JIŘÍ STEGBAUER

Velké prádlo

(Mojí mamince Miladě)

Sleduji televizi

/ či ona mne? /

obraz bez kazu – už neškytá

Přivázána v boudě koupelny

vrčí a poštěkává automatická pračka

Včera ji okřikli

pletla se do signálu

– – –

Maminko!

A nebo jsi řekla ještě včera:

Napusť necky

ať se zatáhnou

zítra vypereme…

A nazítří se stávám

topičem na zaoceánském parníku

Zběsile přikládám

z kotle syčí pára

Hlásím rychlost 10 uzlů!

/ jsme starší loď /

Přestaň nebo se zauzlí prádlo!

Oheň přechází

pára v podpalubí prádelny

Za oknem tropický ostrov

české zahrady

Jsme trosečníky

Pádlem vařečky odrážím od lodi

spěšně zachraňuji náklad

Mlha ostrov cloní

A večer my trosečníci

ve stěžních půdy

napínáme plachty

Dalekohledem vikýře

kompas Velkého vozu

Maturanti

(básníku Petru Skarlantovi)

Co ty víš, Sókrate?

A přece se někdy netočí,

Galileo!

Rušíme kruhů tvých,

Archiméde!

Myslíme, a přesto prý ještě nejsme,

Descarte!

Zbytečně se ptáš,

Hamlete!

A kostky teprve budou vrženy,

Caesare!

Mistře Jene z kaple Betlémské,

cos o pravdě říkal

kdesi kořínkem révy

uchytává v nás

Sklidíš

Napiješ se vína

jež s léty trpkost ztrácí

Krajina artésů

(Minerální voda Poděbradka prý vznikla z dešťů,
jež napršely asi před 10 000 roky v oblasti Krkonoš.)

Tisíciletí hrají horské potoky

přes kamenný prstoklad

akordy něh i bouří

A co my

se srdcem na pouhá desetiletí?

Neviditelně žízní země

Tam v útrobách sbírá voda

paměť dávných nerostů

přemýšlí dolů k nížině

Jednou však

stetoskopy lidských proutků

zachytí její šelest

Ruce bez milosti vedou vrt

do šedé kůry hlubin

aby vytryskla vzpomínka

pazourkových dešťů

Zlobně vystříkne

odhodlána k nespoutání

Ale protáhnout se zpod slojí žil

– jak poddajný svod se přiblížil…

Dát moudrost cesty své

do řečišť živých tepen a žil

– – –

Je stará a klidná a bez vrásek

má krajina artésů kolem Poděbrad

Kojila mne až do jinošských let

Pátrám po tajemstvích proutkařů

a vzkazech dávných vod

a z popelů pod stébly trav

tichý šepot slyším znít:

Pospěš

i tvé roky letí o závod…

Slepý most

Býval tu přívoz

a prý se tu říkalo „pode brody“

Ještě pamatuji náhradní most

mířící na Vinici

Paměť jeho pilířů

omývá proud kdesi na dně

– a k neuvěření –

právě za nimi na druhém břehu

jsem ochutnal

žízeň prvních polibků

Most pro náhradní budoucnost

Jmenovala se – – ale nemá její jméno

zůstat něžným oparem

nad hladinou luk? – –

a její strýc jak čihař s bílou holí

nás vyštval z šaleb zaslíbení

Cejch jeho facek

už dávno překryla vína jepičích žen

Oslněnému nutily

zlaté poznávací kroužky

jako se navlékají značky ptákům

Jenže ti odlétají

dál svobodní

Dívko se jménem oparu luk

mé rty dávno osleply

neboť tvá žízeň

navždy odlétla

Zůstaly jen doteky

kdesi na dně

dávných závratí

Snad celý život

je jenom závrať

a z frajerských gest

zůstává jen hrst otisků

v pokorně nastavených dlaních

žebráků času

Luka u Labe

(Libuši Jelenové)

Keře při březích

houslové klíče hnízd

vyplétané blátivou jarní řekou

a ostřicí z hor

jak osnova s tečkami not

Pokaždé znovu

zobcové flétny rákosí

prosebně k slunci hrají

hladové tóny jar

A pak už ocúnová luka

do nichž jsem ukládal

zmatky nevinné první lásky

– až uštknut a zmámen

ocúnem dívčího jazyka

mezi okvětím zubů

odtrmácel jsem dál

Ale to všechno už tu bylo

dávno před námi

Jen nám to nikdo nesvěřil

Nikdy bych netančil

pod tóny rákosové flétny

jak zmámený had

v košíku rodného Polabí

kdyby nám svěřili…

I pak bychom stejně

v lásku věřili?

Na Skupici

(dr. Janě Hrabětové)

Tam při břehu

mrtvého ramene Labe

jsem potkával S. K. Neumanna

přestože básník už dávno dýchal

jen ve svých verších

Co však vydá takový život!

Bouřlivák a rváč

a démon mrzkých vášní

a piják žen

jež uhranul a poté ostřil jejich těla

až ztupil je od vlasů nejníž

a nikdy zpět

A po něm volají další:

Jen dál! Jen dál!

Ale kam?

Tam na Skupici chodíval jsem jako kluk

k jeho pomníku

abych se vyhnul škole

kde vtloukali nám do hlavy

jeho verše

Už je načase

zas měl bych jít za školu

abych to stihl

než básník ztupen bezejmenným davem

přijde o svou hlavu i podstavec

až dolů

nejdál a nejhlouběji

až do základů a do země

a nikdy zpět!

A po něm volají zas jiní:

Jen dál! Jen dál!

Ale kam?

Akt v okně Ludvíka Kuby

(dr. Karlu Kropíkovi)

Po malíři zůstala

jen ocílka barev

a jeho prostý domek

jsem nevšímavě míjel

Až jednou!

Byla pozdní májová noc

kolem domu plula tma

jen v kříži jednoho okna

svítila svíce

jak drobný maják pro slídivý zrak

Dívka tam v barvě plamínku

zvedala ruce

aby se v modlitbě celého těla

vysvlékla k nahému spánku

Avšak ve chvíli

kdy poslední bílá košilka

zavlála nad dívčí hlavou

jak smírčí vlajka v prstech ráhnoví

oblá svíce jejího těla

náhle vzplála

a okno prozářil úžas

hořící hvězdy

Být křížem

jehož by se aspoň letmo dotkla!

Být aspoň klekátkem

pro její bosou modlitbu!

Ale byla tak krásná a čistá

jako dech co v mžiku zhasl záři

Jestli byl někdy Velký třesk

konečně vím

proč

Zůstal ve mně

ten náhle němý akt

Kdykoli od té doby jdu nocí kolem

vzývám pustý bílý rám

Ale venku svítí výbojkové lampy

a Mistr Kuba

svá plátna dávno odložil

Poslední vzkaz Franze Kafky

(doc. dr. Barboře Osvaldové)

Vpodvečer na prázdném zámeckém nádvoří

kde nočním lampám dvoří se jen stíny

vzhlížel jsem k přilbě strážní věže

Z rukou hodin nahoře

do světových stran vzlétala křídla času

jak z dávného chovu poštovních holubů

Tihle však neměli magnet návratů

a s každou vteřinou provždy se vzdalovali

Naposled zakroužili

nad plynoucími vodami Labe

jako by chtěli řece místo mne

v obdivu zavěsit diadém

s věčnou stužkou kolem šíje břehů

A právě v té chvíli jsem ho prvně zahlédl –

nádvořím se mihl Franz Kafka

I tohle město mu prý patřilo

a tohle prý byl jeho Zámek

Ne, jsou to jen kypré pověsti

pro uši nevědoucích

z jejichž kapes razí se pamětní mince

pro stálou slávu města

Avšak přece – jakápak věčnost?!

A proč by v otočkách času

poděbradský zámek krále Jiřího

nemohl být i Zámkem Franze Kafky?

A když mě Kafka později oslovil

na Starém Městě pražském

mezi stíny mžitků plynových lamp

při slavném domu Poděbradů

řekl:

– Všichni se někde potkáme

ale nevíme o tom

a pokud ano

není i to pouhý sen?

Tak zaklel jsem do Zámku čas

jako do magického ořechu

Kdo třináctou komnatu otvírá

pozná jen Pandořinu neplechu?

Ze sbírky Zamilovaný šašek krále Jiřího