MIROSLAV VEJLUPEK

Kdo by to byl řekl. Taková nějaká útlá knížečka, do kapsy se vejde, a způsobí vztahovou krizi, půldenní byť jenom. „Proč jsi mi neřekl, jak se ta kniha jmenuje? Kdybych to věděla, šel by sis pro ni do knihovny sám!“

Dotyčná kniha je sbírkou literárních útvarků, kterým říkáme básně, a napsal ji dnes třicetiletý Lukáš Palan. Zatímco často slýcháváme, že ten a ten kdysi začínající kandidát na básnický Olymp zmizel ze scény s ódiem, v případě Palana je tomu obráceně – on na scénu s ódiem přišel: „Píča, hovna, Hitler, Praha“ prvotina jeho (Praha: Petr Štengl, 2014). Vhlédneme-li však do knižní produkce posledních patnácti let, zpozorníme a dokonce se zastydíme, neboť jsme to přece my, my zaostale jemnocitní, nad kterými je třeba se horšit: nepostřehli jsme evoluci civilizovaného jazyka českého.

Trendy dnešní – vězte, že – prý kultivované češtiny v někdy krásném písemnictví vytyčují vulgaristé a fekalisté. Ale bylo tomu tak vždy, jen média to nepovažovala za téma. Páni senioři, upamatujte se na taková šedesátá léta! Komu se vešlo do věty „vole“, za tím se pohoršlivě ohlíželi. S desetiletími jsme dospěli do věku neproduktivních, zato ale vnímavějších: „vůl“ je naprosto přirozenou složkou verbálního rejstříku celých rodin, celých sportovních mančaftů, parlamentních klubů politických stran, vládních úředníků a členů vlád, ježíšikriste též akademiků a vysokoškolsky studujících ratolestí. V našem století je „vůl“ v podstatě přátelskou lichotkou, a nepohoršuje. „Píča“ ještě ano. Totiž někdy. Někde. Vždy to tak ovšem nebude – český jazyk povážlivě hrubne a vulgarismy a fekalismy zevšedňují, pronikají do sfér někdy kultivovaných lidí, a kdo nepřijme stále frekventovanější jazykové upadlosti za své, je povážlivě nápadným, potažmo směšným. Vyřadí se.

Jenomže, jenomže všechno to má … jaksi … háček. I člověk bez konceptuálních znalostí ví, neboť vidí, že tak jako je nad vším bůh, je nad vším i dialektikum. Obojí si to vzalo na starost: aby běžné společenské poměry, když běžnými být přestanou, vyzradil jazyk.

A jazyk nám to opravdu udělal! Nesnížil se k tomu, aby pod maskou uhlazenosti kryl deprimující zjizvenost Politického a Podnikatelského a Právního a …

Čím obtížněji se dýchá, tím peprnější jazyk.

A tak jako „vůl“ v šedesátých letech byl z diskrétních verbálních svědectví postupujícího uvolnění ve většině společenských sfér, dnes jsou příznakem úrovně zdraví společnosti „Píča, hovna …“, „Krůček od hajzlu“ (Záviš, 2013), „Znuděn krásou hnusu“ (Henry Spencer, 2011), „Hovno hoří“ (Petr Šabach, 1994), „Prdel“, „Kniha o mrdání“, „Kniha o kundě“, „Kniha o čuráku“ (všechny Nela D. Astonová, 1912) etc. Etc.

Buď jak buď, takové názvy knih jsou úchylné, a proto skvěle marketingové, pokud zacílené na potenciální zákazníky (čtenáře neříkáme zcela záměrně) – na zákazníky skrytě či vnějškově poznamenané jistým tíhnutím k extrému. Jako že „naši“ autoři poznamenáni jsou. Krásná a takykrásná literatura skutečnost společenského bytí nejen reprodukuje. Ona si ji přetváří.

Tím větší hrůza, když odbytiště knih, jemnocitnými druhdy na roveň chrámů povýšena, stala se skládkami nebezpečného odpadu. Už tak i formálně i ideově unavenou, vyčerpanou takyliteraturu servírují již i velmi průměrní a podprůměrní takyautoři s potřebou předvádět se, takyautoři s podprahovou úrovní slovní zásoby a nedostávající se úcty k jiným lidem, takyautoři zkvašených intelektů a prorezlého estetického citu. Tolerovaní nebo přehlížení to kandidáti na hospitalizaci ve specializovaných klinikách. Těch nekulturních vydavatelů, ve jménu tržby a ekonomického přežití v „umně“ napsaných anotacích sprostotu za hodnoty vydávajících! Býti kulturním – býti lhářem? Býti kulturním – býti podlým?

Tož, dosud jemnocitní, snad i zítra identičtí, druhu tolik ohrožený! Světem – pravda – opuštěni. Svět neví, že právě takové potřebuje, neb zrovna oni překážejí – nevšímaným extrémům, aby nedorostly v extremismus masový a společensko-politický vůbec. Vždyť by to bylo epochální prohrou zdravého rozumu a života, kdyby bůhvíjaký Palanův obdivovatel vábil ódiozně excesivním způsobem, třeba:  „Píča, hovna, pogrom, Ležáky.“