ALENA VOLKOVÁ

Zamyšlení nad publikací Tripolis Praga – Trojměstí Praha

V úvodu kapitoly nazvané Česká avantgarda připomíná L. Udolph rozvoj výtvarného umění v Praze. V souvislosti s rozvojem moderní estetiky jmenuje M. Tyrše, spoluzakladatele spolku Sokol a od r. 1880 profesora historie umění v Praze, dále O. Hostinského, následují pak představitelé kubismu a kubofuturismu v malířství a architektuře.

V posledních částech textu se věnuje společenskému směru, který v Praze prosazovala skupina kolem S. K. Neumanna, tedy anarchismu. Připomíná také předválečné moderní umělecké směry – vitalismus, naturismus, expresionismus, civilismus, futurismus.

V prvních heslech kapitoly se autoři věnují osobnosti Egona Erwina Kische a konstatují, že si snad jako žádný jiný v předválečné době „vytvářel“ identitu pražského spisovatele. Kurt Tucholsky o tom meditoval slovy, že si nelze představit E. E. Kische, který by nepocházel z Prahy.

Po dvou semestrech univerzitního studia a vojenské službě (jako jednoroční dobrovolník) navštěvoval r. 1905 žurnalistickou VŠ v Berlíně; jako lokální reportér a fejetonista Bohemie se stal brzy pražským fenoménem. Svými místopisnými reportážemi Aus Prager Gassen und Nächten (Z pražských uliček a nocí) dosáhl – podle dopisu bratrovi z r. 1911 – senzačního úspěchu, kterého se hned dalšími reportážemi Prager Kinder (Pražské děti) snažil využít. Ovšem dožaduje se také románu o Praze a vytvořil svým Pasákem (Der Mädchenhirt) z r. 1914 „mustr“ daného žánru. Tímto vypravováním o Jardovi Chrapotovi, o jeho dětství mezi chudými voraři na Kampě, jeho vzestupu k „pasákovi“ děvčat z Kampy, rychlém pádu a sebevraždě chtěl Kisch – podle vlastních výpovědí – vytvořit „první pražský naturalistický román“, chtěl si prohlédnout „břicho“ města (po vzoru E. Zoly), „konflikty, situace, lokality, postavy všedního dne a dnešek“. Také K. H. Strobl, na jehož blahovůli mladý Kisch hodně sázel, uznal román jako „první německý román“, ovšem dodal také, „že ze spojení ‚kulturně nasyceného’, ale morbidního Němce a sexuálně zdravé, nerozpakující se Češky nemůže vzejít nic dobrého“ – názor, který r. 1930 Pavel Eisner namířil s opačným znaménkem proti „nekróze německo-židovské maloburžoazie chátrající vzájemnými sňatky“. V románě byla ovšem také výslovně odmítnuta nacionalistická interpretace sociální nespravedlnosti. V české Praze se totiž zaměnily pojmy „německý“ a „bohatý“, národní nenávist se stala třídní nenávistí, jak poznamenal sám Kisch.

Autor hesla dále mapuje Kischův životopis a zdůrazňuje, že se stále vracel – ať už in natura, či svým dílem – do Prahy. Dosvědčují to díla Die Abenteuer in Prag (Dobrodružství v Praze, 1920), Prager Pitaval (Pražský pitaval, 1931) a Jahrmarkt der Sensationen (Jarmark senzací, 1942). V době Výmarské republiky podnikl Kisch, známý už jako „zuřivý reportér“, který vtělil program sociálně kritického a pravdivého vidění do reportážního tvaru, řadu cest na různé kontinenty.

Kisch znal Prahu jako místo četných dobrodružství. Brod se pyšnil tím, že jsou přátelé od mládí, že udělali první kroky do divokého nádherného světa. Společně popíjeli, zpívali, tancovali, společně sváděli české dívky. Jedna z nich byla Anna Čacká, zvaná Emča Revoluce. Karel Kreibich k tomu poznamenal, že se jedná o přezdívku „lehké“ dívky – královny pražského podsvětí, „která zneužila pro nás tak posvátné slovo – revoluce“ a získala tuto přezdívku kvůli častým konfliktům s policií. Paul Wiegler postavil románem Das Haus an der Moldau (Dům u Vltavy, 1934) kavárně Montmartre pomník a „štamgast“ E. E. Kisch popisuje v Zitate vom Montmartre (Citáty z Montmartru), reportáži ze sborníku Dobrodružství v Praze, tuto „baštu“ umělců, kterou rekonstrukcí pomohl založit Josef Waltner z „pokleslé“ Olympie. Praha tak horlivě napodobila, stejně jako jiná centra moderny, pařížské šantány, Montrmartre byl navštěvován a nezůstával pozadu za pařížským. Jak bylo zvykem, vedla se pamětní kniha, vydával se „Ročník Montmartru“, interiér vytvořil architekt Jiří Kroha a stěny byly pokryty díly hostů, „kubistickými rébusy a futuristickými hádankami“, které byly přijímány při placení místo peněz (!) K. Kreibich vzpomínal, že sem byl známými doveden, aby tu poznal Kische a Emču Revoluci – největší podivuhodnost tehdejší Prahy; tancovali tu šlapák. V r. 1913 sděloval Paul Kisch bratrovi do Berlína, že Emča Revoluce leží ve špitále. V r. 1918 se stala jakýmsi pražským mýtem, vystupuje např. v románu Paula Leppina Hüter der Freude (Strážci rozkoše), a když potřeboval pro své drama Der Enkel des Golem (Golemův vnuk) typy, které jsou charakteristické pro dobu kolem r. 1900, vzpomněl si na ni. Dostala tu přezdívku kvůli své obávané vyřídilce a brala ji jako čestný titul. „Desetiletí jsem ji neviděl,“ psal Leppin r. 1934, „stále ovšem žije a je pracovně činná.“ Kreibich ještě informuje o tom, že přivítala těžce nemocného Kische r. 1948 ve dveřích do zahrady a loučila se s ním.

V dalším hesle W. Schmitz připomíná jednoho z Kischových životopisců a zároveň známého z let pražského mládí – Emila Utitze. Ten uvádí, že Kisch se rád vydával v přestrojení mezi obyvatele nočních lokálů, ubytoven (resp. útulen pro lidi bez přístřeší) a lidových kuchyní, pracoval jako pomocník vorařů, jako předměstský Pepík na Klamovce, aj. Kisch dokázal zatraktivnit Prahu jako exotické město, nevyhýbaje se ovšem pravdivému popisu společenské reality založené na sociální empatii pro chudé a ponižované. Povzbuzován Paulem Wieglerem uveřejnil v r. 1910 v rubrice „Pražské potulky“ sérii 34 reportáží, které zcela samostatně a v nezměněné podobě vešly do sbírky Z pražských uliček a nocí; vydány v r. 1911. Při propagaci knihy se Kisch ukázal jako zkušený stratég v oblasti public relations. Bratru Paulovi „přikázal“, aby zajistil vydání recenze na jeho knihu v periodiku Deutsche Hochschule (Německá vysoká škola). Kniha má být podle jeho názoru doporučena všem mladým Němcům v Čechách, neboť autor zná všechny „kouty“ Prahy a „plamenně miluje své město“. Recenzent a vydavatel jednoho rakouského časopisu Oskar Scheuer napsal: „Ale pro německou Prahu je tato kniha čestný příklad a strmící pomník toho, že jsou zde usedlí a doma, že tuto svou starou, pěknou vlast milují a že si jí dovedou vážit lépe než Čech, který přišel teprve později.“ K. H. Strobl oceňoval, že Kisch zná Prahu skrz naskrz, že se odváží proniknout do nejtemnějších uliček, že představil Prahu jako velkoměsto s putykami zlodějů, lidovými kuchyněmi, útulnami pro nejchudší. V závěru hesla autor zmiňuje také Antonína Macka, první překladatel Kische do češtiny, jenž vydal na přelomu let 1913/14 výbor Pražské obrázky. Byly v českém tisku přijaty příznivě.

V dalších heslech již autoři představují české umělce, ať literáty, či architekty, nebo malíře.

Jiří Karásek ze Lvovic je znám jako představitel dekadence. Když začal publikovat, připojil si šlechtický přídomek „ze Lvovic“, neboť si myslel, že je příbuzný astronoma a matematika Cypriána Karáska, původem šlechtice. Společně s A. Procházkou založil Moderní revui. Vytvořil obrovské dílo, jež není dosud doceněno. Zřejmě s pomocí dobře situovaného přítele shromáždil během života jednu z nejvýznamnějších privátních sbírek uměleckých objektů, knih a rukopisů na evropském kontinentě. Roku 1922 přepsal tuto sbírku na Sokol s podmínkou, že ji bude vést do své smrti. Byla umístěna v Tyršově domě na Malé Straně.

V dalších heslech je představen Almanach na rok 1914 a osobnosti s ním spojené, především bratři Čapkové a S. K. Neumann. Z životopisu obou bratrů vyberme fakt, že na prvních dílech spolupracovali v letech 1908 až 1911, že oba patřili ke Skupině výtvarných umělců, jejíž orgán Josef redigoval v letech 1911–12. R. 1912 Josef vstoupil do sdružení Mánes a redigoval 17. ročník Volných směrů. Karel studoval v Berlíně a Paříži filozofii, historii umění, estetiku, stejně jako německou, anglickou a francouzskou filologii. Oba bratři nebyli za první světové války povoláni ze zdravotních důvodů do armády. Karel pracoval jako soukromý lektor, potom redaktor Národních listů, Josef spolupracoval mj. s Aktion (Akcí) a Sturm (Šturmem). Od r. 1921 do r. l939 pracoval (společně s bratrem Karlem) jako redaktor Lidových novin, jméno si učinil rovněž jako knižní grafik. R. 1925 se Karel stal prvním prezidentem českého PEN-klubu, r. 1938 ho navrhla skupina francouzských spisovatelů na Nobelovu cenu.

Z životopisu a díla S.K.Neumanna připomeňme, že byl zpočátku spolupracovníkem Moderní revue, r. 1896 vydal Almanach secese. Krátce nato začal propagovat anarchismus ve svém časopise Nový kult. Ve třicátých letech pracoval na vytvoření kulturní antifašistické fronty. Během okupace žil v ilegalitě. R. 1945 získal titul národního umělce. „Svobodu nacházíme jen tam, kde nejsou žádné autority – v anarchii,“ napsal A. P. Kalina v Manifestu anarchistů českých v r. 1896. Jejich skupina se scházela v Neumannově olšanské vile.

Další heslo připomíná Neumannova díla, mj. sborník textů – původně časopiseckých – pod názvem Ať žije život! (1920). Zde se orientoval na Verhaerena, Whitmana, Apollinaira, Marinettiho a Picassa, především ovšem na pojem života a intuice francouzského filozofa Bergsona.

Z díla Heleny Malířové-Noskové autor hesla uvádí především román Právo na štěstí z roku 1908, jenž podává dle autora hesla autentický obraz pražské intelektuální scény kritikou anarchistického smýšlení. Marie Majerová-Bartošová, známá více svými „kladenskými“ díly, je také autorkou Povídek z pekla, jež kritizují životní podmínky továrních dělníků, a rovněž románu Náměstí republiky, jenž podává kritiku anarchismu. Systematičtěji se s ním seznamovala během pařížského pobytu, kde mj. externě studovala na sorbonnské univerzitě

František Gellner byl synem židovského obchodníka z Mladé Boleslavi. Po maturitě studoval na VŠ technické ve Vídni, zde začal žít jako bohém, přiklonil se k anarchismu a psal do Neumannova Nového kultu. R. 1905 začal studovat malířství v Mnichově a ve Vídni. Potom v letech 1909–10 studoval na umělecké akademii v Drážďanech, později v Paříži. Zemřel za první světové války, už v r. 1914 byl v Haliči pohřešován.

Ve svých verších prosazoval ideologickou a společenskou svobodu, šťastné prožití každého okamžiku života, inspiroval se tzv. spodinou aj. Toto vyjadřoval v písních, kupletech, jarmarečních písních lidovou a hovorovou češtinou. Po nás ať přijde potopa je název sbírky z r. 1901, sbírky žijící domněle pouze přítomností. Jeho verše jsou lokalizovány do prostředí hospod, na předměstí, do hodinových hotelů, do atmosféry plné alkoholu, prodejné lásky, egoismu, deziluze. Některé z jeho písní zlidověly a zpívají se dodnes. V r. 1912 napsal autobiografickou črtu Anarchista na vojně, kde popisuje své zážitky z vojenské služby a vztahy k „Olšanskému“ kroužku. V povídkách souboru Cesta do hor a jiné povídky z r. 1914 se zabýval jako jeden z prvních českých představitelů moderny židovským tématem.

Pod názvem Nový kult. Mezinárodní sborník pro umění, politiku a život, r. 1897, je představen časopis Nový kult, jehož programem byl radikální nonkonformismus. R. 1900 se pod vlivem hornické stávky v severních Čechách časopis přiklonil k anarchismu. Čtenáři byli pražští intelektuálové a severočeští anarchisté. Důraz kladl na sociální otázku a dělnické hnutí. Diskutovalo se o výchově, sexualitě i o emancipaci žen. Publikovali tu S. K. Neumann, F. Gellner, M. Majerová, J. Mahen, K. Toman, F. Šrámek, ale také O. Březina, J. Karásek ze Lvovic, A. Procházka, F. X. Šalda, O. Theer. Byli překládáni známí autoři moderny, ale také H. Heine, Ch. Baudelaire, W. Whitman, E. Zola. Výtvarnou stránku obstarávali F. Bílek, F. Gellner, K. Hlaváček. Časopis Neumann zastavil r. 1905.

Z dalších představených autorů, jakými byli K. Toman, J. Mahen, R. Svobodová, J. Deml (mj. dlouholetý přítel O. Březiny, propagátor sochaře F. Bílka, o němž F. X. Šalda napsal: „Básník nestálé tvůrčí síly, který dnes napíše pěknou věc a zítra největší banalitu, aniž by si byl jedné či druhé vědom.“), je bezesporu nejpopulárnější a dodnes „nejkontroverznější“ Jaroslav Hašek, který – jak je dobře známo – založil v hospodě Kravín parodickou Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Hospoda měla špatný obrat, autor hesla tvrdí, že k založení strany prý vedla snaha zlepšit její ekonomickou situaci. Název strany byla pravděpodobně satirickou narážkou na sociálně demokratickou stranu. Hašek se prohlásil za jediného kandidáta a Josef Mach vytvořil hymnu strany jako parodii na anarchistickou píseň. Ve svých řečech Hašek parodoval prázdné tlachání politiků, především oblíbené slovo „pokrok“. Volby tehdy vyhráli lidoví socialisté a mladočeši, Hašek získal 20 hlasů, přátelé k tomu připočítali ještě dalších devadesát, které nebyly přisouzeny žádnému kandidátovi, a strana slavila vítězství.

Co se týče Haškova bohémského způsobu života, tvrdí autor hesla L. Udoplh, že mohl být i reakcí na četné deprese, pocit patové situace vyvolaný i hádkou se ženou (podle hypotézy psychiatra L. Švába). Uvádí informace z policejního protokolu, podle něhož chtěl Hašek spáchat sebevraždu skokem do Vltavy z Karlova mostu. Nějaký starší muž ho zadržel a předal policii. Spisovatel byl opilý a rozrušený, byl posléze několik dní hospitalizován na pozorování. Byl to prý nešťastný a citlivý člověk. Téhož roku pak z nepříjemné události vytěžil povídku Psychiatrická záhada.

Prototyp pro legendární postavu Josefa Švejka mohl, podle autora hesla, najít ve vypravování časopisu Simplicissimus, v němž vystupuje Hr. Mayer, rolnický chytrák, o němž se neví, zda je hloupý, nebo zda jenom simuluje. Od r. 1907 užívá Hašek motivy, typy a situace, které jsou spojeny se Švejkem. První návrh Švejkovy postavy pochází z května 1911 v podobě poznámky na kousku papíru – málem vyhozeného do koše – pod názvem „Pitomec u kumpanie“. Autor hesla tvrdí, že Hašek postavu psal podle Josefa Švejka, syna svého domácího z ulice Sokolská. Už v květnu 1911 se objevilo v satirickém časopise Karikatury první z pěti „švejkovských“ vypravování: Švejk stojí proti Itálii. Potom se stal hlavní postavou dvou skečů, které uváděli ve Zvěřinově lokále. V Pevnosti se ocitá na italské hranici. Když chce být vpuštěn Karel VI., dojde k diskusi, na jejímž konci Švejk Karlovi na rozkaz nadřízeného vsadí pár facek. Ve druhém skeči je Švejk vojákem rakouské okupační armády na území Maroka, jeho žena Sulejka je svedena prostopášníkem Vyskočilem; toho pak Švejk předhodí lvům.

V poslední části kapitoly se autoři věnují dílům architektů J. Chochola, O. Gutfreunda, O. Nejedlého, V. Beneše a P. Janáka. V úvodním odstavci mj. dávají slovo S. K. Neumannovi a jeho charakteristice kubofuturismu v článku Kubismus, či aby bylo jasno: „Expresionismus by bez kubismu vyústil bezpochyby v lacinou dekorativnost; kubismus, jemuž by byla vzata možnost zdravého rozpadu doktríny, by se stal nejnudnějším a nejomezenějším patronem pod sluncem.“ Jako evropskou jedinečnost oceňují český architektonický kubismus v tvorbě Josefa Chochola. Postavil – jak ukazovala fotografie výstavy – činžovní dům v Praze 2, ojedinělý s přečnívající korunovou římsou a do výše strmícími nárožními pilíři. Vnitřek je upraven do podoby gotického chrámu.

S. Fritzová připomíná v hesle otevření „Moderní školy malířské“ pražskými kubisty – O. Nejedlým a V. Benešem v r. 1913. Škola uspořádala r. 1914 vlastní výstavu. Později se prezentovala v duchu realismu. Na výstavě Tripolis – Praga se prezentovala koláží O. Nejedlého, jenž v ní použil „dva výřezy výstřižky z německého deníku, pravděpodobně Prager Tagblatt (Pražský deník) nebo Prager Montagsblatt (Pražský pondělník)“.

Tatáž autorka uvádí v dalším hesle, že tramvaje hrály v evropském avantgardním hnutí zvláštní roli: jejich číslo mohlo buď mít symbolický význam, nebo bylo spojeno s určitým místem. V Praze tuto roli hrála tramvaj č. 4: jezdila v r. 1910 od Národního divadla do Nuslí a na její trase se nacházela řada významných lokalit: několik minut od Národního divadla se nacházela Unionka; na Smetanově nábřeží byly umístěny kanceláře Skupiny výtvarných umělců. V r. 1912 se trasa rozšířila až na Staroměstské náměstí, v jehož blízkosti měl ateliér Emil Filla, a na kubistický Hlávkův most

V posledním hesle kapitoly se připomíná vznik ateliéru užitého umění Artělu (1908). Zakladateli byli kubisté P. Janák a V. H. Brunner. Vyráběli hračky, dózy, šperky aj. Také perníky byly umělecky vytvarovány. Ateliér existoval do r. 1934. P. Janák pro něj navrhoval také kalamáře, kávové servisy, zařízení pro koupelnu aj.