MARIE VESELÁ

Leden

Letěly labutě,

letěly

nad řekou

Svratkou,

letěly proti

proudu,

asi vstříc

jaru –

a to je

dosud

za horami –

braly to

proto

zkratkou.

Letěly

nízko

nad hladinou,

po které vlny

s ledy plynou,

daleko k jihu,

k řece Moravě.

Letěly nízko,

snad

že naděje

a smutek jsou si

blízko

a slunce spí si

v dálavě.

Předjaří u Svratky

Po nábřeží

kráčí vítr

s rozepnutým pláštěm,

osamělý bohém,

opuštěný lidmi,

opuštěný bohem,

loňské listí

si přitiskl

na ústa

jak drahou věc,

sám v sobě

je sám.

Jívy na druhém

břehu

nabízejí skromnou

něhu,

vlna za vlnou

si podává maličký

prám,

všechno, co zbylo mi,

veze ta

maličká loď –

popel ze snů,

jež spáleny

byly

na březích

posvátných vod,

a touhu snad

doplout

až do moře –

kéž vede ji

laskavý

lodivod.

Tisíc a jedna noc

Pod Špilberkem

Naklonily se k nám

růže ze zahrad,

oné noci

králi vyprávěla

Šahrazád,

k ránu přišel vítr

a nesl déšť,

poupata, stromy

i stíny

krášlil

perlami.

Noci, ó noci

červnová,

cos dala mi?

K ránu, když posté

lístky pláče

stolistka,

spí Šahrazád,

spí květ nardu,

ptám se sebe,

ptám se hvězd,

bůh ví,

na které z nich

tě najdu.

Bez názvu

Myslím často

na slunečné

dny onoho léta

v šedesátém šestém.

Vidím tvůj plášť

v barvě zralého listí.

Šli jsme vstříc

slunci,

zcela oslepeni,

vědoucí –

a proto němí.

Myslím často

na epilog

na obzoru

vzňatém,

na tvůj profil

zalitý v bronzu

a na Svratku

zalévanou

zlatem.

Rybáři na Svratce

Noční deště

česávají

hladinu,

v sametové tmě

důvěrně si

s kapkami

šeptá listí.

V sametové tmě

osamělý výkřik

mrazí –

němí rybáři

na březích

účtují s tichem –

kde všude jen

zanechals mi

vzkazy.

Růže šípková

Rosa canina

Kvetla jsem proto,

aby se ze mne

šípek stal?

Žila jsem proto,

aby mne čas

trny odíval?

Můj květ snad

potěšil poutníka,

růžový květ

mladých let,

vůní tou

člověk se zalyká.

Po jaru léto,

po létu zima,

šípky mé, granátky rudé,

rozdám vás smutným a hladovým,

a pro všechny ještě

lásky dost zbude.

Rozrazil

Veronica officinalis

Nejmenší

z nejmenších,

maličký

bratr

z Assisi,

díval se

modrým očkem

na mě

a pomalu

zkrotil

mé srdce

a slíbil mi

vykoupení.

Po roce

strání tou

šla jsem zase,

a bratříček

nebyl

k nalezení.

Brevíř

Mamince

I.

Nejkrásnější

jsi byla,

když zamyšlená

skláněna ses

nad šitím.

Nejkrásnější

jsi byla,

když jsi

scelovala

svoje sny.

Náprstek,

tvůj věrný rytíř,

neviděl tu

kapku krve,

měl spuštěné

hledí,

neviděl, co jiní

vědí –

žes rychle

během chvilky

každou bolest

zalátala

do košilky.

II.

Když jsi zpívala,

bála ses

vzlétnout výš,

tak moc

učili tě pokoře,

a přesto

když vzlétla jsi,

ztichli i ptáčkové

v lípě na dvoře.

Tvé ruce,

tvé malé ruce

byly hnízdečkem

pro pár vlaštovek,

co do síňky

zabloudily

v dávném létě

za rozbřesku.

Mé srdce

je zvonička

posvátného

stesku –

kde jen

ukrýt se

za hromu

a blesku.

III.

Tvé nanebevzetí

se konalo za krásného

podvečera,

kdy se poprvé

po dlouhé zimě

nadechlo jaro –

užasle a slavnostně

tím směrem

procesí beránků

též se ubíralo.

Nové evangelium

(Živý Kristus nad Riem)

Přijďte ke mně

všichni ze slumů,

z pralesů, z měst,

kde září Oscar Niemeyer,

neboť jsem vtělen

do slova,

které se stává

skutkem.

Hle, trhám mračna

nad lidem

Jižní Ameriky,

neboť není marná

naděje zrozená

v krvi a potu

otroků třtiny.

Já jsem vtělení

a život,

já jsem

stmelení,

mé jméno je

socialismus.

Pojďte ke mně

a hleďte,

vy malověrní –

sáhněte si do ran

otroků z měděných dolů,

lidí z ledkových polí,

lidí z čarovných pláten,

z nichž mluví Siqueiros,

Indiáni od Titicaca…

Lide Amazonky,

tvůj hlas vzlétl

do závratných výšek,

výš, než vzlétla princezna

Yma Sumac,

tvůj hlas

teď svobodně létá

mezi kondory

neboť

já

jsem vzkříšení

a život,

já

socialismus.

Kristus podle Dalího

Nejtajemnější tíha,

ta zodpovědnost

za ten svět, za lásku,

co k němu patří,

nebesa

a bůh

jsou daleko,

ale zem –

k té připoután je,

tam

patří,

pohled

skrytý

pod záclonou

vlasů.

Ó, ta gravitace,

už už utrhne se

z kříže,

který letí

vzhůru,

ale on se

k zemi

víže.

Za Miroslavem Florianem

Okouzlen zas

kobylkou luční,

vydal ses

na jarní let –

na louky

a sladká

jeteliště

se Tvůj koníček

vydal objevovat

šťastný svět.

Májový déšť

čte Tvé epištoly

a pozorně

obrací list

za listem,

nikdy jsi nebyl Šavel

a nekonalo se

Tvé obrácení –

však lásky

kdybys

neměl,

byli

bychom němí.

(16. 5. 1996)