JAN ZEMAN

Kouření tabáku v dýmce býval rituál indiánských náčelníků, uplatňovaný při významných příležitostech. Běloši ho od nich převzali a přeměnili na návyk kouření. Kouřit, kouřit, kouřit, nejlépe jednu dýmku, později cigaretu, za druhou. Bezmyšlenkovitě, z titulu těžké závislosti.

Běloši indiány pod praporem šíření křesťanské lásky až na malé zbytky vyvraždili (ústřední heslo demokracie ve Spojených státech amerických bylo „Dobrý indián, mrtvý indián!“, dále „Otroctví (do Spojených států amerických z Afriky násilně dovážených černochů, pozn. jz) je přirozené!“ a „Bible je svatá!“ V 19. století přibylo heslo „Amerika Spojeným státům“, ve 20. století „Svět Spojeným státům!“ Na Bibli přísahá prezident USA při své inauguraci, Bůh prý vnuká prezidentům USA vést krvavé války atd. Konečně, zbytky indiánů nahnali bílí do rezervací. Pokud z toho koukal zisk, jezdili je vyhánět i z nich. Když nechtěli odejít, vraždili je i tam.

Bílí kolonisté kouřili z návyku. Návyk kouření tabáku v dýmce a později tabákových cigaret se vydal na pochod světem. Zvlášť rychle se kouření šířilo mezi vojáky za obou světových válek, kdy na frontách pod kulomety umírali nekuřáci stejně jako kuřáci. S jeho šířením se množily zprávy o negativních následcích kouření tabáku na zdraví. Poznatků přibývalo, ale dlouho se ignorovaly. Omezování kuřáků, s výjimkou uplatňování spotřební daně na tabák a cigarety, motivované vesměs fiskálně (zajistit příjmy státní pokladny), se prosazovalo pomalu a obtížně. Za hlasitého reptání o omezování svobody i šikaně začal být tabák vytlačován ze škol, zdravotnických zařízení, prostředků veřejné dopravy… Zdraví nekuřáků bylo před cigaretovým kouřem chráněno alespoň tam. Kouřilo se tudíž jinde, doma, v práci, před domem i za školou.

S výjimkou rizikových pracovišť to bylo s omezováním kouření na pracovištích všelijaké. Příznivější, byl-li šéf nekuřák, horší nebo žádné, byl-li šéf kuřák. Když odhlasujeme zákaz kouření na stranických schůzích, náměstek ředitele doc. Chyba řekne: „Většina to odhlasovala, takže to, bohužel, platí!“

Když kolega ekolog MUDr. chrchlajícímu kuřáku slušně řekne „Kuřáci jsou sebevrazi!“, se zlou se potáže. Chrchlající dál nadává lékařům, že nejsou s to jeho nemoci z kouření léčit.

Na dotaz, zda nemá strach o zdraví potomka, nastávající maminka s bříškem kouřící cigaretu odpoví: „Jdi do píči, smrade!“ Přitom smrdí cigaretovým kouřem. Až zanedlouho porodí miminko, dá mu svým cigaretovým dechem zabrat. Občas na něj nejspíš i foukne cigaretový kouř.

Když můj první tchán, ředitel a primář Liečebneho ústavu respiračních chorob v Novém Smokovci ve Vysokých Tatrách načapá pacienta při kouření cigarety, ukončí mu lázeňský pobyt. „Srandu si z pracovníků našeho sanatoria dělat nikdo nebude!“ Snese se na něj sprška nadávek. Spílání do sviní je tou nejmírnější. Ale tchán je neoblomný. Dobře dělá. Za socialismu léčebný ústav nemusí tolik hledět na ekonomická hlediska léčení. Dnes je takový přístup nemyslitelný. Každý pacient je dobrý.

Tvrdě mě vykuřují kolegové kuřáci na mých někdejších ekonomických pracovištích. Umí prý počítat. Až na ty externality. „Nekouřením snižuji příjmy státního rozpočtu.“ Odsekávám jim: „Především odvracím jeho budoucí výdaje!“ Naopak od kolegů kuřáků jsem ušetřen na pracovištích životního prostředí. Díky za to!

Teprve v 90. letech 20. století je v ČR přijat striktní zákaz kouření na pracovištích. O jeho dodržování si nedělám iluze. Stačí občas vstoupit do některé z kanceláří. Tvrdím ale, že jde o jediné významné opatření na ochranu veřejného zdraví, přijaté u nás po roce 1989. Tzv. transformaci zdravotnictví, reálně jeho rozbíjení, nepovažuji za opatření na ochranu zdraví.

Končící volební období se vyznačuje mimo jiné schizofrenní diskusí o zákazu kouření v dalších veřejných prostorech, mimo jiné v hospodách. Diskuse mě vede k závěru, že mnohé politiky a novináře by měli vyšetřit psychiatři. Je to ale těžké. Mnozí novináři z médií hlavního proudu se netají, že jim je srdečně jedno, co píšou. Čtenář, posluchač a divák je prý póvl, z kterého si lze tropit blázny. Problém ochrany vrchního patra politiky před psychopaty je tisíciletý. Nikdy ale nebyl úspěšně řešen. Historie zná případy, kdy lékař poukazující na špatný duševní stav vládce skončil v žaláři a někdy i na šibenici. Státní tajemství se vyzrazovat nesmí!

Svoboda a demokracie přináší pokrok. Vrcholným politikem může být každý demagog, s výjimkou císařova hřebce. Věřím expertům, že psychopatů je ve vrcholové politice řádově víc než odpovídá jejich procentnímu zastoupení v populaci. Ale co s tím, nikdo neví.

Zákaz kouření v hospodách a na dalších veřejných místech je prý dílo militantních nekuřáků, pseudohumanistů a dalších neodpovědných živlů totalitních mravů, kteří rádi rozeštvávají společnost. Zřejmě personál hospod netvoří lidé, nebo jejich úděl trávit se v cigaretovém kouři v práci nestojí za řeč. Prý „zákaz kouření v hospodách zruinuje hospody a venkov!“ Zřejmě transformací po roce 1989 není zruinován. Hospody asi dorazí dvoutřetinová nekuřácká většina, která se dosud hospodám velmi často vyhýbá, protože bývají zakouřené. V létě 2017 jsou kuřáci vyhnáni z hospod do předzahrádek. O zákazu prý rozhodne zima.

„Stejně to nikomu nepomůže!“ slýcháme často. Budou prý hulit na ulicích před domy.

Nic nového pod Sluncem. Při zákazu kouření na pracovištích se na ulicích Prahy před mnoha vchody zejména do kancelářských budov houfují kuřáci s cigaretami. Uličkou cigaretového kouře tak nechtě musíte procházet. A to se nezmiňuji o praxi kuřáků kouřit na balkoně a znepříjemňovat tak pobyt na balkoně sousedům nekuřákům bydlících nad nimi. Prý je na balkon vyhání manželky ve snaze aspoň trochu před kouřem chránit děti. Drobností je prý praxe některých kuřáků vyhazovat vajgly přes balkon. Dole pak bývá nejednou vajgly nastláno. Nejsme v košickém cikánském sídlišti Luník. Jste v panelákovém sídlišti, obývaném převážně lidmi ze středních vrstev bílé barvy pleti.

Jiný názor vysloví primátorka Děčína na Ministerstvu dopravy při veřejném slyšení v rámci posuzování vlivů na životní prostředí koncepce rozvoje vodní dopravy ČR. Děčín prý bude nejen zruinován, ale také vylidněn. Ne však zákazem kouření v hospodách, ale nebude-li postaven (dopravně nepotřebný) jez Děčín. Chybí jen zvolání na závěr: „Pojďme zabíjet bobry!“ Po staletí hubení lidmi se k nám tito hlodavci vrací. Proto: „Hrrr na ně! Zabij bobra, zachráníš strom!“ Ne zákaz kouření v hospodách, ale vracející se bobr blokuje výstavbu vodního díla Děčín a hrozí vylidnit město! Přitom vylidnění Děčína se neobávali naši němečtí spoluobčané, když z něj v roce 1938 vyháněli Čechy, ani Češi v letech 1945-46, kdy Československo zradivší německé spoluobčany odsunovalo tam, kam je srdce táhlo!

„Kouření cigaret sbližuje lidi!“ Nejsme, prosím, v blázinci. Jsme jen v českém mediálním hnojníku. Novináři, mnozí s nadšením, jen citují demokratické politiky. Tedy, občas si je popletou, sem tam nějaký ten podraz mají také v popisu práce, ale to je prý jen malá vada na kráse. Stejně jako když si holka ve vlaku stěžuje, že jí její milenec při milování típnul žhavou cigaretu o ruku. Prý to pořádně zabolelo. Mladík v jiném vlaku si stěžuje, že na seníku při svádění jisté slečny odložil žváro. Když byli v nejlepším, od žvára začalo seno hořet. Málem uhořeli. Přesto dítě počali. Ó, jaká to smůla! Náhodný známý mi ukazuje spáleniště chaty. Vzplanula prý od žhavého nedopalku cigarety.

Důvodová zpráva k tzv. protikuřáckému zákonu bez bližší specifikace uvádí, že na následky kouření tabáku umírá v České republice každý rok asi 18 000 občanů. Z nich je 15 000 aktivních kuřáků a 3000 pasivních kuřáků, reálně nekuřáků, kteří jsou ale více méně nedobrovolně nuceni sdílet prostor zakouřený kuřáky, vdechovat kuřáky vyprodukovaný cigaretový kouř a trávit se tak s nimi.

Umírá se na následky minulého kouření. Umírání na následky současného kouření se u začínajícího kuřáka dostaví nejdřív za 20 let. To ale kuřáky nezajímá. Nějak prý bylo, nějak prý bude! Kuřáci jistě potají doufají v pokrok metod léčení následků kouření. Ten ale nemusí vyjít. Kouření tabáku vyvolává mnoho vážných nemocí: infarkt, mozkovou mrtvici, rakovinu plic, astma… Pátrám po údajích o počtu hlavních nemocí způsobených kouřením tabáku a jejich vývoji v čase. Chci spočítat hrubou bilanci zisků a ztrát z kouření v korunách. Něco podobného se podařilo expertce v Brně v případě alkoholu. Prosperita alkoholu vyšla tak, že na 1 korunu zisku připadaly 4 koruny ztráty, o rozvrácených vztazích mezi lidmi nemluvě. A to ještě netušila, že dojde k rozšíření negativ způsobovaných konzumací alkoholu v Česku jeho obohacováním prudce jedovatým metanolem. Byli jsme světoví. I kocourkovští radní tehdy zrudli závislí. Literatura o zhoubných následcích kouření v knihovnách rezortu zdravotnictví ale prakticky chybí. Zda to zakázal některý ministr zdravotnictví – kuřák – jsem se radši neptal. Knihovníci byli velice ochotní a to je nutné ocenit.

Rozumím-li dobře, zubatou každý rok u nás vybraná daň z kouření činí 15 000 životů kuřáků a 3000 životů nekuřáků, resp. pasivních kuřáků. Jsou to ale prý nekuřáci, kdo šikanuje kuřáky. Snaží se totiž, většinou málo úspěšně, chránit své zdraví proti jejich vražednému zlozvyku. Lékaři mluví o jedné ze závislostí, kterou se mnozí lidé ničí. Ledaže by cigarety sbližovaly lidi tehdy, když někdo vážně onemocní z důvodu aktivního či pasivního kouření. Všichni ho politují, někteří i soucitně řeknou: „Já jsem ti k té ošklivé nemoci pomoci nechtěl! Ale já se bez těch cigaret nejsem s to obejít!“ A což teprve sbližování pozůstalých na pohřbu člověka zemřelého na následky kouření!

Je to už 30 let, co na rakovinu plic, kterou si „poctivě“ vykouřil, umíral můj známý. Bylo to hrozné. Nedalo se mu pomoci. Lékaři mu dávali léky na zmírnění bolesti. Špatně se dívalo, jak chroptěl. Bylo možné se jen snažit zachovat rodinné teplo až do jeho neodvratné kruté smrti udušením ve věku pouhých 53 let. Za takové sbližování pěkně děkuji!

Podle zlých jazyků moje matka přišla k těžkému astmatu kouřením řady bezohledných kuřáků v zaměstnání a v hospodách. Deset let byla na pokraji smrti. Mé vzpomínky na to jsou kruté. Dnes však páni politici blábolí, že kuřáky obtěžovaní, šikanovaní a nejednou i zabíjení nekuřáci ve své zoufalé sebeobraně rozdělují společnost. Kultura zakouřených hospod je prý svatá.

Čtyřleté dítě ve Federálním shromáždění zažvatlá: „Mámo, mám pocit, že ve Sněmovně hoří!“ Ze sousední zakouřené místnosti vstoupí poslanec s cigaretou: „Nevyvolávejte paniku! Nehoří! Děláme politiku! Zapálili jsme si!“ Pak dodá: „Ministr financí pan Skrblík je sice génius, ale tak vysokou sazbu spotřební daně na cigarety by navrhovat neměl! Kuřák kouřit nepřestane a tak tím jenom bude ruinovat rodinné rozpočty chudých!“

Názor politiků kuřáků mě nepřekvapuje. Kolikrát hlasovali proti zvýšení sazeb spotřební daně na cigarety, protože se jim zdálo, že by to se svými stotisícovými platy neutáhli. Národu však tvrdí, že hájí zájmy prostých občanů. Že by měl prostý občan zájem ničit své zdraví? Pro politiky nekuřáky toto vysvětlení nesedí. Propagační mašinérie tabákového průmyslu zřejmě funguje velmi dobře. Tito prý ctihodní pánové a dámy mají natolik vymytý mozek, že blábolí věci, které neuslyšíte ani v prodejně cigaret, ani u lékaře, ani u funebráků. Ti všichni se přitom aspoň částečně živí aktivitami spjatými s kouřením. Demokratický politik prý hájí svobodu! Svobodu ničit zdraví sobě i druhým, svobodu způsobovat bezpočet tragédií, v prvé řadě sobě a svému okolí. Nevědí snad, že individuální svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná omezovat svobodu druhých? Ptám se na tiskovce kameramana televize, proč ukazují politiky věčně s cigaretami. „To máte těžké! Jsem z toho smutný, protože kamera cigaretovým kouřem trpí. Ale nejsme s to je zastihnout bez cigára!“

Takže mládež má vzory jak vyšité. Zvláště v prezidentovi Václavu Havlovi, jenž si před kamerou zapaloval jednu od druhé. Spíše krotkou socialistickou propagační kampaň proti kouření cigaret „Šance pro tři a půl milionů (kuřáků)!“ hned po převratu v listopadu 1989 Havel rázně uťal s tím, že má lepší program: „Šance pro 15 milionů!“ Šanci užít si četné strasti kouření tabáku mají mít i všichni nekuřáci! Kampaň Šance pro 3,5 milionu může odsuzovat jen neodpovědný politik. Jen neodpovědný politik může propagovat sebevražedné chování a strhávat k takové svobodě i druhé. Mladí tomu ale s nadšením tleskají. Mladé holky si zapalují cigára kdákajíce: „Václav Havel je náš vzor!“ Lucifer si mne ruce.

„Člověk má právo na sebevraždu!“ tvrdí dáma v souvislosti se stížnostmi na kouření cigaret. Kouření otevřeně propaguje špičkový polský chirurg, ministr zdravotnictví ve vládě PiS prof. Zbigniew Religa. Jako první v Polsku transplantuje srdce. Jako lékař zachrání mnoho životů. Jako těžký kuřák systematicky v televizi odmítá škodlivost kouření pro zdraví. Kolik zejména mladých díky jeho agitaci propadne zhoubnému zlozvyku, se neví. Poctivě si vykouří rakovinu plic. Svůj omyl přizná až na smrtelné posteli. To už je ale i pro něj pozdě.

S kuřáky mám špatné osobní zkušenosti. Jsou to velcí sobci. K ohleduplnosti vůči nám, nekuřákům, je jen tak něco nepřiměje. Závislost je závislost.

Krásně je v turistickém oddílu Vysoké školy ekonomické. Případní kuřáci musí kouřit vzdáleni od ostatních. Vlastně, byl tam vůbec nějaký kuřák? Nevzpomínám si. Jinak je ale na Vysoké škole ekonomické všelijak. Parta je převážně kuřácká. „Nekouříš, nechlastáš, v životě zkrachuješ!“ předvídají mně. „Když nemáš peníze na cigarety a alkohol, choď na brigády!“ Děkuji, nechci, já se bez cigaret a alkoholu rád obejdu! Odolat tlaku takové party ale není vůbec jednoduché. Rozhodování být s partou nebo mimo ni není vůbec snadné. Zvlášť když do určité doby je až na kouření přijatelná.

Cigarety nás prý sbližují. Reálně nás těžce rozdělují. Spolužačka usoudí, že jí je už dvacet let a jaká tragédie, že ještě není vdaná a nemá děti. Snad se do mě i zamiluje. Jde na mne s tezí: „Kouření není problém!“ Zda kouřila jen na oko nebo doopravdy, jsem nezjišťoval. Zavětřil jsem průser. Průser se potvrzuje z více stran. Spolužáci soudí, že nemám být sám. Pomůžou mně k ní. Zradí je ale cigarety. Jejich tajnou poradu odhalím podle žhavých oharků jejich cigaret. V noční tmě se k nim potichu přikradu. Vyslechnu si zlověstný záměr. Poté zmizím. Plán znám. Pasivita teď není na místě. Když nepomůže cenění zubů, vymyslím velký pochod. Pozvu dotyčnou na třídenní přechod po hřebenech Krušných hor. S opovržením odmítne. „Chlap může kouřit, chlastat a občas snad dát i ženě pohlavek, ale má sedět doma na zadku!“, je její životní krédo. Mne ale chrání matka příroda a zvláště pak přítel les.

Třídenní stopadesátikilometrový přechod Krušných hor uskutečním s plnou polní bez ní. Jde o pochod těžce zakouřenými, na následky emisí z nedalekých elektráren a dalších továren umírajícími druhotnými smrkovými lesy. Vysoké komíny kouří léta ve velkém a stále víc. Po náročném přechodu odumřelými lesy píšu svou první báseň „Poslední máj v Krušných horách 1978“, poplatnou nezapomenutelnému Karlu Hynku Máchovi. V Krušných horách se objeví má někdejší láska. A také čtyřicetiletý hajný, byť vypadá na šedesát. Hajný se uklidní po ujištění, že nekouříme a nerozděláváme oheň v lese. Loni kousek odtud kvůli odhozenému žhavému vajglu začal hořet les. Hasiči se tak sblížili při hašení lesního požáru.

„Ta má láska z Krušných hor prý musí ode mne pryč!“ proslýchá se. Spolužáci se ji snaží vypátrat. Na rozdíl od nich však dodržuji zásady konspirace. Moderní špionážní prostředky typu sledování mobilů a mailové pošty tehdy Československo ani svět neznaly. Vždy se jim nějak ztratím, byť v jednom případě měním prostředek městské hromadné dopravy v Praze pětkrát. Jako nekuřák nezanechávám ani stopy od cigaret.

Divně se to prý míhá. Dívka z Krušných hor, tu jedna, tu druhá kamarádka z turisťáku, poté se vynoří Dívka z Krasu. Hlavní stan máme na Kavkárně. Nejde o tehdejší Vysokou školu politickou, jak se mylně domnívají, ale o Kavčí lom u Srbska uprostřed Krasu. Těžké je vypátrat Dívku z Krasu, když pochází z Plzně, studuje v Mělníku a scházíme se s trampsko-jeskyňářskou partou v Českém krasu. Moji spolužáci se sice nechají mnou provést po lomech Velká a Malá Amerika, ale výsledek nestojí za řeč. Snaží se nás v Srbsku špehovat. První šťáru v Českém krasu podniknou na základě mého dopisu, který jsem jim podvrhl. Po setmění se ve státní přírodní rezervaci Karlštejn střetnou s partou American boys. American boys jim seberou a uhasí cigarety. Poté je pořádně seřvou, že se v lese v rezervaci nekouří. Velice se tomu diví. Poté American boys udeří na skupinu čtyř Němců, rozdělávající v téže rezervaci oheň. Beze slov jim ho minimaxem uhasí, cigarety seberou, a když se pokusí o odpor, dají jim nakládačku. Němci si jdou stěžovat na místní oddělení Veřejné bezpečnosti na Karlštejně. Dnes bychom řekli na policii. Policisté s nimi sepíší protokol. Když ho Němci podepíší, vypíšou jim mastné pokuty za porušení zákazu kouření a rozdělování ohňů v lese. Tehdejší zákon o státní ochraně přírody nezná delikty poškozování přírodních rezervací. Němci vytřeští oči. Policisté trvají na pokutách. Nezbude jim než zaplatit. Poté je ujistí, že si na American boys vyšlápnou. Jako čestní policajti si vyšlápnou American Boys poděkovat za pomoc při ochraně lesa a přírody. Sami to nejsou s to uhlídat. Jó, doba nesvobody. Na rozdíl od dneška, kdy vandal na ochránce přírody v lepším případě chrlí nadávky, v horším použije hrubou sílu. Inu, máme svobodu!

Při druhé šťáře se spolužáci v Srbsku opijí v hospodě U nádraží. V cigaretovém kouři a alkoholovém oparu mě za soumraku spatří se třemi dívkami nastupovat v Srbsku do vlaku. „Která je ta z Krasu?“ marně se sami sebe ptají. Vlak vzápětí odfrčí na Prahu. Dívka z Krasu mezi těmi třemi není. Potřetí se u Srbska načekají. V Srbské jeskyni se dosti zdržíme. Do hospody v Srbsku dorazíme až po setmění. Cigarety, alkohol, polotma a snad i únava způsobí, že při pohledu na nás přes Berounku Dívku z Krasu považují za kluka. Prý podle počtu vypitých piv a vykouřených cigaret. Jiná dívka s námi není. Zatracená smůla…

Cigarety prý spojují. Situace v našich studijních kruzích se uklidní. Mně je souzeno poznat spojování cigaretami až do dna. Za vlahé prvomájové noci prosvěcené úplňkem poblíž lomu Malá Amerika v přírodní rezervaci Karlštejn zkusím dát mými spolužáky marně hledané Dívce z Krasu pusu. Foukne mi do úst cigaretový kouř . Seknu sebou. Rozkašlu se. Kouzlo prvomájové noci je nenávratně pryč. Nechápu, že na kuřačky musím zapomenout. Ve jménu svého zdraví i pohody. Nepomůže mi ani, že Dívka z Krasu má od narození jen půlku plic. Že věčně chrchlá, že má zdraví a nejspíš i život silným kuřáctvím už teď ohrožen. Kouření neomezí, natož že přestane.

Cigarety spojují? Nenechte se vysmát!