JAROSLAV DVORSKÝ

Ačkoliv na svých přednáškách hlasitým až hromovým hlasem okamžitě budí respekt i náhodného spáče, rázná slupka maskuje uvnitř plachého lyrika nejen Vánočních motivů, do kterých se právě před pětasedmdesáti lety narodil: „Stužky kouře visí nad vesnicí /a opuštěná pole sní. / Vše propadá se do mlčení, / jen v našem nitru cosi zní. … Z vědra nebe kapou vločky, / tiše plyne bílý den. / V místnostech se vůně chvěje / a umocňuje dětský sen.“

Karel Řehák a Malé Svatoňovice. Studánka s výraznou čapkovskou i mariánskou poutní stopou. Pocházet zrovna odtud je zavazující i svazující zároveň. Těžko se odtud kdy dva rozběhnou stejně významně přes humna do světa, neboť nevstoupíš dvakrát… A můžeš si na náměstí Karla Čapka přísahat na cokoli. Beztak si Tě kateřinský léčivý pramen poblíž kostelních základů Panenky Marie Sedmiradostné bude pamatovat jako člověka. A to není málo: Svatoňovice tušící pokračování staleté tradice. / Tam, kde příchozí jsou vítáni symboly víry. / U Čapků, nedaleko Jirásků a nezapomenutelné Barunky. / Dětství obohacené sledováním sakrálních prostorů. / Árie spirituální radosti nadále zní. / Na pomezí svahů oblého Klůčku a rozložitější Kyselky. / Klenba nad sedmi prameny střeží poklid žíznících. / Ateisté též mohou být oslovení geniem loci.“

Karel Řehák a jeho NEŽ DOZNÍ (frontispis Radim Fryčka, ilustrace Jaroslav Dvorský; v edici Báseň na sobotu vydal Periskop, Příbram 2017). Básnická sbírka bytostných otázek a poctivého hledání odpovědí na ně. Vstoupili jsme do kraje pohádek i „zašlé havířské dřiny“ (Imprese z mého kraje). Do krajiny vůní jestřebského kvítí i velkých literárních tradic. Tady „Něco je ve vzduchu / a trochu to bolí. / Melancholie opuštěných / zahrad a polí…“ (Začátek zimy pod Boušínem). Tady jsme doma (i ve světě zároveň) s Karlem Čapkem. Ostatně patnáctero čtyřverší hned úvodního bloku ČAPKIANA nás vede od Hronovského mlýna přes Krakonošovu zahradu i Zahradníkův rok v ní, kolem Pátečníků až k 25. XII. 1938, i když tvůrce sám tu jako stále takový Zůstává napořád: „Tvůrce dalším generacím / svým dílem ruku podává. / Ten vztah je vzájemně důvěrný, / takový byl a takový zůstává.“

Zatímco ve finále Velikonočních motivů (oddíl Rok v Podkrkonoší) básník vědomě polemizuje s křesťanským dogmatem („Velkým pátkem / svět byl spasen. / Otázkou zůstává / zda navždy…“), závěrečnému z Vánočních motivů naopak naplno svěřuje své citové vyznání k bližnímu: „Tomu, / kdo o Štědrém večeru / zazvoní u dveří člověka, / jenž zůstal zcela sám, / navrhuji udělit řád / za lidské soucítění.“

Důvěrně známá, od dětství sdílená místa se proměňují, věci na nich chátrají a ustupují, lidé nadobro odcházejí, podobně jako Strážce tratě: „Svítilnou šněroval koleje / a s každým odjíždějícím vlakem / bylo ho víc o vrásku / a měně o úsměv. / Až spustil závory naposled.“

Co pro básníka vlastně představuje život a jakým úkolem v něm ho pověřuje čas, Než dozní? Odpovědí i výzvou zároveň jsou nám (v posledním oddílu Impulzy) Řehákovy závěrečné verše Poezie: „To znamená / zachytit zdánlivě nepostižitelné, / nést téměř neunesitelné / a věřit, že i slova jsou / křišťálem lásky.“

A já věřím, že i verše jubilujícího Karla Řeháka jsou křišťálem našeho literárního regionu a že doba Než dozní se náležitě a po zásluze protáhne…