KAREL SÝS

V povídce Edgara Allana Poea Ukradený dopis řeší detektiv Dupin úkol, s nímž si neví rady ani věhlasná pařížská policie. Zákeřný ministr D. odcizí z královských komnat kompromitující dopis jisté dámy a ohrožuje tak čest její i vysoce postaveného adresáta. Nikoli tím, že by ho zveřejnil, ale pouze tím, že ho vlastní a může ho kdykoli použít k vydírání. Podobnost s dneškem není čistě náhodná, až na starosvětskou eleganci jednajících osob!

Dupin v besedě u krbu svému anonymnímu Watsonovi, jímž je bezpochyby sám Poe, odůvodňuje neúspěch policie faktem, že ministr je nejen matematik, ale také básník. Policejní prefekt totiž zastává názor, že „všichni básníci jsou blázni“. Dupin však kontruje: „Jako básník a matematik usuzuje správně. Kdyby byl jen matematik, nebyl by schopen správně usuzovat a byl by vydán na pospas prefektovi.“ Ukradený dopis by policie, která několikrát za ministrovy nepřítomnosti jeho byt obrátila naruby, bezpochyby objevila. Ale protože je i básník, splakala nad výdělkem. Čtenáři jistě vědí, že Dupin osudný dopis pomocí jasnozřivé dedukce najde a zachrání pověst vysokých osobností i znásobí pověst svou.

Teď se dostávám ke kořenu věci. Emil Hruška přichází s knihou STÍNY NAD BELGIÍ (Nakladatelství Epocha, Praha 2017, knihu doprovází exkluzivní fotografie z autorova osobního archivu), jež na první pohled může zklamat čtenáře, kteří se těší na jeho další publikace z období Protektorátu Čechy a Morava, jejž má autor takříkajíc v malíčku.

V malíčku anebo přímo v hrsti má totiž archivy, jež dokáže nejen díky ostrovtipu, ale i dokonalé znalosti němčiny záviděníhodným způsobem prošťárat a vytěžit. V tomto směru je tedy Poeův matematik.

Jenže spisovatel literatury faktu Emil Hruška je také a snad především básník: prodírá se zaprášenou historií, aby na světlo vytáhl překvapivou metaforu, jakože historie je přeplněnou pokladnicí metafor. Jistě – je rovněž prozaik, ale poezie a próza v jeho případě seděly v jedné lavici.

Teď k tomu zklamání. Nepotrvá dlouho. Zatímco knih o protektorátu je za výlohami českých knihkupectví naseto až přeseto, knih o Belgii jako takové je jako šafránu. (Samozřejmě nemyslím na bedekry!) Ostatně nejsme s neznalostí sami: snad každý televizní divák lituje Hercula Poirota, kolikrát musí zabedněné Angličany poučovat, že není francouzský žabožrout, a s údivem přijímá informaci, že belgické miniatury jsou největší!

Emil Hruška si předsevzal pojednat o této zemi coby útočišti islámských teroristů, jimž tamní policie čelí jaksi váhavě. Islám v evropských ulicích je jisté novum, ale Belgie zažila v historicky nedávné době i teroristické útoky jiného „druhu“, může se „pochlubit“ i masovým vrahem. Navíc se sama jako stát dopustila nesmírných zločinů ve „svém“ Kongu, zločinů, jež si i moje generace pamatuje z filmových týdeníků.

To vše způsobuje, že na hlavní město Evropy padá jeden stín za druhým, a právě na temná místa si Hruška posvítil. Má na to právo, neboť si do Belgie nezaskočil pro povrchní reportáž, ale profesně v ní řadu let působil.

Jestliže se můžeme i na internetu dočíst, že členové „brabantské bandy“ v letech 1982-1985 zavraždili v Brabantsku 28 lidí na veřejných místech, v restauracích a supermarketech, nicméně nebyli policií odhaleni, ba dokonce „pátrání bylo cíleně sabotováno a pachatelé měli státní podporu“, položíme si nutně otázku, zda je s tzv. demokratickou společností vše v pořádku.

Už kdyby Hruška jen zaznamenal řetěz těchto událostí, byla by kniha cenná. Ale on také vysvětluje, pokouší se nalézt propojení – i mezinárodní – zločinu a státu, respektive států.

Především jde k pramenům. Německo a Belgie – jejich vztah by vydal na desítky svazků. Belgie byla vždycky na ráně, a i když se zaštiťovala neutralitou, převalilo se přes její území mnoho nevítaných i „vítaných“ armád. Stejně jako Československo měla Belgie svou německou pátou kolonu a prodělala s ní obdobné martyrium.

Čtenáře možná překvapí, že kdysi oblíbená figurka dětských komiksů – detektiv Tintin (neplést s neméně populárním psíkem Rin Tin Tinem!) – se vylíhla v hlavě belgického kolaboranta Georga Prospera Remiho, zvaného Hergé. Kreslíř Remi se zhlédl v Léonu Degrellim, Valonu, který vstoupil do cizinecké legie SS Wallonie. (Za zmínku stojí, že obdobná legie Langemarck prodělala výcvik v českých, pardon protektorátních Milovicích!)

Degrelle dokonce tvrdil, že Tintin byl jeho nápad a že ho Hergé oblékl do jeho oblíbených golfek! Nedávno vyšla Tintinova dobrodružství i v Česku, včetně trapného seriálu Tintin v zemi Sovětů!

Na každé stránce knihy čtenář něco zajímavého najde a možná si řekne: Ta na první pohled nudná Belgie stojí za pozornost. Ale narodit bych se v ní asi nechtěl!

Minulost opravdu vrhá dlouhé stíny – a někdy hodně daleko do budoucnosti.