VÁCLAV PELCMAN

Píšeme si

Nedávno jsem četl úvahu, v níž si autor sám stěžuje, že už mu články k jubileím různých autorů dlouho lezou krkem. Inu tyranie vydavatelů nezná mezí. Já si však plně uvědomuji, že je třeba si neustále připomínat vše nejlepší, co v minulosti vzniklo. Zejména to, co není neustále na očích, a to je literatura. Protože se stále rodí a dospívá nová generace, která si z nedostatku informací myslí, že je první vědoucí. To si ostatně myslí každá další generace, a proto je třeba ji informovat. Je třeba uposlechnout klasika: učit se, učit se, učit se. Tedy zejména v současné době, kdy na školách dostávají žáci od svých učitelů informace, kteří již oni dostávali přežvýkané změněnou politickou orientací. Těch možností není mnoho, ale o to více je důvodů, proč máme stále upozorňovat na dílo předků, pochopitelně na to nejvýznamnější.

Zejména tvorbu našich nejlepších básníků bych povinně šířil bez omezení. Při každém kulatém a půlkulatém výročí někoho z nich by se nemělo zapomenout na jeho dílo. To si vždy připomenu, když se takové výročí blíží. Nyní jsem si vybavil a v poznámkách oživil velkého českého básníka, který se narodil již před sto padesáti lety: Viktora Dyka (31. prosince 1877 – 14. května 1931). Rakousko-Uhersko jej za jeho knihu Tajemná dobrodružství… odměnilo žalářem (původní rozsudek byl trest smrti!). Tento zážitek popsal ve svém díle Tichý dům. Ani první Československá republika ho pro kritický přístup k tehdejší hlavě státu příliš nemilovala, za to mu však po jeho smrti (utonul v moři v Dalmácii) uspořádala velkolepý pohřeb. Slovník českých spisovatelů (1964) jej označil za anarchistu a dekadenta. Ale byly vydány alespoň výbory básní pod názvy Anebo a jiné básně (ČS 1980) a vynikající Dobré slovo příštím (MF 1982). Pro své kritické postoje k politikům (káral jejich bezpáteřnost a prodejnost) by nebyl oblíben ani dnes. Přesto se jeho dílo dostalo do povědomí čtenářů. Z rozsáhlého díla (dvanáct nejvýznamnějších sbírek básní, asi dvacítky povídek, románů a dramat) vyšlo: Pět básnických knih (2002) a Anarchist (Odeon, 2009). K nejznámějším dílům patří Milá sedmi loupežníků (pro její pikantnost i dnes), povídka Krysař a báseň Opustíš-li mne.

Dyk byl přítelem S. K. Neumanna, obdivoval jej Vítězslav Nezval i J. Hora a Fr. Halas i mladší generace (Fr. Hrubín). Sám se učil na díle K. H. Borovského, Sv. Čecha, J. V. Sládka a J. Nerudy, tedy vesměs vynikajících básníků, v jakého pak vyrostl sám. Byl to básník, který bojoval za vyšší ideály a nezůstával jen u opěvování přírody a ženy, jak se děje u většiny básníků. Z tohoto boje si také přinesl poznání: „Je nebezpečné v Čechách cokoliv ironizovati.“ I to je nadčasové a asi věčné a mohou to dosvědčit i současní, za pravdu bojující autoři.