MAGDALÉNA TOULOVÁ
Jenom tak lehce si básnit / jenom tak lehce si snít / jenom tak lehce se houpat, lehce ve slovech vzdálených a blízkých, milých se koupat…
Před 150 lety se v bavorském Würzburku narodil Max Dauthendey. Znáš ho? Ale, prosím tě, tam se tenkrát narodilo lidí. Na jejich náhrobky a jména dávno padl prach zapomnění. Tak to je škoda. Když se zeptám v Německu nebo u nás v Česku, za tím jménem lidé vidí prázdno. A přitom to byl zajímavý člověk. Německý potomek cizokrajných šlechticů. V jeho žilách kolovala krev francouzská, anglická, snad i ruská. Rod důstojníků, badatelů, cestovatelů, milovníků krásných žen.
Tohoto zajímavého muže políbila múza hned třikrát. Mistrně ovládal umění fotografie (měl se od koho učit, vždyť jeho otec byl v první polovině 19. století dvorním fotografem v carském Petrohradě), paleta barev mu také nebyla cizí. Jeho obrazy z cest připomínají Paula Gauguina. A podobně jak Gauguina, tak i Maxe Dauthendey vábila exotická cizina. Znal Egypt, Mexiko, Indii, Čínu, Koreu, Japonsko a Malajsie se mu stala osudnou (v roce 1918 tam umírá na malárii). Hlavně však byl mistrem pera. A peru vládl mistrně. Zanechal po sobě na 30 sbírek lyrických a mystických básní, divadelní hru, autobiografii, a jako mistr povídek se také nenechal zahanbit. Sice těch krátkých novel nezanechal mnoho, ale o to stoupají v ceně. Do češtiny byly přeloženy Lingam (12 asijských novel), Osm tváří na jezeře Bivském (japonské novely) a Dravci. Byl mystikem slova. Dauthendey věřil, že vesmír je nekonečnou symfonií duší, jejichž mluvě rozumí právě jen básník, duše kamene, jako duše mraku, duše zdroje jako duše stromu, duše ptáka jako duše květiny oslovují jej žádajíce, aby svou silou intuitivní odhalil a vyložil jejich tajemství. Ale teď už mluvím slovy Arneho Nováka z roku 1919, který doprovodil Lingam. Já pořád nechápu, proč o něm tak oslavně mluvíš. Tak já nechám mluvit jeho básně, které jsem se pokusila volně přebásnit.
MAX DAUTHENDEY
Doma
Doma na střechách i stráních taje sníh.
A hra teplého jarního slunce a jasu
z rampouchů velkolepé vodopády staví.
Ze sousední zahrady veselá píseň zní.
To sousedovic Hana si píseň brouká
a v tajících stružkách sněhu hledá
svěží stébla trávy a do toho
štěbetavá píseň jarních ptáků zní.
A já tu ve vzdálené cizině si snad oči vypláču;
vzpomínám, sedím, spát nemůžu.
Mé srdce obaluje stesk a hlad,
hlad po domově, který jsem nechal někde v dálavách.
A tahle cizí zem horkým dechem,
horkým dechem spalujícím všechna stébla trávy,
ke mně mluví:
Už zde zůstaneš! Už se domů nevrátíš!
Tahle cizí zem bude tvým hrobem.
Tak kráčíme spolu
Tak kráčíme spolu tou pláží,
pláží širokou jako svět.
Kráčíme ruku v ruce a kolem nás
jen písečný a mořský svět.
Kráčíme a každý náš krok je těžší a těžší,
a každým našim krokem se stáváme menší a menší.
Až jsme malí a drobní jak zrnka písku.
A pak stačí i lehký vánek a ta zrnka písku jsou v bělostnou ulitu zaváta
a dlouhým spánkem přikryta.
Spánkem přinášejícím krásu.
Vždyť i zrnka písku v ulitách času jsou proměněna
v krásu stejnou jako perly ranní rosy.
Zaniklo slunce, zanikla země
Jsi ukrytá v mém objetí
tak dobře ukryta
jako je srdce ukryto v mé hrudi
my dva jsme jako plápolající plameny
a nic už víc není
není den, není noc
tisíce let už uplynulo
zaniklo slunce, zanikla země
jenom my dále žijeme a planeme
neuhasitelným ohněm dlouhého polibku
Bez ustání padá déšť
Slyším padat déšť,
bez ustání padá ze tvých řas;
už celé potoky slz vytekly.
A povodeň je tu zas.
Pojď, přivinu tě pevně na svém loži,
nebo snad už lodi?
A dřív než si svoje oči vypláčeš,
já utopím se v nebeské modři
tvých nádherně modrých očí.
Pojď, moje milá
Pojď, moje milá,
vezmu tě do kouzelné zahrady;
zde tiše lahodná píseň zní, neuschne květ, ani list
Stačí arch bílého papíru, popíšeme ho slovy
a hra písmen, znaků nám z rýmů zahradu i palác postaví
pojď, moje milá budeme si v něm hrát
Zde vládne věčné jaro, hra barev a vůní,
z básniček ti besídku uviji
ze sedmikrásek věnec ti bude zdobit vlasy
hra květů a vůní přivábí včely
ve větvích budou zpívat ptáci
A já tě tam vezmu za ruku něžně
pojď moje milá,
stačí nám arch papíru
a moje fantazie