ZDENĚK HRABICA
Vyznání nejenom vínu a vinařům ze Znovína
Před rokem 1990 jsem působil v redakci deníku Mladá fronta (VČERA) a pak léta v redakci Světa v obrazech, kde nám nic lidského nebylo cizí. V té první jsem spoluorganizoval Vavřínovou podkovu – největší lidský dostih světa, na největších našich dostihových drahách. Včetně Velké Pardubické. Uskutečnili jsme Bitvu u Sudoměře, pod patronací vlídných příslušníků VB – a nebýt pitomého nápadu tehdejšího FMV – který nám poslal nad hlavy hlomozící helikoptéry, abychom neslyšeli jeden druhého, i tato akce přilákala stovky mladých lidí. Podařila se, i když to bylo včera a ne v MF DNES.
V redakci Světa v obrazech nás napadlo, co pozvat každoročně mládež a výtvarníky k třeboňskému rybníku Svět – „Malujeme Svět“. Sjíždělo se sem každoročně na prahu léta na tisíce nadšenců, bydleli za své pod stany a v kempech, oblečeni byli do rozmanitých kostýmů pralidí i mořeplavců a spolu se všemi u rybníka Svět v plenéru malovali malíři. Cyril Chramosta, Adolf Moravec, Josef Velčovský, Vladimír Renčín, Helena Slavíková-Hrušková, bylo jich skoro tucet. Sjížděli se k nám herci Národního divadla i Hudebního divadla v Karlíně. Ivan Mládek, Divadlo Járy Cimrmana… Radovali se. Konal se průvod městem a bylo veselo – přišly tisíce nadšenců z celého Československa.
Když čas oponou trhnul a zjevila se neviditelná ruka trhu, malíři zahazovali vyprošené diplomy národních i zasloužilých umělců do Vltavy. Někteří tvrdili, že za toho zpropadeného režimu trpěli a byli prý občany druhého řádu. Konali tak u Mánesa. Jednotliví i po právu.
Někteří se začali vymezovat – samozřejmě proti kruté totalitě. Jinak, kdyby nezavrhli minulost, by možná podle tehdejšího mínění jich samých nebo jejich nejbližších neprodali ani obraz. Ani sochu. Byli i živiteli svých rodin. Do jednoho, pokud byli členy, vystoupili z KSČ. Některým z nich jsem na jejich přání byl i ručitelem jejich členství – být „ukomunistů“. Později si osvojili nový slovník – i oni plivali na bolševika, často tím i na sebe sama. Nebylo jim to vůbec zapotřebí.
A když jsem záhy po velkém třesku v jejich ateliérech zjišťoval, jak mají vysoko do žlabu, a pijí krabicová vína, napadlo mne zavolat Ing. Pavlu Vajčnerovi, po vzniku a.s. Znovín Znojmo se sídlem v Šatově, a navrhnout mu spolupráci se slovutnými malíři, fotografy, grafiky, sochaři, posléze s novináři, a dát se do nové krásné práce. I když v jednotlivostech to bylo pro dobrotu na žebrotu. Ale nenechali jsme se odradit.
Nesměl jsem zklamat a mezi mnou, mou ženou Boženou, která vše prožívala a ke všemu ruku přikládala, a Znovínem vzniklo velké přátelství. Se šatovskými vinaři. A konečně i s vinařskou rodinou Vajčnerovou, které žehnal vinař a folklorní muzikant Jan Vajčner.
Koho má Pán Bůh rád, tomu prý vtělí do duše lásku k vínu. Tak vznikla na světě první galerie umění vinařské firmy. Nápad byl můj a spolu s blízkými kolegy a s pochopením na straně zcela neobyčejného vinaře, milovníka folklóru a vína, božího muže, pana Ing. Pavla Vajčnera, vydrželi jsme to až dodneška.
Pak pomáhali Eva a Jindra Gargelovi, neviditelná Blanka Matějková. Karel Matula. I Tomáš Sláma. Nebylo to po celou dobu od začátku až do nynějška jednoduché, na počátku byl Vladimír Suchánek, Jan Jeňýk Pacák, Jiří Andrle, Jan Kanyza, Jiří Slíva a několik dalších. Také Miroslav Houra, Jaroslav Sůra, Zdeněk Maixner, Alan Majer, Benešovi, Hodonští, Ladislav Hojný, Ivan Král, Jovan Dezort, František Dostál, Aleš Knotek, Helena Štefková, Jan Vacík, Václav Zoubek, Boris Jirků, Otakar Čemus, Polák Andrzej Mleczko, Petr a Pavel Hrabicovi, Mirek a Olga Hudečkovi, herec a malíř Miloš Nesvadba, Jindřich Ulrich, Ladislav Janouch, Ivan Král, Alena Vykulilová, Marta Taberyová, Karla Ryvolová, Miroslav Pangrác, Karel Pokorný, Emanuel Ranný, Radomír Dvořák, Jaroslav Tatek. Opět Josef Velčovský, Vladislav Hošek, Kamil Varcoller, Jan Kavale – a řady rostly.
Byli mezi nimi i lidé oddaní myšlenkám národní svobody, vlastenci. Ak. soch. Miroslav Pangrác vytvořil úžasnou sochu v nadživotní velikosti arm. gen. Ludvíka Svobody pro město Třebíč. Po roce 1990 ji radní kategoricky odmítli – narodil se v nedalekém Hroznatíně – a socha se nakonec před odlitím ztratila z povrchu zemského. Její model je v rukách sochařova syna.
Vynikající grafik a malíř Miroslav Houra ilustroval půvabnou knihu Jana Mareše Práče. Jiní napsali knihu Muž, který velel mužům o armádním generálu Karlu Klapálkovi, a o I. československém armádním sboru v SSSR knihu Pět válek Ludvíka Svobody.
Meritum krásné věci spojení umění a vína pochopil a podpořil i Ing. Zdeněk Palát, patří mu velký dík. Stejně jako další znovínský Ing. Jaroslav Opatřil.
Pár umělců i novinářů odešlo do uměleckého a mediálního nebe – Bartoš, Hlavinka, Mička, Houra, Pacák, Pangrác, Pešák, Růžičková, Holoubek, Ševčík, nestačí mi slzy ani dech… Nestačím všechny vyjmenovat, ať se nikdo nezlobí!
A ti, kdo tu zrovna nejsou – ať tak či onak – mi odpustí!
Dokonce v této společnosti jednu dobu byla skoro celá hudba, Grafičanka. Suchánek, Pacák, Andrle, Slíva… Připojila se k nám i skvělá malířka, Čechoaustralanka Svatava Naill, malířka Marina Richterová, malířka Věra Krumphanzlová, čínský fotograf Cai Zhiyi – jé těch je… Ale i básníci, Jirka Žáček, Karel Sýs, Jaroslav Čejka, Luboš Gobl, Mirek Hule, Jan Plachetka, Arnošt Tabášek, Jan Kux… Postupně se přidávali další a odpadali jiní. Jak nejenom mezi výtvarníky (malíř malíři prý mydlí schody) rostlo sebevědomí, a vznikla otázka: kdo bude tohle všechno dirigovat, ptali se sebevědomí, kdo bude obrazy do galerie a do salónu vybírat, když ne právě my, vyvolení. Jako by měla ožít normalizační výtvarná komise Mánesu, která dávala razítka na umělecká díla doby.
V tu chvíli padl verdikt: „Tak tedy ne, vyvolený není a nebude tentokrát nikdo!“
Díky Znovínu se tento problém podařilo překlenout a myslící zůstali až do našich dnů. Dotčení, někdy uražení, odešli.
Lačných však ani po dvě desetiletí neubylo. Zejména někteří novináři, ale i jiní „literáti“ – básníky nevyjímaje (byť jich nebylo mnoho) – se v tomto směru nelibě vyznamenali. Jaké konečně potkáváme i v jiných sociologických skupinách společnosti.
Konečně „Holubí letka“ – kterou se nepyšní jenom Česká republika, ale všechny země EU – už napsala v „sametových“ podmínkách za 28 let svou bohatou historii, své sebrané spisy. Přiletí, a když se napije a dosyta z přeplněných talířů nají – odletí.
Vznikla Galerie a salón Znovínu v Louckém klášteře ve Znojmě. Je tam asi 800 položek, některá díla jsou umístěna v nové administrativní budově Znovínu v Šatově. Obsahem vyvěrají z motivace In Vino Veritas.
V depozitu jsou stovky článků, rozhovorů a básní o víně, dokonce i románů. Dodneška bohužel ne zcela zpracovaných.
Po léta jsme jezdili do Znojemské vinařské podoblasti, pořádali jsme vánoční a novoroční setkání v Praze.
Ne všichni obstáli, někteří si velkorysost Znovínu až do posledního okamžiku pletli s lukulským hodokvasem, nejenom žrali – ale i hodně mlaskali! Pryč od nich, lidé jsou různí.
Bylo jich mezi námi k mému vkusu – jenom do mariáše!
Radost a lepší, usměvavější a veselejší tváře po celou dobu ovládaly většinu tvůrců.
Navštívil nás i Jožka Šmukař, Bolek Polívka, cimbálová muzika Slováckého krúžku, často i Velký vnuk Richard Hašek…
Sláva Znovínu! A těm, kdo o něj pečují!
Vínu budiž nejenom jedním bohem Bakchusem i dnes znovu požehnáno.
Součástí každého putování malířů, sochařů, grafiků, stejně jako novinářů a básníků byla téměř pokaždé návštěva Pěchotního bunkru v Šatově – uvedeného do bojového provozu v roce 1938. Také ochutnávka vína, které mělo na etiketě napsáno Pevnostní! Znovín spolu se zřizovatelem zde obšťastňuje návštěvníky historického bunkru „Pevnostním vínem“.
Sláva mu! I krásnému vínu!
V minulých dnech se dobrá akce dvou desetiletí uzavřela, zanechala však v mnoha srdcích hlubokou stopu; a to v době, kdy veškeré umělecké tvorbě není na růžích ustláno. Nejsou prý peníze!
Znovín dobyl v umění i v literatuře krásných vavřínů. A udělal i správný krok vůči své vlasti na hranicích země.