KAREL SÝS

IVAN SKÁLA

6. 10. 1922 – 6. 2. 1997

O Ivanu Skálovi se říkalo, že šlápl na hrdlo své písni a obětoval ji do služeb chvíle. Sám ostatně tuto charakteristiku podporoval. Zatímco však jeho kritikové (dokud ještě nějací byli; nemám totiž na mysli karikatury supů, kteří se vrhají na vše, co jim umožní získat zasmrádlý drobek z panského stolu) službu současnosti považovali za degradaci, poklesek, výprodej talentu, Skála se k ní hlásil s hrdostí.

Existuje vůbec poezie nečasová? Nadčasová jistě. Poezie, která se nestydí za záhon, na němž vyrostla, vstupuje právě díky časovosti do nezapomnění. Poezie, jež se tváří, jako by pro ni hodinky netikaly, se při porodu nenadechne. To je v nejlepším případě „věčné“ veršování do památníčků, to je ta „pohádka mládí, která se nevrátí“ ani za císaře pána, ani za tatíčka Masarýčka, ani za Emila I., ani za Jakeše, tím méně za Emila II. A v horším případě jsou to opusy sběratelů alpakových cen a devizových pochval, kteří po materiální stránce žijí náramně časově, aby podvedenému publiku předstírali, že jim z hlavy trčí anténa zastrčená do Všehomíra.

Pořadatelé této sbírky dosud nevydaných básní Ivana Skály se básním časovým, spjatým s mravní bídou restaurace kapitalismu, nijak nevyhýbali. Ani by neuspěli – básník žijící v nuceném ústraní, opuštěn bývalými nohsledy i „přáteli“, kritikou i krkavci (ti odtáhli na lukrativnější loviště a vyrojili se teprve při pohřbu; jejich nekrology zůstanou trvalým dokumentem polistopadové zhovadilosti), nemohl jinak než dennodenně přemýšlet o katastrofě, která postihla hlubinu jeho bezpečnosti.

A tady jsme se dočkali největšího překvapení. Místo ukřivděných častušek a planých jeremiád jsme v pozůstalosti nalezli ucelený obraz světa, v němž je sice zoufalé básnit, ale v němž je přece nutno žít a dovést do konce zápas s černým andělem, ještě než budeme tiší a doslovní, ještě než pozpátku odcouváme k hlíně.

Zcela zřetelně rozeznáme, kdy verše vznikly. Tato doba, doba Buckinghamů a Jagů, jim však volky nevolky vystavuje vízum do budoucnosti. A v ní již nebude místa pro vlky.

Doslov ke stejnojmennému výboru básní Ivana Skály

IVAN SKÁLA

Můj kraj

Tři čtyři tahy okrového štětce,

tak mám tě, kraji, ve své paměti.

A na pni lípy vybledlá tvář světce

tvůj obzor pečetí.

Chudoby bosá noha provázela

mé dětství přes tvůj heřmánek a rmen.

Jsem z hlíny tvé, jsem tělo tvého těla,

i když jen ledabyle uhněten.

Zas babí léto, tenké léto babí

tvé dálky zamlžené opřádá

a s večerem mě vábí koncert žabí

v hvězdnou stráň ulehnout jak zamlada,

vlhnoucí trávu znovu cítit v týle

a všechna dávná dívčí objetí.

Tři čtyři tahy kladu pošetile

na temnějící plátno paměti.