadují otevření zavazadlového prostoru autobusu, aby se mohli prohrabat ve svém zavazadle – „hraboši“ či pravidelně pozdě chodící „brzdy“.
Řidiči zájezdových autobusů také nabízejí přímo ve vozidle základní sortiment nápojů, tedy provozují „bufet“, kde specialitou je černá káva „čurabelka“, mající vliv na počet následujících zastávek autobusu. Celkem oblíbenými z řad „pacošů“ jsou u řidičů „kaliči“ (pijani alkoholických nápojů), protože mají kladný vztah k řidičskému „bufetu“, nikoli ovšem ve stadiu „notářů“ (notorických alkoholiků), protože ti sice také rovněž vydatně čerpají z „bufetu“, ale přinášejí také nejrůznější problémy.
U zájezdů je mimořádně důležitá funkce vedoucího zájezdu, a to i pro řidiče. To se projevuje i v řidičském slangu; je zajímavé, že mimořádně kladné i mimořádně negativní hodnocení práce vedoucího zájezdu má svůj původ v jazyce ruském. Pro mimořádně úspěšného průvodce se užívá termín „rukovoditel“, a pro až čítankově neschopného – „chuj“.
Řidiči se musí starat o pravidelné tankování paliva, tedy „brát ropu“, na kterou potřebují peníze, takže „mít drobné“.
Řidičský slang obnáší i vlastní označení pro jednotlivé navštívené státy. V zásadě platí, že země na východ od řeky Moravy jsou „Orient“ a země na jih „Jurský park“. Sousední Německo, ale i Rakousko ještě stále zůstává „Rajchem“, návštěva Francie je cestou k „Frantíkům“, obdobně Maďarska k „Feferonům“ či Itálie k „Makaronům“. Zajímavé je pojmenování Anglie – „Polská kolonie“, protože řidiči se tam s velkou frekvencí setkávají s Poláky a polštinou, zvláště při „štaflu“ – místu nakládky a vykládky zboží. Ale jet do Polska, to je jet do „Pšonska“. Jet „na kytky“ je cesta do Holandska, a nemusí to být jen v době proslulých výstav tulipánů.
Hovoru o pašování neboli „kontrabandu“ se řidiči zásadně vyhýbají, dělá to silný dojem, že významu tohoto termínu vůbec nerozumí, ovšem pro celníky používají jen velmi nepěkné vyjádření „buzeranti“.
Policisté v zahraničí jsou titulováni obdobně jako v Česku, tedy „chlupatí“, „čerti“, ale i „benga“. I od nich, stejně jako v Česku, je možné dostat pokutu – „flastr“.
Málokterý řidič je zároveň i majitelem kamionu či autobusu, a tak nájemní řidiči, kteří si jsou vědomi svého postavení, o majiteli dopravních prostředků hovoří s úctou sobě vlastní, jako o „Pánu velkomožném“.