FRANTIŠEK UHER

Současná značně nepřehledná situace na knižním trhu, spousta vydávaných knih, o jejichž existenci nemá čtenář tušení a k nimž se dostává spíš náhodně, neumožňuje jakékoli globálnější komplexní hodnocení úrovně současné české literatury, značně znesnadňuje a zpochybňuje každé hodnocení, neboť nelze srovnávat. To nic nemění na skutečnosti, že každá dobrá kniha potěší. Vycházejí knihy pozoruhodné, nepominutelné. Nepřehlédnutelné milníky. Nejednou spatřují světlo světa ve venkovských nebo meších pražských vydavatelstvích, jejichž produkce se netěší výraznějšímu zájmu, protože nemají dostatek prostředků na barnumskou reklamu, z jaké těží tituly, bez nichž bychom se obešli.

Stále ještě „mladá“ autorka Eva Černošová, věková kategorizace je v literatuře specifická, přesvědčila již ve třech předcházejících prozaických knihách, že je rozenou vypravěčkou. (Pro úplnost k nim připojme básnickou sbírku Tyhle moje řeky).

Nyní přichází ke čtenářům s knihou VYPRAVĚČKA (Oftis, 2017, 104 str., pozoruhodně ilustrace Jan Černoš), v níž se prolínají dramatické osudy čtyř žen rozdílných generací. Je to prosté a přece strhující vyprávění o ženách, ale rozhodně nikoli pouze pro ženy. Okouzlujícím způsobem pracuje s jazykem, což je vzácností, jazyk se Černošové stává základním stavebním kamenem nejen k vyjádření psychologie postav a vystižení přelomových okamžiků. Přední vlastností je úspornost textu. Šetří slovy, přesto s absolutní výstižností sděluje čtenáři vše, k čemu by mnozí potřebovali trojnásobný prostor. Dobře ukované články vytvářejí pevný řetěz. Platí to i o jednotlivých kapitolách, z nichž je každá schopná stát na vlastních nohou, tvoří ucelenou povídku, která by zaujala i při samostatném publikování. Autorčina básnická profese se projevuje také ve tvůrčích postupech, v opakování drobných, velice účelných situačních řešeních. Pod zřejmou dějovou linkou se odvíjí hluboký spodní proud. Slova odchází s vlkem po stopách jelena nejsou pouhým věcným konstatováním, v celkovém kontextu získávají široký filozofický rozměr.

Povšimněme si sentence boj je iluze. Kolikrát jsme četli omšelou úvahu, že život je boj! Zajisté. Ale střízlivější finální fáze mají blízko k pasivitě, smíření, bilancování, nevyhnutelnosti! (Zda se nevybavuje závěr Eliotovy básně Pustina v překladu Stanislava Mareše: Takhle tedy končí svět Ne ranou ale zakňučením. Eva Černošová nekňučí, nekvílí, je prosta sentimentu. V jejím podání se rozhodně nejedná o defétismus. Potvrzuje to i závěr kapitoly Povinnost ženy, která je literárním skvostem sama o sobě: A odejít z bojiště ještě po svých.

Osudy protagonistek jsou zobecněním, rašícím na třeba komplikovanějších, ale ryzích lidských vztazích. Jako kdyby byla do celého textu vetkána zobecňující pravda, že dobrý člověk ještě žije. Že skutečné hodnoty nevytvářejí skandály celebrit, nýbrž zdánlivě obyčejní lidé, ačkoli stále vyznáváme zásadu, že není obyčejných lidí. Pokud vezmeme psaní knihy jako boj tvůrce se sebou samým, Eva Černošová opouští bojiště nejen po svých, ale dokonce s vavřínem. Rodilá vypravěčka vypravuje, dominuje neobvyklou erudicí a přesvědčivostí.