VLADIMÍR KOLÁR

Počátkem osmdesátých let jsem v nesoutěžní sekci politických filmů na mezinárodním filmovém festivalu v tehdejším Západním Berlíně měl možnost vidět film Ztracená čest Kateřiny Blumové, natočený manželským párem Margarethe von Trotta a Volkerem Schlöndorffem už v roce 1975. Autor novely, podle které tvůrci napsali scénář, laureát Nobelovy ceny za literaturu Heinrich Böll, byl u nás tehdy pro své kritické stanovisko k srpnovému vojenskému zásahu Varšavské smlouvy v Československu nežádoucí osobou, a film se tak nedostal do naší filmové distribuce.

Nejspíše hrálo roli i to, že extrémně levicová teroristická organizace Baadera a Meinhofové, která hraje ve filmu důležitou roli, se jmenovala Frakce Rudé armády. I sama Böllova novela u nás poprvé vyšla až mnohem později. Šokoval mě tehdy filmový obraz mediální štvanice, resp. přímo mediálního lynče, kterému je mladá žena vystavena i přes to, že je jenom podezřívána ze spolupráce s mladíkem, který utekl z armády a údajně je teroristou. I když ve stejné době i u nás dokázal tisk podrobovat tvrdým útokům některé příslušníky politické opozice, tady byla předvedena zcela nová dimenze mediální skandalizace člověka, tedy ve zrůdné rovině bulváru, jehož prodejní novináři slouží při manipulování veřejnosti policejní moci, když je v naprosté důkazní nouzi. Tento fenomén jsme u nás neznali, ještě k nám tehdy nestačil proniknout. Bölla tehdy inspiroval Springerův deník Bild, se kterým měl sám velmi špatnou osobní zkušenost.

Dnes, kdy u nás máme filiálku Ringier Axel Springer s vysokonákladovým Bleskem, není mediální hon zejména na celebrity ničím výjimečným. A že to má v některých případech tragické konce, všichni též dobře víme.

I tak stojí za návštěvu představení Ztracená čest Kateřiny Blumové ve Švandově divadle. Divadelní adaptace Böllovy literární předlohy je dílem Vladimíra Čepka a Davida Šiktance, druhý z autorů je též režisérem představení. Na úsporně vytvořené scéně (Jan Štěpánek) hrají Marie Štípková (Kateřina Blumová), Robert Jašków (ve dvou rolích policejního vyšetřovatele a Kateřinina advokáta), Alena Štréblová a Tomáš Petřík (bulvární novinář, druhá role Kateřinin přítel). Komorní drama je založeno na dialozích, herecké výkony jsou vyvážené a působivé. Někdy výsledný dojem poškozuje velmi hlasitá hudba (autorem je Ondřej Švandrlík), která až znemožňuje zachytit text; jde o jakousi režijní snahu o vnější dramatičnost, třebaže je jí dost v samotných dialozích.

Nastudování hry dává režisér David Šiktanc do souvislosti s dnešní mediální situací u nás, příběh Kateřiny Blumové podle svých slov vnímá „jako poznámku k úvahám, jež se jeví jako klíčové: co jsou vlastně informace, které se ve veřejném prostoru šíří, a jakým způsobem nás ovlivňují“.

I divák si z představení odnáší nejednu otázku nad současným stavem českých médií včetně těch veřejnoprávních, musí se ptát, kdo stojí za manipulacemi, denunciacemi, zastrašováním, ostrakizací nepohodlných lidí. Zda je to dílo jen prodejných novinářů, anebo tvrdě uplatňovaný mocenský zájem miliardářských majitelů médií.