EVA FRANTINOVÁ

Tuhle jsem si vyjela na kole z chaty v Mirošovicích do Mnichovic. Cesta mne zavedla až na mnichovické nádraží. Knihy, které už nechceme mít, mohou dnes být úplně všude – i na nádraží. Tady jich na mne čekala pěkná řádka. Jednu jsem vzala do ruky. Pěkně drhla. Obálka připomínala valchu. Nebo černého bezmocného kraba. Kniha poutnice prošla lijákem. Nebo spadla do sudu s dešťovkou. Kroutila se mi v rukou ještě když jsem ji otevírala a četla: „Milému XY…“ atd.

Co se stalo v čase mezi napsáním věnování a cestou knihy na nádraží? Zmizel obdarovaný? Kam? Odstěhoval se nebo přistěhoval? Ztratil knihu básní – sám na procházce nebo s děvčetem v dešti? Bál se Joba? Stihla ho zvěst, že nebude básníkem? Zvěst pro někoho šílená?

 

Tuhle mi mailem poslal jeden známý fotku. Moje kniha povídek se našla – pohozená v louce někde v Prokopském údolí.

Proč v louce? Proč zrovna v Prokopském oudolí? Kdo nebo co vyplašilo čtenáře? Rvačka? Ztratil knihu kdosi z aktovky, když zvonil mobil? Naštvalo ho nějaké slovo, věta…? Byla čtenářkou žena, holka kost, baba jako nůše, nebo muž? Střízlivý? Opilý? Profesor Roztržitý? Poležajev? Budoucí astronom nebo pilot – dívali se jen ke hvězdám? Nebo knihu nečetl nikdo? Je louka koncem května víc než kniha? Trumfne šeřík vůni papíru?

 

Tuhle jsem se zatoulala do strašnického antikvariátu – před banánovou bednu vystavenou před vchodem, bednou, na které stálo napsáno 5 anebo 10 Kč. Současně se mnou přišel mladík a z tašky vyložil na tu bednu hromadu knih. Pan vedoucí si vybral. Zbytek – prý dávno neprodejný – mladík rozdával. „Horkééé básně, horkééé básně…!“

Vzala jsem si básně Jana Čarka. Otevřu knihu a čtu věnování: „Básníku Ladislavu Stehlíkovi v milém přátelství věnuje Jan Čarek. Praha, 2. června 1963.“ Mrknu na zadní stránku. Je na ní úhledné malé razítko Knihovna L. Stehlíka.

Kde jsou ostatní knihy ze Stehlíkovy knihovny? Jak vypadala? Krásná a z tmavého dřeva? Zatopil s ní někdo nebo ne? Kudy š

putovala Čarkova kniha do Strašnic? Kdo všechno ji za 54 let četl?

Když vyšla, bylo mi sedm. Čekaly na mne Čarkovy verše: „Kdyby tu nic nebylo / nežli rorýs pod oblaky / než ten bodlák pro čmeláky / mně by se tu líbilo.“

 

Tuhle jsem hledala v knihovničce na chatě knihu Josefa Hanzlíka Černý kolotoč. Ne a ne ji najít. Nakonec mi nezbylo než se se ztrátou – už notně poničení sbírky básní – smířit.

Měsíc na to jsem se vydala na kole na Hlásku a odtud ještě do Čtyřkol. Na malinkém náměstí tu mají knihobudku, kam chataři odkládají knížky. Probrala jsem se knihobudkou. A narazila na úplně nový Černý kolotoč, který se ke mně oklikou vrátil!

 

Tuhle mne napadlo: nerozřezaný život… Byl by to pěkný název pro mojí další básnickou sbírku.

Držela jsem v ruce knihu Dílo Hanuše Bonna. Dal mi ji návštěvník jednoho antikvariátu – další knihu, která se neprodá… Vydal ji Václav Petr v roce 1947. Knihu „viditelně“ od roku 1947 nikdo nečetl. Je nerozřezaná a můžeš si o ni poranit bříška prstů. Prodávají se dnes ještě nože na dopisy? Dopisy ale přece nikdo nepíše… Zkus obyčejný nůž, nůž rybičku. Zajede mezi stránky, do proudu… Sežene se ještě rybička, rybička, kterou měl po kapsách každý kluk, opravdové stříbro…? Možná v Řempu. Měli tam všelijaké zbytky. Látky, kterými se utírala inkoustová pera, kůžičky. Chodívaly jsme tam ještě jako studentky s Maruškou Smrčkovou, která také psala básničky. Najdu v Praze někde Řempo?

Bez ostří se do knihy Hanuše Bonna nikdo nedostane.

A nejsme i my nerozřezaní? Povinnosti i lenošení nás mechanicky obrací jak stránky. A jeden do druhého nevidí…