MILAN BLAHYNKA

Chodíme po městě, po lese, po krajině, po světě a myslíme si, jak je známe. Všude jsme byli, vše už viděli, všecko četli, nic nás nepřekvapí. Usedneme po večeři do křesla, a protože ani na jediném kanále nejde nic, co jsme už neviděli nebo co nemáme zájem vidět, sáhneme po knížečce SRDEČNÍ KRAJINA (Oftis, Ústí nad Orliví 2016), kterou nám dala k svátku básníkova kamarádka, a užasneme. Taky jsme před lety šli kolem domku Jaroslava Haška pod Lipnicí, také jsme pobyli kdysi pár dní v Rejvízu a týden na Šeráku, kam básníka „vedla touha mnohokrát“, dlouhé desítky let jsme chodili olomouckou Ztracenou, kde básník za studií bydlel, i Kačenkou a Kozí, ba byli jsme i ve Florencii a toulali se po Jeseníkách, i my jsme se koupali v moři na Krétě, ale co tam všude viděl, poznal, žil Miroslav Kubíček, básník Srdeční krajiny, to nám ta místa ukazuje nově; objevuje, jak jsme je neviděli, otvírá nám oči pro paprsky všude kolem, uši pro padající vody a srdce pro pulzující život.

V Kubíčkově Srdeční krajině zvoní zvony a zvonky Josefa Václava Sládka, potkáváme v ní Moje přátele Jakuba Demla a třeba Nezvalovo moře, které „je páv“. Když se řekne Nezval a moře, každý si vzpomene na básníkovo „čím je ti mé hoře“ nebo na verš „moře je láska má“, ale sotvakdo na báseň ze sbírky Chrpy a města, v níž „moře je páv“. Básník objevuje čtenářům nejenom krajiny, ale i básníky svého srdce.

Krajinou se podle slovníkářů někdy rozumí „některá část, oblast lidského těla“, tak se mluvívá o krajině pánevní nebo srdeční; v tom lékařském smyslu užíval výrazu „srdeční krajina“ lékař a básník, básník české prózy Vladislav Vančura. Miroslav Kubíček tím obsažným výrazem pojmenoval nyní svou sbírku zatím vrcholnou, své básnické vyznání lásky k místům, kde vyrůstal, a k dalším, k nimž přilnul, v nichž zdomácněl anebo jimiž jen prošel, a přece mu udělala. Až se někdy vrátí do Florencie, která se „dotýká kůže i pod kůži“ tím, v čem v ní trvá Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarroti, „políbí první kámen“. Co jiného také, je přece básník z kamenité Vysočiny a kamenitých Jeseníků. Jeho básně jsou zpravidla láskyplně vybroušený kámen, drahokam. Srdeční krajina je v tom smyslu kamenná, neodfoukne ji žádný módní sezónní průvan.

Většina básní Srdeční krajiny je dvojdomá. První část tvoří báseň v próze, evokace zážitku krajin anebo slov, pojmů, výroků autorova srdce anebo to srdce provokující, druhou jsou verše z té krajiny, ze slov, výroků vytěžené, tryskající. Básníka vzrušuje výrok „nic tam není“, nemůže uvěřit ani svému milovanému Máchovi (v ulici po něm pojmenovaném v Šumperku žije, a to v čísle 1!) a jeho výroku „toť, co se ‚nic‘ nazývá“, přesvědčen, že je „lepší věřit v něco než v nic“. Sám věří svými verši „cítil jsem vonné volnosti / paprsky bloudily / stále něco kolem // mraky rozpáleně čekající / nad knůtkem údolí / stále něco nad // zmámená sládne slamina / i prázdno hltavě klíčí / stále něco pod.“

Takovým způsobem básník naplňuje své přání „vědět a vidět, co je za“. To je velká schopnost básníků. Žena básníka, jehož Kubíček opakovaně ve sbírce připomíná, říkávala o něm a o jeho synovi, že „vidí za roh“. Taková jasnozřivost se zakládá na důkladném vědění, nejen na tom, co momentálně frčí, ale i na tom, na co se už zapomíná. Copak je to ta „slamina“ z citovaných veršů? Nevěděl jsem a nevěděl už nikdo, koho jsem se na to ptal, ale přece ještě Mrštík toho slova užíval, jak zaznamenává devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého, podle něhož je to výraz pro „stébla slámy“. Jako motto ke své básni Trávy (česká poezie je až neuvěřitelně „travnatá“) Kubíček zvolil výrok Walta Whitmana: „Věřím, že stéblo trávy není míň než dílo hvězd.“ Kubíčkova „slamina“ je český protějšek k velkým „stéblům trávy“ amerického básníka.

V básni „Zatímco příroda přidává“ Kubíček „přemožen globálním hlukem / … / postává s prosíkem / o něžný dotek tvarosloví,“ neboť „spící déšť má tvar / vírný vítr má tvar / hlučná hlína má tvar / nebeský azur má tvar / nelenost v zeleni má tvar / žiloví kamenů má tvar“ atd., zkrátka „příroda přidává / tvarům tvar“. Jestliže Kubíček staví často na aliteraci (Hlučná hlína, Toulavou touhou, Útútěšnost), je v tom neodolatelná touha po souznění, po životní pohodě, touha proměňovaná v působivý tvar. Miroslav Kubíček je básník, který vidí (za, nad, pod) a ví.