JAROMÍR ŠLOSAR

(K nedožitým 90. narozeninám nedoceněného českého grafika Ladislava Ruska)

Možná to bylo hned v devadesátém roce, udělal jsem si výlet do Olomouce a před poštou u tržnice potkal svého učitele z fakulty, grafika Ladislava Ruska. Tehdy jsem už několik let pracoval jako redaktor ostravského studia Československého rozhlasu, a tak když se mě zeptal, čím se zrovna zabývám, odpověděl jsem popravdě, že mj. připravuji ekumenický pořad.

„Vy a ekumenický pořad?!“ podivil se se sarkasmem jemu vlastním.

Ladislav Rusek patřil k tzv. osmašedesátníkům a jen díky soudnosti, odvaze i shovívavosti nového vedení školy mohl i v 70. letech vyučovat na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Palackého univerzity. Stejně jako jeho kolegové, docent Přikryl, tehdy už respektovaný sochař, malířka Jemelková, Emil Viklický st. aj. Samozřejmě o nějakém akademickém postupu si odborný asistent Rusek mohl nechat jenom zdát.

V dnešní době jsem stále vděčnější svým učitelům, kteří nám předávali to nejlepší z umění 60. let. Hned v prvním ročníku, v roce 1972, jsme si ke studiu museli opatřit skvělou publikaci Igora Zhoře Hledání tvaru; to už autorovo jméno bylo na černé listině. Hned v prvním ročníku jsme také na olomoucké hlavní nádraží převáželi Přikrylovu sochu pro Rodinovo muzeum v Paříži. Přikryl si dopisoval s Moorem a Manzúem. To bylo pro studenty něco! Sám napsal knížku Jak pracuje sochař, povinnou četbu posluchačů výtvarného umění. Kdo nečetl Přikryla, ten to měl u něj zlé. Přikryl byl pro nás Henrym Moorem a Constantinem Brancusim v jedné osobě, stačilo nahlédnout do jeho ateliéru. A jak dovedl vyprávět o sochách Michelangelových, které svádějí k pohlazení; sáhnout si tak na oblý mramorový zadek!

Mne si ale získal především tak trochu asketický Ladislav Rusek. Každý nástroj v jeho grafické dílně měl svoje neměnné místo. Že se to s kumštem neslučuje? Ale kdepak!

Už jen ta jeho mluva! Krásná, až vančurovská čeština. Sám byl žákem Bohumila Markalouse – Jaromíra Johna, od něj vím, jak Markalous i za olomouckého působení doplňoval svou sbírku kýčů. Estetikův vliv na studenta konce 40. let byl nesporný, ale také se na jeho zrání podepsala škola Alja Berana, Vladimíra Navrátila a hlavně Jana Zrzavého.

Čím si mě tak získal? Svým založením byl básníkem. Nebyla mu vlastní popisnost, literárnost. Vyjadřoval se řečí symbolů, znaků, atributů; v grafické technice linorytu (v 70. letech mu byla nejbližší) využíval přítlaku a odlehčení vycizelované linky. – Přítlak a odlehčení – jeho slova! Vysvětloval nám specifika grafických technik. Suchá jehla ať hovoří řečí suché jehly, dřevoryt řečí dřevorytu, dřevořez dřevořezu a linoryt ať nesupluje kresbu.

Taková byla jeho drobná a užitá grafika, nadto osobitá a jedinečná. Typická svými plameny, křídly, štíhlými prsty a dlaněmi, siločarami, grafickými znaky pohybu a tlaku. Měla obsah, poselství. Jak si přitom nevzpomenout na grafický list „Ze slunce máme všechny dary“, na nahé tělo muže, které jako embryo obklopuje a svírá hmota a do hrudi mu proudí energie slunečního kotouče!

Zatímco umělcovy kvality rozpoznali a oceňovali sběratelé grafiky u nás i v zahraničí – Klaus Rödel v Dánsku mu v r. 1971 vydal obsáhlou monografii, naše historie umění o něm mlčela a mlčí. Když v roce 1978 v odeonské edici Soudobé české umění vyšla publikace Současná grafika (po 2. sv. válce), o Ladislavu Ruskovi a vůbec o celé olomoucké grafické škole (Bělohlávek, Grmelová, Janoušek, Kotasovi…) v ní není ani zmínka!

Pak přišla nová doba, kolega Přikryl byl jmenován vysokoškolským profesorem a Rusek – zůstal odborným asistentem. Záleželo mu na hodnostech?

V osmdesátém devátém byl už dva roky v důchodu. Sice dál působil na fakultě, ale stále více se vracel ke svému Setonovi, Thoreauovi, Baden-Powellovi a angažoval se ve skautském hnutí. Pod skautským jménem Šaman pro naše junáky vytvořil řadu dokonalých ilustrací a pamětních listů; najednou popisný, najednou literární… Proč je najednou takový? Vysvětlil mi, že teď musí být srozumitelný všem, i těm, co jsou k umění neteční.

Když jsem na jaře 2012 Ladislava Ruska ještě jednou navštívil, byl už několik měsíců velkými bolestmi upoután na lůžko. Pobyl jsem u něj jen chvilku, kolik morfium dovolilo. Na rydla a pera sedal prach. Dar slova mu však zůstal, prohloubilo se jen rozčarování z naší společnosti; nikdo už nevzpomínal ideály konce 60. let.

Coby vpravdě levicový intelektuál stal se čtenářem Haló novin a byl zvědavý na texty moje a texty Věry Beranové, dcery jeho učitele, v Obrysu-Kmeni. Ztotožňoval se s nimi. Tehdy jsem se naposledy vrátil do časů, kdy mi bylo devatenáct let.

(Ladislav Rusek se narodil 28. 6. 1927 v Hrabství na Opavsku, zemřel 27. 7. 2012 v Olomouci)