EVA FRANTINOVÁ

Sergej Prokofjev už jako malý pořádal často na zahradě divadelní představení s vlastní hudbou. S pomocí dětí sousedů, sestřenic, bratranců a další drobotiny vyrobil plakáty, které rozvěsil na plot zahrady. Pomáhali všichni a Prokofjevova maminka „naháněla“ účinkující: „Musíte hrát, jinak onemocní…“

Dá se onemocnět bez knih? Zcela jistě, ale i s nimi. Čert mne zanesl a od mládí nosí do antikvariátů. Jeden je v Nuslích, docela blízko mého bydliště. Co se tu dá najít za pětikorunu! Knihy jsou venku ve dvoře nastavené do výšky i do šířky, a žijí na čerstvém vzduchu – chráněné stříškou. Pokaždé když sem přicházím a tu hradbu knih zdálky vidím otevřenými dveřmi antikvariátu, cosi se ve mně zachvěje, cosi podobného křídlům hledačů, cosi podobného, co zažívám vždy u Zdi nářků.

Hodně knih tu leží v banánových krabicích a krabice zas leží v různých výškách. Jako barevné kameny. Leží a leží i měsíce než si jich někdo všimne – a je mezi nimi Hrubín, Biebl, Závada, Nezval… Málem ke každé knize se musíš sehnout – tak jako ve dveřích pokory, ve dveřích, které vedou k „hvězdě narození“. Málem s každou knihou se musíš narovnat a zalistovat si.

Tuhle jsem v Nuslích byla s přítelem. Po dvou hodinách probírky s taškami naditými knihami jsme se šourali k nejbližší lavičce. Zničeni jako po vysokohorském výstupu. „Schválně, kolik bylo dřepů a rovnání zad, nejsme nejmladší,“ prohodil přítel. „Až přijedeme domů, převlékneme se do oblíbených volných triček, začteme se do dnešních objevů…“, prohodila jsem.

Tramvaj přijížděla.

A pak to přišlo.

Ten den jsme náhodou šli Nuslemi a v jedné ulici narazili na antikvariát. Knihy se strkaly nejen v regálech, plazily se i po zemi jak popínavé rostliny v tropické zahradě letošního léta, rostly tu z banánových krabic a nasazovaly na plod v ohradách snění těch, kteří pod širým modrým nebem vybírali – a každou knihu za pět korun! Odcházeli jsme s batohem plným knih a ještě stihli zaslechnout: „O dvě ulice dál máte další antikvariát!“

Co si přát víc, když k němu míříte v tričku a sandálech a navíc když jsou prázdniny!

Druhý antikvariát byl pro mne vždycky „ten druhý“, knížky v něm byly také za pět a poezie jenom za deset, knihy se tady ale neplazily pod modrým nebem, knihy jste našli za dveřmi a také v suterénu, kde to už nebylo na tričko…

Není chlad jako chlad. Ten jeden se dá zahnat začátkem října prvně navlečeným svetrem, ten druhý nebo jiný jen tak nezaženete. A zas nás potkal, zas nás dostal! Ten den procházky do antikvariátu. Už z dálky bylo vidět prázdné regály, bezradné regály pod širým nebem. Kde jsou všechny ty knihy, kterým transportem odjely a kam, co s nimi bude, kde mají své Neznámo? Vedoucí antikvariátu pokrčil rameny: „Tady se to ruší…“

Útěchou toho dne se stal antikvariát o dvě ulice dál, ten vždycky druhý. Ještě o tom nevíme, ještě se tu probíráme knížkami, ještě se v nich koupáme a sluníme – cedulička „Ruší se“, to jediné, co si tu budu moci přečíst, bude vyvěšena až za měsíc…

Stojím před ní a píši příteli. Odepsal: „Kam budeme chodit?“

Asi do lesa. Dívat se, jak roste dříví, na knihy pro svět bez očí.