MIROSLAV VEJLUPEK

V průběhu roku 2017 přidalo pražské nakladatelství FUTURA do národní bibliografie novinku, která už jen pouhým názvem dává tušit, že „v tom“ má „prsty“ Karel Sýs (*26. července 1946).

V Bordelu na kvadrát, vydaném za podpory České nadace 2000, se dává poznat Sýs znovu poněkud jiný, než jak jsme se s ním shledávali při jiných příležitostech z minula. Ostřílený umělec a renomovaný (šéf)redaktor totiž koncipoval zatím poslední svoji knihu ne coby tradiční beletrii, ale jako vynalézavě zkompletovaný sborník, v němž literární komentáře a recenze knih střídají autorem cizelované takřečené „perly sviňské doby“, po nich už novinové články a nevyčtělá zamyšlení, přičemž velmi sdělné jsou účasti v anketách a rozhovorech.

To už jsme ovšem dali najevo, že vedle všeho dosud řečeného vystupuje před námi Karel Sýs jako skutečný profesionál v plejádě literárních znalců a myslitelů. V Bordelu na kvadrát si hleděl literární produkce Jana Králíka (Automobily a motocykly, 2012; Automobilové a motocyklové závody, 2012; Za ohradou snů, 2016; kteréžto knihy vydalo nakladatelství Paseka v edici Zmizelá Praha.). V nakladatelství Paseka (Praha a Litomyšl) a taktéž v edici Zmizelá Praha ovšem publikoval také Zdeněk Míka. Ke svému titulu Sporty a sportoviště přidal podtitul Počátky tělesné výchovy a sportu v Praze a Karel Sýs se o něm vyjádřil se sobě vlastním nadhledem a zasvěceností: „Ano, tato kniha dokazuje, že zápas se zmarem nemusí vždy skončit vítězstvím Morany.“

A což brněnské nakladatelství Host (Norman Ohler: Totální rauš, 2016), což taková Olympia (Václav Junek: Triumf vůle, 2017)!

Další pražské nakladatelství – Epocha – ozkoušeli kupříkladu Roman Cílek (Půjdu do pekla spokojen…, podtitul Adolf Eichmann: životní dráha masového vraha, 2015) či Emil Hruška (Aktovky v dějinách, 2015).

V Sýsově pozoruhodném literárním kompletu však dojde také na vydavatele typu Muzea hlavního města Prahy (Pavla Státníková: Vinohrady čiže Dobrá čtvrť pro dobré bydlení) či Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (Lady Hubatová-Vacková: Tichá revoluce uvnitř ornamentu s podtitulem Studie z dějin uměleckého průmysl a dekorativního umění v letech 1880–1930).

Jaroslava Pixová se připomněla z nenápadné jihočeské Putimi, když z tamního nakladatelství Blanice poslala do národní bibliografie titul Jak se žilo v Písku u Svatého Václava (2015).

Soudíme, že jen a jen z dílny Karla Sýse mohl ke čtenářské veřejnosti vzejít útvar mnohočetných perel, však i příznačně pojmenovaný co „Perly sviňské doby“. Poodkryjme něco společenské závažnosti a něco vtipu Sýsem vyprodukovaného.

Tak kupříkladu. Herec George Clooney: „Zaplatil jsem celé jmění za vyhlazení šourku. Vadí mi ty vrásky. V Hollywoodu je to běžná procedura, říká se tomu žehlení varlat.“ Hercova kosmetička: „Vyhlazení vrásek, zbavení chloupků a odstranění pigmentových skvrn v okolí penisu stojí 575 dolarů. O tyto služby se hlásí především vrcholoví manažeři. Hladký šourek může zvednout nositelům sebevědomí.“ (Pestrý svět, 20. 6. 2013) Sýs: „Tak na tohle nedosáhl ani Řím těsně před svým rozpadem!“

Nebo. Papež František 17. března 2013: „Bůh se nikdy neunaví nám odpouštět.“

Sýs: „To se tedy v případě církevních zločinů nadře!“

Ještě jinak. Herečka Jitka Smutná: „Už na škole mi bylo úplně jasné, že v Praze nedostanu kvůli režimu angažmá v žádném divadle. Postupem času se ukázalo, že tomu tak skutečně je. Z našeho ročníku šli do pražských angažmá jen herci, kteří přijali členství ve straně. Nezbývalo mi než jít do oblastního divadla… I když jsem se samozřejmě během let setkala s hrami, které nebyly po chuti, a velmi často jsem proto utíkala z divadla, nejčastěji do těhotenství.“ (Naše Praha 2.cz, č. 1–2/2013) Znovu Karel Sýs: „Že by v Ostravě, ocelovém srdci republiky, byla strana tak málo bdělá? A v Praze tedy hráli samí komunisti? To jsme o Suchém, Svěrákovi a spol. nevěděli! A kolik že má dětí? Dvě? Tak to jí vadily jen dvě hry?“

Z vlastních autorových zamyšlení publikovaných zejména v deníku Haló noviny a týdeníku Literatura – umění – kultura si nás získal text Baba, Bába, Babička…, protože jej máme za doušek poezie v próze. Jen čti, čtenáři nám nejmilejší:

„Osobně jsem poznal jen jednoho dědečka – z tatínkovy strany. Byl to bělovlasý, ale fešný pán, který přijel do Kostelce nad Orlicí a daroval mi svoji koženou zástěru – byl totiž cihlář, ale také praktikující Český bratr – aby mi z ní nechali ušít školní tašku. Stalo se, ale taška neměla žádnou kapsu, takže se v ní učební pomůcky smíchaly, což mi vyneslo takřka renesanční vědomosti.

Babičku jsem znal také jen jednu – z maminčiny strany. Přišla si pro mne až do auta, když dorazilo z porodnice a od toho okamžiku byla spíše mojí matkou, až na mléko.

Láska k Babičce je prubířský kámen české lásky k literatuře.

Když mne Ludvík vyzýval k napsání tohoto článku, začal úslovím ‚Na Starém Bělidle bylo…‘ ‚…lautr hovno co dělat“ by ještě nedávno doplnil každý Čech hodný své rasy.

Bývaly časy, kdy velikáni měli na svých úmrtních nočních stolcích otevřenou bibli, Švejka nebo Babičku. Aspoň to tvrdily či měly za povinnost tvrdit ohledací komise.

Po bibli dnes už asi nikdo nesahá, soudím z mravní úrovně obyvatelstva. Co Švejk – táhne ještě? Nebo se lid spokojí každoročním silvestrovským opakováním geniálního dvojfilmu Karla Steklého?

V Babičce se prý nic neděje. To může říci pouze člověk již duševně i tělesně vyšinutý českou televizí, která samozřejmě už není česká, jež mu předkládá denně se zvětšující porce perfektně zfilmovaného násilí. Děsivé je, že jím krmí již kojence, odložené před obrazovku, neboť co má dělat honbou za čerstvými peckami z řetězů vystresovaná matka, mléka ani klidu nemajíc?

Na Starém Bělidle bylo totiž pořád co dělat, i když nešla elektrika a tudíž osleply monitory. Co tropili Sultán s Tyrlem, to čeští zhýralci vědí dodnes, ale co dělali ostatní obyvatelé této oázy ještě plnotučného, nepasterizovaného a éčky nezkurveného života, to už zapomněli.

Dobře jim tak! A přitom by stačilo si večer sednout na prdel a opatrně pootevřít onu knihu, která je i pro analfabety ručitelkou jejich budoucího spasení. ‚Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně něco četl, sakra, co to jen bylo, výpis z účtu, jo ten taky, ale přece jen…‘“ (21. července 2015)

Nicméně přesto všechno se necítíme být povoláni k tomu, abychom tvůrce knižního opusu Bordel na kvadrát vyzpovídali. Jsou jiní, kterým rádi dáme přednost. Karla Sýse vyzpovídal například Jiří Stegbauer a to na foglarovské téma (Kam se, himbajs, schoval Rikitan?), velmi přitažlivým je dialog Nebát se a nelhat!, tedy „Emil Hruška hovoří s Karlem Sýsem“ a v tomto případě platí za nosné téma problematika nejprodávanějšího literárního žánru, přece literatury faktu.

Do Sýsovy knihy nahlédněme ještě jednou a naposledy.

Hruška: „Ty sám jsi nejen básník, ale také právě autor knih literatury faktu. Připomenu třeba tituly Akce Heydrich nebo Praha zednářská. Co tě vede k tomu opustit občas svou pověstně bohatou básnickou imaginaci a pustit se do historie, do nastolování otázek a přinášení odpovědí, které jsou i kontroverzní? Souvisí nějak literatura faktu s poezií?“

Sýs: „Souvisí, a jak! Poezie, na rozdíl od veršotepectví, si nevymýšlí a je postavena na skálopevných základech básníkova života, ať už fyzického, duševního nebo duchovního. Poezie vede k úspornosti, k nutnosti uchopit realitu co nejjasněji, na rozdíl třeba od zoologie pojmenovat ji co nejsrozumitelněji a hlavně jednou provždy! Čtenář si to už přebere, beztak vidí vše po svém. Jak napsal Fráňa Šrámek o Stříbrném větru, nechodí se po stejných ulicích v knize a ve městě, a přece si každý tu svou uličku najde.

Takže nemusím imaginaci opouštět, jen volit jiné výrazové prostředky, i když metafora má nezadatelné místo i v literatuře faktu. Když čtenář řekne: Je to výstižně, a navíc hezky řečeno, je to vyznamenání pro básníka i pro spisovatele literatury faktu.

On už termín literatura faktu poněkud kulhá. Všichni přece píšeme o faktech, někteří si ovšem ona fakta vymyslí, jiní je jen jinak spletou, druzí popletou.“

* * *

Náš exkurz knižním myšlenkovým opusem, do něhož plody své intelektuální potence vložil žijící klasik české poezie a literatury Karel Sýs, rodák z Rychnova nad Kněžnou, tento exkurz dal poznat, že nového není v písemnictví nikdy dost. Nové si obvykle nezadá s přežitky zakonzervovanými na pódiích staromilců. Zasloužilý umělec Karel Sýs z takových není.