MILAN BLAHYNKA
Národní divadlo moravskoslezské ku konci sezóny 2016-2017 uvedlo v české premiéře „epopej z císařského dvora“ SISSY (Útěky Alžběty Rakouské), kterou napsal Viliam Klimáček (ročník 1958) a kterou přeložili Katarína a Marek Pivovarovi.
Přiznám se, že bych byl zvažoval, mám-li přijmout soukromé pozvání na premiéru hry, kdybych věděl, že jdu na „epopej z císařského dvora“ a netušil, co to za epopej ve skutečnosti je a že ji napsal věru nekonvenční dramatik Klimáček. Byl bych trnul, že mě čeká další ze série (zvlášť letos, v roce Marie Terezie), uctivých holdů c. k. mocnářství a lokajské nostalgie po dvoře ve Vídni, kde vládl pracovitý a přísný monarcha, který nade vše a bez ohledu na množství svých milostnic a nemanželských dětí vroucně miloval svou překrásnou a až do smrti korunního prince Rudolfa rozmarnou, pak žalem z místa na místo štvanou ženu Sissy, zavražděnou pochybným anarchistou. Ještě nahlédnutí do programové knížečky se statí Císař v Ostravě (víc jsem před začátkem představení nezvládl) a prolog hry, referát Sissiny důvěrnice o atentátu, utvrzoval mě mylně v domněnce, že divákům vážně hrozí další dávka snaživé rehabilitace Habsburků.
Jenže po úvodním sboru dvořanů pějících na uvítanou Sissi „Vivat ave slunce naše / Císařovně stokrát sláva / … / Císařovně sláva sláva / Dvořan z Vídně, ten se dvoří / až se z toho točí hlava“, ptá se Sissi své důvěrnice, „proč jsou hosté zaraženi“, když vyskočí na koně, vždyť je to trapas „stát s otevřenou pusou“, neboť „tak uniká z hlavy duch“. Dvořané dál zpívají na císařovnu ódu, ale pomlouvají ji: neumí francouzsky, mluví jen německy, anglicky a maďarsky a učí se bůhvíproč řecky, její rodný zámek je „žebrácké hospodářství“ a ta ubožačka „vůbec nenosí pod šaty prádlo“, nanejvýš tenoučké, „aby vynikla její postava“. Pak si postěžuje Sissi svému Franzovi na tchyni, „jediného chlapa na habsburském dvoře“, že vzala výchovu Sissiných dětí do svých rukou, císař ji chce rozveselit a zpívá „O du lieber Augustin / Alles ist hin“, hrozné poměry na dvoře však hájí („když je pořádek tady, můžu ho vyžadovat v celé monarchii“), a tak jde hašteření až po chvíli, kdy Žofie své snaše vytýká, že se ještě nenaučila česky, ačkoli prý „hrabě Schwarzenberg by to velice uvítal jako znak úcty ke svým krajanům“.
Tu český divák zpozorní. Jde degradace knížete Schwarzenberga na hraběte na vrub zlomyslnému pohrdání císařovny matky šlechtou z Čech, anebo je to autorovo ležérní nakládání s reáliemi, jež vrcholí ve zprávě Tajného, jak hbitá císařovna snadno uniká tajné policii, takže už v době před Rudolfovou smrtí (tedy v osmdesátých letech 19. století!) ji „v Káhiře doprovázela tajná policie přímo z automobilu“? Ať už Žofiina záměna mitry biskupů a opatů za tiáru papežů („arcibiskupové na koních… měli přivázané tiáry pod krkem“, rozčiluje se Žofie nad korunovačním průvodem v Budapešti) záměrně dehonestuje císařovnu matku, zloducha na vídeňském dvoře, ať ne, ať Klimáček pustě přehání, když v hádce s mocnou strážkyní habsburské monarchie vkládá Sissi do úst údajně zaslechnutou provokaci, že „nejúčelnější formou vlády je prý republika“, drtivý soud nad monarchií vynáší sbor dvořanů, bezelstně zpívající kánon „Monarchii čtyři sloupy drží / Vojáci stojící úředníci sedící / Kněží klečící udavači plazící / V tom je síla dvorské moci“. A Klimáček jde ještě dál, Sbor tajných donáší na následníka trůnu Rudolfa, že „v jeho okolí je příliš mnoho Židů a svobodných zednářů“ a sám Rudolf vysvětluje své milé Mary, proč se nikdy nestane císařem: „Jedni mě nenávidí jako židovského přisluhovače, druzí za to, že jsem Habsburk.“
Tolik tedy k ujišťování dnešního českého režimního tisku, že Češi vlastně Habsburky milovali a že „za císaře a jeho rodinu“ přirozeně, ba radostně pokládali životy.
Rudolfovi vkládá Klimáček do úst monolog „ornitologického rozboru“ rakouské orlice:
„Co je to tedy za ptáka? (Tajní si zapisují na manžety.) Velký dravec z čeledě jestřábovitých, žije na rozsáhlém území Evropy, jehož se pevně drží drápy. Svými křídly s úctyhodným rozpětím hlídá hlavně území Rakouska a trošku i Uherska, ale potravu shání především na slovanských územích, která bezostyšně vyžírá. Často se chce zahnízdit i tam, kde ji nechtějí, a proto ji ničí hnízda v Benátsku i Toskánsku a je jen otázkou času, kdy ji vypudí taky ze Srbska a Bosny.“
Těžko si představit, že by se podobně o Rakousku-Uhersku odvážil napsat kdokoli z preferovaných českých dramatiků a že by si dělal blázna z habsburského pokrytectví, tak jako to dokázal Klimáček, když nad poměry na císařském dvoře dává Sboru lokajů stále zpívat „Ó mia mesaliancia“. I nejzabedněnějšímu divákovi nutně dojde, jak císař pán později, aby nedošlo k mesalianci, nedovolil pohřbít pouhou hraběnku Chotkovou spolu s manželem Ferdinandem d‘Este, s nímž v Sarajevu 1914 přišla o život.
Autor epopeje o Sissi by nebyl roduvěrný Slovák, kdyby si přátelsky a právem nerýpl do Čechů a to tak, že právě ze zcela odpudivé a protivné Sissiny tchýně učinil zastánkyní vůbec nedoceňovaných Čechů a vložil jí do úst výčitku císaři: „Odměnit Uhersko za to, že povstalo proti nám? Dát mu ústavu a sto tisíc zlatých? A přitom věrné Čechy nedostanou nic?“ Lokajsky věrné a hloupé Čechy!
Klimáčkovu Sissi uvedla kupodivu činoherní scéna Národního divadla Moravskoslezského, i když je to v dramaturgii Sylvie Rubenové a v režii Petera Gábora spíše muzikál jak se patří. Soubor – počínaje Pavlínou Kafkovou jako Sissi, Petrem Houskou jako císařem, Petrou Lorencovou jako spřízněnou duší císařovny přes korunního prince Rudolfa v podání Davida Janoška (v jiné scéně z něho byl básník Heine) až po milostnice Schrattovou (Lada Bělašková) a Mary Vetserovou (Izabela Firlová), kadeřnici Fanny (Kateřina Vainarová, která si střihla také Rudolfovu milenku Mizzi) a císařovnina předčitatele Ivana Dejmala – hrál evidentně s chutí. S rozpustilou vervou se vysmál dnešnímu českému omývání Habsburků a omílání jejich domnělých zásluh o rozvoj Čech, Moravy a Slezska.
Moravskoslezské národní divadlo si zřejmě bylo vědomo, jak jde proti větru, který vane zemí, a tak do programu představení vložilo stať o císařově návštěvě Moravské Ostravy v červnu 1906, která líčí, jak bylo město k návštěvě panovníka zvelebeno a vyšňořeno, jak byl vítán hodnostáři německy i česky a jak za přivítání německy i česky děkoval, jak se „české výkřiky Sláva! mísily s německým Heil!, když cestou s několika slavobránami projížděl z nádraží špalírem obecenstva, a „kolik toho stařičký mocnář… během jednoho dne zvládl“, koho a jak obdaroval a jak, řečeno slovy stejně úslužného jako do úst se nevidícího herce a spisovatele Františka Sokola Tůmy „každý skřek divokých kleteb na poměry zdejší utlumen, umlčen, uškrcen“.
Ve skutečnosti strávil Franta Pepa Jednička v Ostravě ne den, všeho všudy dvě hodiny a 45 minut. Klimáčkova hra je delší než milostivá císařova návštěva před 111 roky. Byl-li článek o císaři v Ostravě zamýšlen jako pokus vyvážit neuctivou hru uctivým článkem o císaři v Moravské Ostravě kdysi milovaném, na vyvážení nepostačuje a pokus vlastně vůbec nevyšel.