EVA FRANTINOVÁ

Ještě když jsem chodila na hodiny houslí do Jenštejnské ulice, tam, kde bydleli manželé Voldanovi, ještě když jsem si prohlížela jejich tajemný temný byt plný vavřínových věnců nad klavírem, plný knih, plný různých malých i větších zákoutí, kde byly zas jen knihy, až potom sošky, obrazy, strom rodokmenu pod sklem, vysvětloval mi pan profesor teorii houslového (a nejen houslového) taylorismu: určitý obtížný kousek skladby opakovat 10 x, potom totéž tam a zpátky 5x, potom odprostředka a na oba směry, nakonec to zahrajeme bez chyby a jen jednou…

Nepromarnit ani vteřinu! A pěstovat si „strejčka“, mít náskok.

Na WC tu visel na provázku notýsek s anglickými slovíčky…

Na pár let jsem tomuhle hudebnímu náboženství propadla. Přesněji – do první napsané básně. Z houslového taylorismu mi zbyl sáček čaje, který si každý večer spouštím do prázdného hrnku – ráno ušetřím několik vteřin. Napíši během nich verš? Vybrousím předem metaforu 10x tam a zpátky? A vůbec – může si básník udělat „strejčka“? Včerejší zápisek snídá i celá léta s dnešním a báseň nezazvoní u dveří jen proto, že máme nastřádaný čas, že na ni máme vymyšlenou teorii. Báseň k nám vpadne, jak neohlášený host, jak dobrodruh… A nikdy když sedíme u psacího stolu.