MAREK ŘEZANKA
Je s podivem, kolik takzvaných bojovníků za naši Ústavu a náboženské svobody dokáže vést současně svatou válku proti svobodě politického vyznání. Přitom to by mělo být jedním z našich základních lidských práv.
Přesto, s blížící se prezidentskou volbou se opět objevují názory – a nejenom soukromých osob, ale bohužel i zástupců kulturní scény, médií a politiků – že kdo bude volit M. Zemana, tak je „ducha mdlého“, „zlý“ či prostě „bezcharakterní“. Podobné nálepky a podobná agresivní degradace kohokoli pro jeho politické přesvědčení by měla být nepřijatelná. V minulosti jsme například zažívali kampaně, kdy voliči sociální demokracie byli etiketizováni jako „nevzdělané socky“. Ze sociální demokracie se ovšem stala strana plně establishmentová, která už vadí pouze svým bývalým voličům – a mainstreamová média ji blahosklonně berou na milost.
Příště si to nechám pro sebe…
Vzpomeňme si, jakým tlakům musel v minulé prezidentské volbě čelit například Martin Dejdar. Jiří Stránský a Hynek Bočan na jeho adresu uvedli: „Svou volbou pana Zemana jen potvrzuje, že všechno, co o Zdivočelé zemi říkal, byly jen kecy… Co ztvárňuje teď, není třeba popisovat. Skončili jsme s ním. Či spíš on s námi…“
Reakce M. Dejdara pak poukázala zejména na rozpor mezi tím, jak si někteří na demokraty hrají – a mezi tím, co titíž předvádějí v praxi: „Čtyřiadvacet let se tu snažíme prosadit jeden z hlavních principů svobodné demokracie. Jak říká klasik: ‚Řekněte svůj názor bez bázně a hany! Dejte si!‘ Tak jsem si dal. No to jsem si dal! Možná si mnozí moji větu o prezidentských kandidátech špatně přečetli a domnívají se, že bych volil majora Zemana. (Teď mě napadá, že několik mých kolegů hrálo právě v tomto seriálu, stejně jako ve Zdivočelé zemi. Ale to se nepočítá, já vím.) Nikdy jsem se nestyděl mít svůj názor. Nestydím se ani teď. Ale napříště si ho nechám pro sebe. Mediální hysterie, která se kolem volby hlavy státu strhla, mě jednak šokuje a jednak ve mně vyvolává pocit, že jde asi o hodně. Už chápu, proč je ve vyspělých demokraciích nevhodné ptát se ve společnosti na některé věci. Třeba na to, kolik berete nebo koho volíte. Vede to totiž k závisti a nenávisti. Což se ovšem u nás vehementně podporuje.“
Skutečně jde „naším moralizátorům“ o to, aby se lidé báli říci nahlas svůj názor? Aby se báli říci, koho volí – a proč? Jaképak to hodnoty ale prosazují? Že by to byly ty „evropské“? Skutečně chceme, aby veřejně byla podpora vyjadřována jen „správným kandidátům“ – a ostatní si raději své preference nechávali pro sebe? Aby byli lidé ovlivňováni jen těmi „šlechetnými a důstojnými“?
Osobně se domnívám, že v okamžiku, kdy si své názory budeme nechávat pro sebe, demokracie prohraje na celé čáře. Nelze si uvykat na to, že jenom někteří mají právo někoho podporovat a říkat své názory nahlas – a druzí jsou povinni mlčet a nenajít na svém kandidátovi zrnko dobré. Od povinného mlčení vede totiž zkratka k persekuci v případě, že mlčící promluví. A to pokládám za zrůdné.
Ani jsem nevěděl, že…
Blíží se další prezidentské volby – a „umělecká scéna“ se opět šikuje. B. Štěpánová J. Suchému vzkázala: „Přidejte se k nám proti Zemanovi, jinak si vás přestaneme vážit!“
To je přece emocionální vydírání jako Brno. J. Suchý se však tímto nedal odradit a reagoval asi nejlépe, jak na podobnou situaci lze reagovat: „Tak si mě nevažte.“ Doslova řekl: „Ani jsem nevěděl, že si mě vážíte. A tak ani nebudu vědět, že si mne nevážíte.“ Jenže ne každý ustojí podobný tlak s obdobným nadhledem. Zvláště ti, kteří se celé dny nacházejí v prostředí, které nekriticky tepe do jejich kandidáta a tváří se, že někoho takového může volit jenom „naprostý ubožák“, budou pravděpodobně silně deprivovaní. Mohou si připadat jako „štvaná zvěř“.
J. Berwid Buquoy (KDU-ČSL) by nejspíš prohlásil, že to jsou „neandrtálci“: „Pakliže postavíte proti sobě Zemana, Drahoše a Horáčka a někdo se má rozhodnout zvolit svého kandidáta a ten se rozhodne pro Zemana, měl by vylézt na nejbližší strom, urvat tam větev, seskočit dolů a rozlouskat s ní na vesnické silnici ořechy. To přece není člověk patřící do našeho tisíciletí – jde v nejlepším případě o neandertálce! Můžeme předmět pozorování zkoumat, ze které strany chceme, abychom dospěli k objektivnímu názoru, vždy nám vyjde jedna a tatáž rovnice: Aby se český národ mohl bez překážek vydat cestou transparentní demokracie, musí burana vystřídat akademik.“
Kádrování zdar: Podepisujeme si prý vlastní hodnocení…
Vrcholem je potom představení Alexandra Mitrofanova. Od jeho článku už je k lynčování určité části populace pro jejich svobodné politické vyznání toliko krůček: „Před minulými volbami věděla o tom, jaký je kandidát Zeman doopravdy, jen hrstka lidí. Ostatní jim zpravidla nevěřili. Prezident se ale zasloužil o to, aby ho lidé poznali blíž. Vysvětlil činy, že jde o služebníka Kremlu, Stalinova obdivovatele a čínskou pandu sem, pandu tam. Člověk, který toto hodlá volit, sám podepisuje vlastní hodnocení.“
Mitrofanov neanalyzuje kroky prezidenta Zemana. Podsouvá čtenářům svůj ideologický, ničím vyargumentovaný pohled, z něhož vytváří „jediný správný názor“. Takto kvalitní žurnalistická práce skutečně vypadat nemá. A pan Mitrofanov zdaleka není ve svých faulech osamocen, spíše naopak.
Pro zachování zdraví doporučuji voličům M. Zemana mainstreamová média nesledovat. Ale to je samo o sobě šílená vizitka pro celou naši společnost. Jak je možné, že média plní roli soudce (kterážto role jim nepřísluší), ale neplní roli toho, kdo informuje (kterážto role jim má být vlastní)?
Politické komentáře pak na úroveň nenávistné stoky ponížili lidé jako P. Šafr či K. Dolejší.
Když promlouvá zášť…
První jmenovaný dokonce sepsal své desatero, podle něhož by už M. Zeman neměl být prezidentem republiky. Ve všech případech jsou jeho body sporné (někdy dokonce vyloženě lživé) a dalo by se s nimi polemizovat.
P. Šafr například veřejně lže, že M. Zeman označil novináře „za zločince“. Neoznačil. M. Zeman se podle vlastních slov vymezuje proti těm médiím, která se „zaměřují na vymývání mozků, na mediální masáž a na manipulaci veřejným míněním. Tu část, jejíž představitelé vynikají pozoruhodnou kombinací minimálních znalostí a maximálního sebevědomí.“ P. Šafr je přímo učebnicovým příkladem toho, co měl M. Zeman na mysli.
P. Šafr dále lže, když tvrdí, že soud potvrdil, že M. Zeman lže. Dokládá to sporem o Peroutku. Není to pravda. Soud dospěl k závěru, že článek Hitler je gentleman neexistuje, protože nebyl dohledán. M. Zeman se tedy mýlil. Ale co se týče obsahu sdělení, dal soud M. Zemanovi za pravdu. Takže M. Zeman žádným „soudem usvědčeným lhářem“, natož někým, „kdo nezodpovědně plácá nesmysly“, není. Více se panem Šafrem nemá cenu zabývat.
Druhým otřesným příkladem toho, jak politické komentáře nesmí vypadat, je K. Dolejší. Podle něho nejspíš M. Zemana mohou volit toliko nájemní vrazi: „Propustit z vězení nájemného vraha, to znamená vysoce symbolický čin. Signalizuje, že se Česká republika mění ze společenství řádných občanů v jeden veliký Kmotrostán, který sice přivede živnostníka na mizinu za banální chybu v daňovém tiskopise – ale zabijáky velkomyslně pouští na svobodu.
Že se země, v níž se už nedá normálně žít, pod Zemanovým vlivem pomalu stává demokracií pro nájemné vrahy.“ Tomuto člověku nepokrytá nenávist vůči M. Zemanovi znemožňuje jakýkoli racionální rozbor čehokoli. Výsledkem je ideologická masáž prodchnutá generalizací a dehonestací všech občanů s jiným názorem.
My si vás také nevážíme…
Boj s takovouto formou žurnalistiky pokládám za nutný – a to v zájmu demokracie. Není totiž možno diskutovat, pokud jeden z diskutujících inklinuje k degradaci svého názorového oponenta, pokud místo faktů operuje nepodloženými dojmy – a pokud odlišný argument neuznává a rovnou ho onálepkuje jako „blábol“ bez ohledu na kvalitu jeho vypovídací hodnoty. Těmto všem pak můžeme vzkázat jediné: „Tak si nás nevažte, my si vás rovněž nevážíme.“