JAN PILAŘ
Už žloutnou kaštany
Už žloutnou kaštany a javory,
jako by léto příliš lačně pily
a zdrženlivým dubům navzdory
i teď tě chtěly uštknout, pošetilý,
jenž choulíš svoje srdce do kabátu
a netušíš, že nic už nepočká tu,
cos nechal projít mlčky kolem sebe,
když nabízela láska ti své nebe.
Ortel
Slova žebravá
odřená
sedí na římse
se zmrzlými křídly
Věci jsou beze jména
Tělo řeči holé
Zima leží ve mně
jak pusté pole
Vyškubávám poslední pera
která nadlehčovala tíhu
Klády let jsou připraveny k odvozu
Žil jsem
Ubývalo mne
Jen někdy se mi podařilo přejít
dálku od jednoho k druhému
Soudce bez taláru
při velkém výslechu
se sám volá za svědka
Pole jsou holá
Zima leží ve mně
Daleko je k jaru
Na špičku nože
Alespoň na špičku nože dopřej mi léto
pepř slunce jímž kořeníš máty
ať se mne bolehlav zmocní a co je vseto
vyžene ze mne klas ohnivě zlatý
Alespoň vánkem jenž třesavku nahání bříze
dotkni se dlouhého mlčení ve mně
ať lístky se chvějí a červotoč hryže
ve spícím dřevě zahrady temné
Alespoň krůpějku jedu jejž dopřáváš zmijím
vstříkni mi léto do žil ještě
abych moh uštknout prázdnotu v níž se svíjím
na bludném balvanu v cestě
Alespoň křidélko včelí propůjč mým pažím
abych přeletěl vlnící lány
a já se pak vydám podzimním strážím
jak pyšná jabloň na protější stráni
Dokud
Dokud se můžeš dívat
do křišťálových dálek
vybroušených diamanty hvězd
vymni si ráno z očí děsivé sny
a čekej na první setkání
a říkej ano a ne
Dokud konečky prstů
dovedeš protáhnout
tenkou nit ouškem jehly
nech do nich vstoupit něhu
a sešívej trpělivě
rozpárané švy
Dokud máš sílu
vydolovat z kamení
jediné dobré slovo
pošli na římsku čekajících
nezapečetěný vzkaz
že žít je krásné
Už nenasednu
Nic z téhle krásy nevykouzlím již
krom těžké vůně nočních fial
a moře u jehož pat spíš
a nebe z hvězdných iniciál
A z kraje pěny jemné jako srst
nezbude nic než zakvílení
Naberu písku plnou hrst
až skrze prsty sype se mi
Na loď co vidím svítit v dáli
už nenasednu Klidně spi
Hvězdy jež do nás napadaly
žhnou jako rudé uhlíky