ALEXEJ MIKULÁŠEK
Cílem referátu je přispět k vyjasnění některých pojmů, resp. významů slov a pojmenování, která se jeví jako synonymní nebo spolu bezprostředně související jako příčina a následek, „nižší“ a „vyšší“, úzké a široké, omezené a neomezené. Omezené je samozřejmě – v současném „myšlení“ – ono vlastenectví, neomezené evropanství… Při bližším pohledu to však vypadá jinak: významy slov „vlastenectví“ a „evropanství“ nejsou pojmenování stejnorodá, ale nepředstavují ani protikladné kvality. Metaforicky sice můžeme mluvit o „evropském domě“ či „evropském domově“, vždyť Evropa či dokonce „planeta Země“ (či kosmos, srov. i kosmopolitismus) se rovněž někomu metaforicky stávají „vlastí“.
Přesto se jeví jako absurdní vidět evropanství jako vyšší stupeň vlastenectví, jako jeho protipól, dokonce psát o tom, že existuje evropské vlastenectví, nebo že čím méně /úzce/ národního, tím více /široce/ evropského do něj vstupuje, atd. V úvahu je nutno vzít tato pojmenování:
Pojmem nejužším je zřejmě domov, a vztah k němu, pojmenujme si jej neologismem „domovanství“. To dnes vnímáme jako cosi intimního, privátního, bezpečného, stabilního, vlastního, také jako citovou paměť, sociokulturní zkušenost a rodinnou paměť spojenou s nejbližšími, nejednou pokrevně spřízněnými lidmi, s důvěrně známými předměty, vystupuje někdy jako vztah k bezprostřednímu rodišti vnímanému jako cosi zcela konkrétního a zažitého, tedy jako původní domov.
Slovo domov, jak nás poučují četné slovníky od Jungmannova pětidílného Slovníku česko-německého z 30. let 19. století přes Malý staročeský slovník (1978) až po Staročeský slovník (1968-2008; lze doporučit i internetovou verzi http://vokabular.ujc.cas.cz/), je geneticky spojeno se slovem „dům“ (staročesky „dóm“), ve staré češtině má význam novočeského příslovce „domů“, výraz „domovitý člověk“ znamenal např. člověka vlastnícího dům, nebo také domácího (resp. toho, kdo je tu „doma“), „domovití“ mohli být lidé majetní, ale i příbuzní („domácí“). Domov sice může člověk nalézt kdekoliv, popř. si jej vytvořit, ale ten původní, spojený s dětskými zážitky, s rodiči a příbuznými, je jen jeden.
Regionalismus je vztah ke konkrétnímu prostoru, oblasti nebo regionu a projevuje se zájmem o něj, hrdostí na něj, třebas i sběratelstvím a muzejní či expoziční činností. Je to prostorový rozměr domova a současně cosi, co jej přesahuje. Každý z nás je přece „odněkud“, ten od Berouna, ten od Mikulova, další třeba z Piešťan nebo Šuran nebo Šoproně, jiný pak z Krakova nebo Poznaňska, a k tomuto místu (městu, vesnici, mikroregionu) a k jeho podobám, krajině, ale i s krajinou spojeným lidem, tradicím, kultuře (lidem nejednou už mrtvým nebo idealizovaným) má úzký, možná citově nejužší vztah.
Jak napsal František Halas v eseji „Já se tam vrátím“, jde o citovou záležitost, a právě tento „vyšší“ cit umělec básnicky konturuje i konkretizuje plejádou metafor a metaforických řetězců. Jsou to ony krajiny a lidé mého srdce, jak o nich psali přední spisovatelé a odvozovali z tohoto místa i své konkrétní a tvarované vlastenectví.
Region má svoji kulturu, literaturu, mytologii a sebe-mytologii. Jde o příslušnost k určitému, nějak vymezenému regionu, ke kraji. Vypjatým regionalismem je např. moravanství, vztah k Brnu jako ke kulturnímu centru regionu atp. Odvrácenou tváří tohoto jevu může být provincialismus.
Slovo „kraj“ („krajina“) je rovněž mnohoznačné jako slovo„domov“: znamená nejen krajinu, oblast či území, ale také konec či nejvzdálenější část, „na okraji něčeho“, samozřejmě – novodobě vzato – administrativně správní celek. Ale vedle toho jde i o „lem“ či „obrubu“ nějakého roucha, také břeh etc.
Vlastenectví čili patriotismus je rovněž především citový vztah k vlasti, rodné zemi vnímané jako jednota území, národa, jazyka, kultury, dějin. Krásně nám znějí výrazy jako „otčina“ a „mateřština“ právě v češtině, ne v němčině jako „Vaterland“ či „Mutterland“ (kdy druhé slovo znamená něco jiného). Ruština zná slova „patriotizm“ (ljubov k rodině), angličtina „patriotism“.
Slovo vlast je staročeské, chápané také teritoriálně jako „země“, ale spjaté i s „vlásti“, tedy může mít význam „mít cosi pod kontrolou“. Nabízí se i významy jako cosi ovládat („společně vládnout“ či „spoluovládat“), tedy něčemu „vlásti“. Samozřejmě má i významy slov vláda a vládnout.
Vlastenectví je tedy vztahový pojem, vztah k zemi jako vědomí spoluodpovědnosti a spolukontroly, podílu na „věcech vlasti“. Vlasti-zrada je chápána jako nejtěžší zločin. Jeho opakem je lhostejnost k vlasti, pohrdání zemí jako „kolébkou i hrobem“ a s ním spojeným národem – ten se jeví jako odvozený od „rodu“, narodit se (narozen).
Národovectví je právě úzký emocionální vztah k „vlasti přirozené“, tedy k onomu národu a nacionalitě, jest zdůraznění vlastní etnicity, příslušnosti k určitému národu jako vlastnímu, zvýrazňování toho či onoho pohledu jako právě českého (a sloužícího českým zájmům, nějak definovaným) či nečeského (popř. protičeského, cizího).
Slovo národ je historicky mnohoznačné a mnohovýznamové, vždyť zahrnuje tak – z dnešního pohledu – heterogenní jevy jako kmen, rod, pokrevní příbuzenstvo, pokolení, potomstvo, ale i lid, dokonce i plody a úrodu nebo pohlaví, ale samozřejmě i lidské společenství tvořící celek jednotou jazyka, náboženství aj. (podle Staročeského slovníku má až deset významů).
Slovo „národový“ pak má mělo význam též „lidový“, „lidský“ nebo pohanský“. Ten pojem má většinou, v lexikální podobě nacionalismus, negativní konotace, ale neprávem, resp. ne zcela právem, neboť národovectví je ambivalentní. Má jistě pozitivní roli v dějinách i v současnosti.
Jazyk se např. našim předkům jevil jako výraz národní duše, národní psýchy a stal se identifikačním rysem „češství“ v koncepci Josefa Jungmanna.
Bez moderního národovectví – jako doprovodného jevu vlastenectví a patriotismu – by nebylo ani národního obrození našeho, ani německého, slovenského, maďarského či jakéhokoli jiného.
Na druhou stranu nelze nevidět, že s sebou nese i cosi negativního, omezujícího. Ale to platí podobně pro jeho hodnotově neutrální protiklad, odmítání významu rodové nacionality a národa jako hranic a omezení (vede to k představě, že čím méně národa a národnosti, tím lépe!?), tedy zdůrazňování nadnárodní lidskosti, vědomý kosmopolitismus.
Do národa se člověk „narodí“, může z něj však někdy i „vystoupit“ (nebo do něj rovněž vstoupit) volbou, někdy dokonce konverzí (k judaismu) nebo přijetím občanství (Francie), někdy je to čistě proklamativní záležitost (kolonka v dotazníku). Na slově lpí nános čehosi negativního, a jako takový je propagandou zneužíván k diskreditaci vlastenců a národovců. Skutečně nebezpečným je však přepínané vlastenectví a národovectví, tedy hyper-nacionalismus a šovinismus. Vždyť už fakt, že myslíme v češtině, zakládá jisté skutečnosti, které jsou národně příznakové a fungují jen v prostoru uživatelů českého jazyka, podobně jako idiomy a kontextové figury, systém narážek atp.
Myslím si, že Neruda, Erben, Mácha, Němcová, Čapek, Hašek a mnozí další se stali světovými či evropskými právě proto, že byli především českými spisovateli, jakkoli se při vyslovení slova „Čech“ nebili v prsa (a Mácha se planému vlastenectví v Předzpěvu k Máji hořce vysmál).
Na cestě mezi vlastenectvím a tzv. evropanstvím nelze vynechat pojem středoevropanství, jež však patří k těm významům a pojmům, které svůj především citový obsah (patřící k tzv. vyšším citům jako je láska nebo spravedlnost) ztrácejí. Na místo prožitku, vyšší emoce, hloubky a vroucnosti vztahu nastupuje ratio, rozumová rozvaha, pragmatický kalkul, zdůvodňovaný tu kulturně, tu ideologicky, tu politicky. Jde o jistý nadnárodní (transnacionální) či multinárodní vztah k prostoru, areálu střední Evropy, vědomí prospěšnosti příslušnosti k tomuto celku definovanému zeměpisně, kulturně, zvláště pak politicky, geopoliticky.
Vědomí toho, že jsme Středoevropany a máme k sobě nějak blízko, může být generováno pohledem na mapu, vědomím potřeby a hlavně prospěšnosti ekonomické, politické, kulturní, vědecké, edukativní a další kooperace.
Ani zde však nelze vyloučit jisté emoce či stereotypy, jakými jsou strach z Ruska jako východní mocnosti, strach ze Západu (resp. z Německa), jistá nostalgie za idealizovanou Rakousko-uherskou monarchií.
Toto vědomí nemá zcela zřetelné hranice, jako nejsou zřetelné hranice prostoru kooperace. I takové jevy jako např. „středoevropský jazykový svaz“ jsou částečně problematické (jakkoli nesporně existují některé společné rysy mezi češtinou, polštinou, slovenštinou, maďarštinou a rakouskou němčinou). Jiné jsou definice SE politické, zeměpisné, spirituální či kulturní. Politicky jde o pojem s tranzitivním, dokonce s obsahem jakéhosi „nárazníku“, prostor napnutý mezi tzv. německým a ruským vlivem, v době studené války užívaný s cílem vyvázat Československo a jiné středoevropské státy tzv. východního bloku z civilizačního vlivu Sovětského svazu. Je samozřejmě plný paradoxů, např. když je vnímaný jako Východ tzv. Západem, přitom tento prostor sebe samého chápe a nejednou proklamuje jako Západ, resp. jako nedílnou součást Západu. „Patříme na Západ,“ přesvědčuje nás žurnalistika, propaganda, politici, ale i učitelé a někteří akademici stále a stále.
Koncepcí Střední Evropy je mnoho, nezdá se mi však, že by právě ono „uvědomělé“ středoevropanství bylo významnou „lidovou“ či „občanskou“ či „kulturní“ silou podobnou např. vlastenectví. Středoevropské státy spolu komunikují, vyjadřují společná stanoviska, dnes např. protikladná snaze EU „rozpustit“ běžence z Afriky a Asie mezi své členy prostřednictvím kvót.
Na středoevropanství je klíčové nějak zdůvodňované vědomí a pragmatický kalkul, že nepatříme ani na Východ, s nímž nás ovšem pojí východoslovanské národy a jazyky, ani na Západ, s nímž nás ovšem pojí např. liberalismus a individualistická mentalita a především vliv mocenských tzv. elit, nýbrž do tranzitivního středu Evropy. Jde o pochopení toho, že je výhodné respektovat zájmy obou geopolitických stran a mechanicky se neorientovat ani na jednu z nich, jakkoliv se jeví jako pragmatické nebo morálně nezbytné jednou se přiklonit více na Východ, podruhé více na Západ.
Evropanství se jeví jako pouto k Evropě, jakési možné pokračování onoho středoevropanství. Dnes je politická a kulturní Evropa ne zcela funkčně reprezentovaná Evropskou unií podřízenou Spojeným státům (popř. zájmům „deep state“ jako obslužného mechanismu nejen bankéřů a korporací, tedy CIA, Pentagonu, NSA…) jako sice ustupující, ale stále ještě globální mocnosti.
Jde tu o princip občanský, ekonomický, politický. Je-li výhodná spolupráce v rámci střední Evropy, je výhodná spolupráce evropských zemí, blízkých si teritoriálně, civilizačně, kulturně, obchodně, průmyslově, provázaných kontakty osobními i jinými.
Snaha koncipovat státy Evropy jako Spojené státy evropské, jak o nich mj. psal začátkem v roce 1923 ve Vídni Richard Coudenhove-Kalergi v dnes již klasické práci Pan-Evropa (která vyzývá mládež Evropy, „aby vykonala toto dílo!“), je dnes zřetelná tím, jak se evropské tzv. elity snaží koncentrovat moc do téměř unitárního pyramidového modelu a suverenitu původně nezávislých států omezovat a marginalizovat.
Připomeňme jen Kalergiho model Pan-Evropy jako ilustraci toho, že už v podobě ambiciózního a poněkud voluntaristického plánu má „evropanství“ jiný obsah než „vlastenectví“, že jde o jinou kategorii, nejen spaciální a areálovou, ale dominantně politickou, pragmatickou, ekonomickou, plynoucí z vědomí výhod (a nevýhod) integrace. Podle Kalergiho je Pan-Evropa tvořena třemi elementy, a to tzv. hlavními zeměmi s 5 mil. km2 a 300 mil. obyvatel, dále Evropskou západní Afrikou s 15 mil. km2 a cca 53 mil. obyvatel a tzv. Roztroušené země s 5 mil. km2 a 78 mil. obyvatel. Tedy vzato zemní plochou, tvoří Evropa de facto jen pětinu projektu, čtyři pětiny představují kolonie jako „majetek“ evropských mocností, např. Holandska, Francie, Itálie, Portugalska etc. (bez Anglie, samozřejmě). „Nebude-li osvobození evropských národů dovršeno jejich sjednocením – budou evropské státy zakrátko pohlceny rostoucími mocnostmi světovými“, píše (s. 16), a jinde dodává, že nepoučí-li se Evropa z dějin, „bude zítra rozdělena Evropa Anglií, Ruskem a Amerikou v zájmové sféry“ (s. 19). „Tato jednotná Evropa by byla schopna a povolána svou polohou mezi Anglií a Amerikou na jedné straně – Ruskem a Orientem na druhé, jakož i tradicí a nadáním svých obyvatel tvořiti ještě dlouhou dobu kulturní centrum zeměkoule.“ (s. 26) Některé soudy nepostrádají aktuálnost, např. že „Evropa je posunuta ze středu světa na jeho periferii /…/ Kdysi vzbouzela strach – dnes soucit. Ze své pozice vladařské je zatlačena do defenzivy: vojensky jí hrozí ruská invase – hospodářsky dokonalejší organisace Ameriky; je zadlužena, roztříštěna, neklidna, zeslabena /…/“ (s. 13).
Autor předmluvy ke Kalergiho spisu Pan-Evropa, ministr zahraničních věcí Edvard Beneš, si mj. klade otázky: „Jaká je hodnota tohoto kontinentálního vědomí a této kontinentální solidarity, opírající se především o geografickou jednotu a konkrétní hospodářské zájmy? A jaký bude pravděpodobný její vývoj a politický výraz?“ Uvědomuje si prakticismus a pragmatismus „evropanství“, proto úkol „praktické politiky“ a „propagandy“ spatřuje v tom, „aby evropské vědomí stalo se všeobecným majetkem lidových mas, na nichž basíruje v moderních demokraciích i zahraniční politika, a aby vytvořilo hnutí, které si najde své vyjádření i v hospodářském a politickém životě.“
V mainstreamu je evropanství většino chápáno jako soubor hodnot prezentovaných, monopolizovaných a interpretačně si přisvojených Západem. Může jít rovněž o proklamovanou metaforicky pojatou domovinu a vlast: někteří spisovatelé, jako Stefan Zweig, za svoji otčinu deklarativně považovali právě Evropu, resp. spojenou Evropu a jednotnou kulturu. Platí to však o většině spisovatelů? Cítíme se být Evropany? A jaký obsah má tento pojem: regionální, duchovní, kulturní, politický…?
Evropanství je dvojvazebné – sice umožňuje čerpat výhody společného trhu, měny, synergii politiky, společného obranného rámce, vzdělávacího modelu, využívat investiční a dotační pobídky etc., na straně druhé znamená větší a větší omezení, místy až vůli k anulaci suverénního státu (států) podobně, jako v parlamentní demokracii odevzdáváme svá práva politickým stranám, které si je přivlastňují na čtyři roky: zůstanou jen oči pro pláč a možnost zvolit si v příštích volbách jinou barvu biče.
A co kosmopolitismus? Být kosmopolitou znamená být „občanem celého světa“, vlastí tedy je celý svět, planeta lidí, bez ohledu na jazyk, národ, místo na planetě Zemi. Souvisí snad s jakousi antropologickou konstantou člověka jako příslušníka rodu homo sapiens sapiens, resp. je její abstrakcí a vyvázáním se z předchozích kategorií, vědomí a „kotev“. Lidé vyhnaní ze svého regionu, vlasti, popř. z národa nebo kontinentu, s nímž byli spjati, jsou k němu dohnáni vnější silou, jakkoli na straně druhé v cizině hledají nový domov („dům“). Samozřejmě pro toho, komu je vlast právě tam, kde je mu především materiálně nejlépe, kde se mu nejlépe daří a je úspěšný, je to také zcela přirozený postoj. Tomuto postoji možná nahrává i globalizace, jakkoli je podstatně starší.
Každý pojem je ovšem relativní, každé slovo nabývá jiného kontextového významu, nejednou ovlivněného dobou a užitím. Zdá se mi, že pojmy jako užší a širší domov, rodinný domov či domovina, rodný kraj, vlast, vlastenectví, národ a národovectví nevyjadřují podobné obsahy jako mikro- či makro-region, střední Evropa, Evropa (a zemský regionalismus, středoevropanství a evropanství).
Ty druhé zmiňované jsou spíše racionálními konstrukty mocenských zájmů, obsazované výhodami a nevýhodami, vzájemnými úsluhami a ústupky, generované snahou udržet si vliv nebo jen rozšířit, projevované smlouvami a pakty, v nichž jde o to, kdo jde „s kým“, za co, za kolik a hlavně „proti komu“. Nemohou nahradit staročeská slova „domov“, „domovský“, „domovina“, „vlásti“, „národ“, ani je zastřešovat jako „vyšší kvalita“ zdůvodněná etickým citem služby „vyššímu celku“.
Evropanství nevylučuje vlastenectví stejně jako vlastenectví nevylučuje evropanství, ale oba postoje se nepotřebují ani nepodmiňují – mohu být citově uvědomělým vlastencem bez opory v uvědoměle pragmatickém evropanství, které samozřejmě žádné vlastenectví nepotřebuje, nevyžaduje ani nepředpokládá. Můžeme být vlastenci v Evropě, nikoli „/celo/evropskými vlastenci“.
Nitra, FSŠ UKF
Předneseno na konferenci UČS na téma Vlastenectví? Evropanství?