VLADIMÍR STIBOR

Drobné překlepy jsou tu odjakživa, a to ani nemusí klepat na dveře, chtějí-li vejít dovnitř. Velkoryse s námi žertují, jindy nabízejí možnost hledání vlastních omylů. Mohli bychom jim také důvěrně říkat chybičky vloudilky. Nikdy však nevyrostly, od pradávna vypadají jako prťavé potvůrky, něco mezi jepicí a právě vylíhnutým malým nic, co není doslova na první pohled ani vidět.

Nepatrné i nechtěné překlepy nás ale upozorňují na různá úskalí rodného jazyka, korektorům přidělávají nikdy nekončící práci, zároveň i přinášejí obživu. Jen grafoman si s překlepy hlavu neláme; když buší do klávesnice, prozpěvuje si a myslí si: Padni, komu padni!
Někdy jsou jejich naschválnosti i přehmaty připisovány tiskařským skřítkům, ale ruku do ohně bych za to nedal. Překlepy nás totiž nutí vracet se zpátky, bez přestání pilovat nejenom nové rukopisy, ale vlastně všechny texty, co kdy jsme napsali či ještě napíšeme.

Nechají se ospravedlnit únavou či neznalostí, ale nesmí jich být na stránce jako mravenců.

Až jednou budeme skládat účty a hustě popsané pergameny našeho života převazovat šňůrkou nebo provazem z lýčí, mělo by v textu být drobných překlepů co možná nejméně. Jinak nás zasypou shnilými rajčaty a navíc klepnou přes prsty! Někdy i dost bolestivě. Proto bych navrhoval občas je chytit za vlasy a pověsit je na klepadlo na koberce. Mohly by tam vyvětrat, přijít na jiné myšlenky.