JAROSLAV VÁŇA

Liduško, Dušane,

vzpomínka na den vaši emigrace se dnes zdá být vzdálená a zbytečná. A přece tomu tak není. Jen kdyby se mi neustále nevtírala myšlenka po hledání jejího smyslu. Liduška začínala být úspěšnou reprezentantkou užitého umění, a ty Dušane, jsi měl ve svém státem preferovaném řemesle, technika u Československých státních drah, určitě větší příjmy než celá řada našich společných známých. V čase, kdy jste se pro emigraci rozhodli, jsi byl dokonce v partaji. Jistě, značná množina, nevím jakého procenta, toužila po demokratizaci tehdejších poměrů. Namlsali se vize socialismu s lidskou tváří, ten se mimochodem doposud nepodařilo nikomu uspokojivě vědecky definovat. Byl to však jediný důvod vašeho rozhodnutí? Nebo to byl pouhý romantismus? Čtu-li si vaši adresu Mr. a Mrs…. 190 A Woodridge Cr. Ottawa, Nepean – Ont. K 2 B 759 CANADA, přiznávám se, že mne naplňuje romantickými představami o kráse přírody kolem vás. Nikdy však ne touhou po emigraci. Jsem asi trochu jiný. Kolik židů obětovalo život jen proto, že nedokázali včas odejít před fašismem. S jakým sebezapřením odešel Charlie Chaplin před hrozbou nesmyslného obvinění z neamerické činnosti. Právě tak Ernest Hemingway. To však byly umělci, pro které svoboda projevu byla součástí jejich osobností a tvorby. Utíkali před politickou vůlí zničit jejich současnost i minulost, před nespravedlivým trestem. Proč však vy? Tu otázku si kladu velmi často a hledám marně odpověď.

Sedím ve svém křesle, kdysi se mu říkalo lidově ušák, nad hlavou mi visí nádherná keramická plastika dvou vangogovských slunečnic, jsou vsazeny do reliéfu vázy a to vše umně umístěné prostřednictvím českých rukou do kompozice dřevěné plochy natřené na bílo, který jsi určitě pro Lidušku, tvůrce tohoto díla, dělal ty, Dušane. A vzpomínám:

Zorganizovali jsme společně dovolenou do jugoslávské Podgory. Jeli jsme, měli jsme jet, nezávisle na sobě, svými stařičkými, leč spolehlivými škodovkami. Před odjezdem jste mi přivezli tři mladé jablůňky. Na vaší zahradě se jim, jak jste uváděli, pro stín nedařilo. Na mé zahradě rostou dodnes. A právě opět kvetou. Podobají se květům Liduščiných plastik. To jediné zde po vás trvale zůstalo. Kus přírody a kus pálené hlíny ve žlutém a hnědém glazování.

Psali jste nejednou ze svého nového domova. Domova? Není to jenom nové působiště? Nevím. Do Jugoslávie jste nikdy nedojeli. Musel jsem za vás uhradit počátky vašeho pobytu, protože jsem tvrdohlavě trval na tom, že určitě přijedete. Až jsem to vzdal, žil jsem po celý zbytek dovolené v hrůze, že jste měli cestou nějakou nehodu. Dlouho mne mrzelo, že jsem pro vás nebyl dostatečně důvěryhodný a že jste se rozhodli mi lhát. Ale vše je již odpuštěno.

Po čase jste napsali. Měl jsem z toho těžkosti. V té chvíli jsem chápal smysl vašeho rozhodnutí. Vždy mi vadili byrokraté, kteří se pletli do cizích životů.

Spolu s vámi emigroval i bratr Lidušky. Ten se, na rozdíl od vás, zabydlel na severu USA. Po čase, netrvalo to déle než jeden rok, ho opustila manželka. Odešla za lepší perspektivou, než jakou jí mohl nabídnout právě začínající manžel, emigrant. Ten se pokusil o sebevraždu a samozřejmě tak amatérsky, že dlouhé měsíce ležel ochrnutý na lůžku, než zemřel. Jeli jste se za ním podívat, když ještě žil, nebo na pohřeb, to si již nepamatuji. Na zpáteční cestě jste zaparkovali své postarší auto, jaké přísluší společenské skupině emigrantů, někde na pokraji New Yorku. Když jste se k němu vrátili, bylo dokonale „vybílené.“ Ztratily se i pasy a těch pár dolarů, které jste si na cestu vypůjčili.

Dušan dělal práci, kterou by doma nikdy nemusel. Zde byl prvotřídním technikem. A ty, Liduško, jsi učila domorodce chápat keramiku. Musela jsi je to učit proto, že tam něco podobného nemělo tradici a nikdy mít nebude.

Stálo to všechno za to? Ptal jsem se, když jsem přečetl váš dopis. A to jsem dnes již poučen současností, dobou, která nám nadělila „dobro“ tržního hospodářství a všech průvodních hodnot, s kterými si my Češi v současnosti nevíme rady, protože to, čemu se u nás dnes říká demokracie, mnoho našich lidí ještě nedokázalo oslovit. Snad jen ve formě naprosté anarchie. Anarchie a z toho plynoucího zločinu, honbou za penězi a majetkem, závistí a nenávistí. Ale to prý byly vždy vlastnosti maloměšťáckého čecháčka a daň demokracii. Ve jménu individualistické soutěže zanikly mnohé mezilidské, zejména však ty pozitivní vztahy. Přebory v korupci, dobře zavedené i v minulém režimu, které jsme mylně považovali pouze za jeho dočasný jev, dosáhly v současnosti svého vrcholu. Takového, že se to již ani nepovažuje za nemorální. Je to součást legálního usilování o společenskou prestiž.

Přestávám chápat smysl toho, co bylo, rozumět tomu, co je, a snad ani proto nedokážu odpovědět na smysl vaší emigrace. Co se dříve zdálo být téměř pochopitelné, se dnes, z hlediska toho, co zde a jak žijeme, zdá být nepřiměřené. Dříve bych nedokázal odejít proto, že jsem si moralisticky představoval, že „odejít od nemocné manželky“ je špatné. Dnes, kdy bych to možná dokázal, mi v tom brání můj věk. Myslím si, že od manželky, která na mne kašle, se odejít má. Jakou však mám jistotu, že jinde najdu lepší?

Vrátila se řada bývalých emigrantů. Mnozí proto, že jejich důchody nabyté v cizí měně jsou zde podstatně významnější hodnotou, než tam, kde by je měli užívat a kde je získali. Ti mysleli vždy jen na peníze. Jiní proto, že za svou emigraci byli poctěni významnými funkcemi. Za to, že svou emigrací dokázali zneuctít dobu, ve které se narodili, ve které žili, pro kterou se angažovali jejich prarodiče a začasto i rodiče a konečně i oni sami.

Ti s rovnou páteří se nevracejí. Neberte to jako osobní invektivu. Filozofuji pouze. Může to být i jinak. Zdůvodňuji si jen své vlastní počínání a též většiny tohoto národa. Až za dlouhý čas se možná ukáže, zda jsem se mýlil, nebo měl pravdu.

Odešel Milan Kundera, člověk, který nikdy odcházet neměl. Pro českou literaturu je to velká ztráta. Odešel velký Slovák, Ladislav Mňačko. Byl trestán režimem za své Opožděné reportáže a Ako chutí moc. Vrátil se, nedokázal však žít ve slovenské současnosti, doma, tak emigroval opět, tentokráte do Čech. Zde i zemřel. Docela jistě zklamaný a nešťastný. Odešel angažovaný básník a svazák Pavel Kohout, který se nedokázal sžít ani s minulým, ani se současným režimem. Odešla značná množina i jiných českých umělců. Bouřlivák Karel Kryl. Mnozí se nehodlají již nikdy vracet. Je vina v režimech, nebo v našem čecháčkovství, které tak intenzivně odmítáme uznat? Tu otázku si často kladu a ne a ne najít uspokojivou odpověď. Kolik velkých Rusů odešlo. Mnozí se dokázali vrátit do nepředstavitelně složitější současnosti. Co to v nás je? Zaplavujeme svými emigranty Evropu, mnohdy kus světa, a já si nepamatuji, že by se někdo z tohoto světa příliš hrnul k nám. Těch pár stovek lidí zbídačených válkami přijímáme tak byrokraticky neochotně, že na nás padá jiná hanba. Pro vysvětlení této ubohosti světu používáme verbálních replik platných v jiných zemích. V těch, které jsou emigrací zaplaveny. Stálo by to možná za hlubší sociologický rozbor. Překvapilo by nás, možná, jak je odpověď jednoduchá.

Proč nikdy neodešel poetický prozaik Bohumil Hrabal? I on měl své značné těžkosti s režimem. To se týká i malíře Josefa Jíry, Jana Wericha a dalších a dalších. Nakonec odešel dobrovolně před životem. Myslím Bohumil Hrabal. Byly v tom zdravotní problémy, nebo poznání vlastních omylů? To nikdo s jistotou neví. Vždy psával o poezii sebevraždy. Ve svých Dopisech Dubence nazval jednu stať Veřejná sebevražda. V těch dopisech se též zmiňuje, že Sokrates volil smrt před nucenou emigrací. Václav Havel volil raději časté uvěznění, ale to již bylo o něčem jiném.

Liduško, Dušane, zdá se mi, že píši více o svých lidsky nevyjasněných otázkách než o tom, co byste chtěli, nebo měli slyšet. Snad se po čase najde někdo, kdo dokáže najít pravdu. Jenže i ta je pouhým relativním pojmem, nabývajícím různého významu v čase minulém, současném i budoucím. A snad je to i dobře, že pravda, jako filozofická kategorie, se nikdy nestane pojmem exaktním. Představte si tu manželskou nudu.

Promiňte, že v tomto čase píši tak, jak jste svědky. Přetrpte to nějak, snad se v stáří polepším.

Připíjím na vaši budoucnost, a to je snad to nejlepší, co mohu v této chvíli pro vás udělat.

Váš Tomáš

(fragment z románové novely Přelízky)