MILAN BLAHYNKA

Pozvání k přenášce o Petru Bezručovi v Kostelci na Hané jsem uvítal. Vida, zas jedna obec, která si váží básníka, jenž v ní žil poslední dvě dekády života a našel v ní přátele a základnu pro své každoroční výplazy do Beskyd. Obec znal a zamiloval si ji už v devadesátých letech, kdy v ní našel přátele a uzdravoval se právě v ní z vážné nemoci, které málem podlehl, a právě v ní vychrlil jádro svých Slezských písní.

Na kosteleckém nádraží mě čekal organizátor mé přednášky a besedy na téma Petr Bezruč, jeho místo v české literatuře, a jsa v pracovních šatech, v nichž odběhl ze svého podniku, odložil mne, než se převlékne, do své soukromé galerie Zelený domeček. Tu si vybudoval z laciného stavení na odpis. Myl se a převlékal doma dost dlouho – asi abych si mohl půvabný, úzkostlivě čistý a vtipně řešený „domeček“, jednopatrovou galerii, důkladně prohlédnout, ostatně do přednášky bylo dost času. A užasl jsem. Z plakátků v přízemí jsem vyčetl, že galerie vznikla v roce 2015, že v ní vystavovali fotograf V. Bruton, sochař M. Srostlík, šperkař J. Tomanec, malířka E. Chyťová a řezbář, spisovatel, divadelník St. Filip, dle reprodukcí na plakátcích zřejmě vesměs tvůrčí osobnosti. A překvapení ještě příjemnější: nevelká výstava „VÁŽený Ještěre, drahý Petře Bezruči v prvním patře. Všeho všudy na čtrnácti panelech se bezručovci a galeristovi Jiřímu Kastnerovi, který kostelecké oslavy let od básníkova narození spískal, výstavu z dokumentů v prostějovském muzeu uspořádal, vytiskl pozvánku s programem oslav a s reprodukcí Otáhalovy sochy Petra Bezruče (její zmenšeninu vystavil ve výklenku mezi panely), podařilo představit básníka jako člověka plného dobré míry a rozverného s množstvím oddaných přátel.

Nejsem bezručolog, trochu se snad vyznám jen ve Slezských písních a ve stále propukajících podivných sporech o jejich autorství, a tak jsem možná zpozdilec, který se až na výstavě z jednoho vystaveného dopisu dověděl, že podpis Old Ještěr, známý z Bezručových dopisů od roku 1926, vznikl zřejmě mylným přečtením jeho žertovného podpisu Old Jester, tedy v angličtině Starý šprýmař, což si adresát vyložil jako slovo ještěr bez diakritických znamének; tomu se Bezruč prý smál a začal místo podpisu kreslit starého ještěra jako předtím slimáka.

Z dobré pohody mě nevyvedla ani příliš školácká recitace Bezručovy Maryčky Magdonovy a Pyšného Janka úvodem k besedě, ani smíšený chrámový sbor, který kromě Antonína Dvořáka (jako by Janáček nezhudebnil tři velké Bezručovy básně) naštěstí zazpíval i Pyšného Janka, kterého pro jubilejní oslavu zhudebnil mladý skladatel Marek Buzi, Kostelčan, Kastnerův soused. Co mě však vyvedlo z míry, byl horor, o němž jsem se dověděl při besedě po své přednášce. Na besedu přijel i emeritní docent opavské univerzity a dlouholetý šéf opavského Památníku Petra Bezruče Vladimír Pfeffer a jeho žena, věrní bezručovci, přišla i poslední Bezručova sekretářka Zdenka Tomášková, autorka jedinečných vzpomínek na Bezruče Ortel samoty (2003). Podle zpráviček v tisku jsem měl za to, že boj za zachování útočiště posledních devatenácti let Petra Bezruče je slibem, že tzv. Červený domek PB bude zachován, už téměř úspěšně u konce. Ve skutečnosti šalamounské řešení, tj. rekonstrukce Červeného domku a prodej sousedního domku Bílého je nesmysl, protože oba domky byly spojitými nádobami. V Červeném básník jen spal a vyřizoval korespondenci, své četné návštěvy přijímal v domku Bílém, bez něhož Červený vůbec nemohl existovat. Na uvedení obou domků do původního stavu jak hanácká obec, nepochybně dost bohatá, tak nynější vlastník té dvojnemovitosti, olomoucký Krajský úřad, údajně nemají prostředky a šmytec.

Roku 1962 byla v Bezručově domku zřízena Pamětní síň Petra Bezruče, která – jak se psalo v brožurce Kostelec na Hané a okolí, 1967 – svou skromností připomínala „prostotu soukromí velké osobnosti“; a bylo to „literární muzeum jediné svého druhu na celé Hané“.

Pamětní síň údajně „komunistického“ (!) básníka, který se opovážil psát proti arcivévodovi z habsburského panovnického domu a uhlobaronům dnes omývaným, byla po roce 1989 uzavřena. Po jejím znovuotevření byla už osazena jiným mobiliářem a neevokuje už věrně prostředí, v němž básník žil a pracoval.

O kulturní úrovni a vztahu kostelecké radnice k Bezručovi výmluvně svědčí to, že 150. výročí autora Slezských písní odbyla položením kytice k Bezručovu pomníku a nebránila soukromé iniciativě v upořádání výstavy, přednášky a besedy, v níž vyšlo najevo, jak ani obecní zastupitelstvo, ani kraj nejsou s to postupovat podobně jako Slováci, Poláci nebo Francouzi, kteří o domy svých velkých spisovatelských osobností pečují, chlubí se jimi a právě jimi fyzicky sugestivně připomínají své tvůrčí velikány a uvádějí do jejich dílny.

A tak jsem z Kostelce odjížděl (vezl mě na své náklady domů málomluvný, zato dělný a obětavý Jiří Kastner, bez něhož by obec vzpomněla na svého slavného spoluobčana jen formálně) s pocity věru smíšenými. Na jedné straně oficiální indolence k jednomu z mála českých básníků evropského ohlasu a významu, na straně druhé hrstka obětavých a věrných básníkových čtenářů.

Dá se obdobou k Wolkrovu Prostějovu říci Bezručův Kostelec na Hané?

(Článek Milana Blahynka k Bezručovu výročí otiskneme v některém z příštích čísel LUKu)