VĚRA BERANOVÁ

Galerie Rudolfinum představuje jako svou stou a zatím poslední expozici, monumentální přehlídku tvorby současného umělce Krištofa Kintery. Právě tato výstava má v novodobých dějinách výstavní činnosti Rudolfina zvláštní, možná až privilegované, postavení. Je v pořadí stá z výstav pořádaných od roku 1994. Možná si mnozí vzpomeneme právě na jednu z prvních, která byla věnovaná zčásti i neznámému dílu Josefa Váchala.

Tedy výstav až do letošního podzimu bylo sto. Úctyhodné číslo, když uvážíme, o jaké výstavy většinou šlo. Byly to často grandiosní přehlídky, jejichž úplný přehled podává právě k tomuto výročí vydaný bulletin. Návštěvník Rudolfina si jistě vzpomene na klasiky, které galerie uváděla, v čele s Josefem Váchalem, Františkem Drtikolem, Mikulášem Medkem, ale také například na přehlídku věnovanou československému socialistickému realismu. Avšak mnohem více naši kulturní veřejnost vzrušily výstavy například Františka Skály, nebo další nazvaná Jak pravil Lachapelle, či tolikrát propíraná instalace Jiřího Davida na střeše Rudolfína „Záře“. Asi budeme správně předpokládat, že současná výstava se připojí právě k těm často diskutovaným, a to z nejrůznějších zorných úhlů, nejen výtvarných. Každopádně se přidruží k těm, které můžeme pokládat za netradiční, i když to, co se nám předkládá jako netradiční, má své pevné kořeny již na počátku druhé poloviny 20. století. Mnozí si jistě pamatují z tohoto období pařížské přehlídky či Bienale v Benátkách a mnohé jiné. Tehdy návštěvníka ohromila jedna prostá skutečnost. Reprezentační výstavní sály byly obsazeny předměty každodenního života, šlo o prezentaci všednosti, tedy ne o přetvoření myšlenky, prostředky uměleckými, v tomto případě prostředky výtvarnými. Tyto koncepty jsou živé stále a právě galerie Rudolfinum, a nejen ona, je našemu návštěvníkovi předkládá. Vzpomeňme především před nedávnem ukončenou výstavu Františka Skály ve Valdštejnské jízdárně. Mnozí návštěvníci těchto přehlídek, instalací, kteří se zamýšlí nad podstatou umělcova sdělení, jistě dojdou k jedné podstatné otázce, která se jim vědomě či nevědomě stále vrací: „Co je vlastně dnes považováno za umělecké dílo a jak různou podobu má současná tvorba?“ Tuto otázku si snad o to více položí návštěvník současné výstavy Krištofa Kintery.

Všechna čest, zvláště jednu říjnovou neděli, byly výstavní prostory plné, nechtěla bych moc spekulovat, vstup byl zdarma a venku pršelo. Déšť v tomto ročním období není jistě zvláštností, ale volný přístup, zvláště v Rudolfinu, jistě je. Totam bylo posvátné ticho výstavních sálů, již samotné exponáty produkovaly jistý hluk a mnohé, již svou podstatou, byly vytvořeny z polystyrénu nebo nějakých sypkých hmot, šustily a roznášely se až na velebné schodiště Rudolfina. Je těžké charakterizovat náplň krásných sálů. Při vstupu nás jistě zaujmou demolované lustry, volně poházené, návštěvník má často problém mezi nimi projít, jistě nás napadne, že autorovi půjde o jistou destrukci, tedy sebral, dokončil zmar a vystavil. V dalších prostorách se představuje nesmírná změť různých kabelů, u kterých se soustřeďovali především malí chlapci v touze něco zapojit, ovšem bezvýsledně, tento záměr jistě autor neměl. Možná více na ně zapůsobil objekt, něco jako obří vánoční strom sestávající ze samých skleněných koulí. Všude kolem se pak válely plechovky barev, stará křesla, třepotající se špinavé utěrky, něco jako vlajky. Za centrální objekt můžeme pak považovat horu či pyramidu praček, těžko je spočítat, některé naplněné prádlem, relativně nové, či již dost používané. Autor o tomto exponátu píše: „Celé to bude taková malá symfonie pro Rudolfinum o touze jednotlivce po čistotě a následné kolektivní tíze a zemětřasu.“ To je tedy jedna rovina vystavených exponátů. Druhá, kde autor nejen sebral a vystavil, ale svým způsobem přetvořil, je v menšině a dokumentuje obecnou, i když poněkud posunutou představu o tom, co je umění. Jsou to objekty, jako například figura kozla šplhajícího po drátech, či nástěnné „obrazy“ s příslušným textem.

Ať mi autor a příslušní kritici odpustí, po prohlídce vznešených sálů Rudolfina jsem se nezbavila vzpomínky na jeden zážitek. Byla to návštěva sběrného dvora. Moc se mi tam tehdy nechtělo, byla jsem však totálně překvapena kreativitou pána, co tomu velel. Nikdy nezapomenu na celou jednu stěnu velké kůlny, doslova vyzdobenou umělými květinami. Ten pán je musel celá léta z toho veškerého haraburdí vybírat. Stejně jako další odpad, umně poskládaný a v konečné fázi vytvářející pozoruhodné prostředí.

Zajímavost současné výstavy Krištofa Kintery je bezpochyby jistě v něčem jiném. Na rozdíl od toho pána ze sběrného dvora nejenže vystavuje v Rudolfinu, ale v podstatě je sám svým estetikem, vykladačem, teoretikem. Tak například na otázku Martiny Freitagové, jestli uvažuje o tom, jak se přiblížit k divákovi, odpovídá: „Nedělám to proto, abych se dostal blíže k divákovi, je to zkrátka můj naturel. Na první pohled může být člověk s věcmi hned hotov, ale já doufám, že to vede k nějakému pozdějšímu vnitřnímu myšlení u diváka. To už ale záleží na něm.“ Jistě s tím můžeme souhlasit, opravdu každý vnímatel je strůjcem svého uměleckého vjemu, zážitku. Naše otázka však směřuje k něčemu jinému. A tou je sama podstata umění, které je založeno na tvůrčí činnosti, na přetváření, ne jen na skládání, shromažďování, v tomto případě konkrétních věcí našeho světa.

Nad tímto problémem, tedy vlastní podstaty současného umění, se zamýšlí řada teoretiků. Uveďme například anoncovanou knížku Kláry Domlátilové, Martiny Freitagové, Ondřeje Horáka, Kateřiny Lahodové a Kakalíka provokující textem: „Klacky v galerii, obrazy za miliony a co znamená krabice od pracího prášku.“ Stejně tak jako připravované konference na společné ústřední téma „Smrt umění“ našich slovenských sousedů a řada větších či menších studií, kritik a podobně.