EVA FRANTINOVÁ

Kdysi jsem si na Dobříši povídala se západočeskou básnířkou Jaroslavou Málkovou. Místo Jan zpívala Ján, místo prapor prápor, místo osel vosel, místo pivo pívo, místo vnouče mňouče, místo srdce srce, místo kampak jdeš kampa dééš…

A jak zpívali její krajané před mnoha lety? „Chčasný dobrýtro! Japak se porád máš? I viď, porád dobře. Šak jsem už tě chlapče zlatej dlouho neviděl, copa to může bejt – nu ňakejch deset let. A to si byl tenkrát takovej ňákej tlustej a níčko si ňákej hubenější. Jó, tenkrát to bejvaly jinčí časy, hdyž sme spolu sousedili. Jdu z pastvištěte. Níčko aby se jeden dřel. A tenkrát sme byli jako ftáci, holt čovek svobodnej si užije vesele. Cák to stojí? A todle už je tví dítě? I pocem, ty můj holoubku, pocem, čípa si? Ty si mámino a ta by tě nedala ani za tisíc zlatejch. Já mám taky ceru, ale ani nevíš, chlapče zlatej, co s ni mam furt za souženi.“

Anebo: „Ty seš hodnej, ale za vůz. Jisto jistoucně k vám přídu. Tam bylo lida. Náš vůl je záživnej: tloustne i po slámě. Se sousedem nevařím. Hde tě čerti nosili? Máme naděláno dřívího na celou zimu. V ráně sem tu z města nazpátek. To víš, něhdo je chybnej na řeč, někdo na nohy. Můj dům je draší, kabát mám kračí a mráz je dnes tuší. Dnes je nějak tmějc, roužni světlo. To mi, tentononc, nepovídej. Ten náš dědek je živ samým kafem. Jeho syn, to je korunovanej vůl. S takovou mi sem nelez. Koukej na svý! Ten muší mít našetřený peníze. Di kapánek dál. Di pakáček dál. Třebas by tě udělali knížetem, se mnou máš konec. Žíte blaze!“

Tak žijte blaze!