MICHAEL DOUBEK
Před nedávnem se elektronickou poštou šířilo hned několik textů věnovaných mezigeneračním rozdílům v naší společnosti. Ač šlo většinou o anonymy, ba spamy, které neuváděly zdroje svých tvrzení, jejich charakteristiky generací narozených ve 20. století mně připadly pravdivé. Z řady z těchto článků jsem sám pro sebe udělal závěr, že nejpracovitější, nejobětavější a zároveň nejskromnější generací byla ta, jejíž příslušníci se narodili v letech 1925-1945. Tito lidé zažívali v dětství většinou bídu, jako mladí prožívali opojení z konce války, s nadšením se vrhali do budování nové společnosti, aby pak o dvacet let později vystřízlivěli, aniž by však přišli o své dobré vlastnosti, svoji píli a umění vzdát se vlastního pohodlí ve prospěch druhých. Oni v něco opravdu věřili.
Děti a vnoučata této generace už takoví nejsou. Nepoznali ani zdaleka tolik, co jejich rodiče či prarodiče. Pokud někdo o Češích říká, že od půle 20. století nic nedokázali, pak nemluví o této generaci.
Právě k oné obětavé a pevné generaci dnešních osmdesátníků patří Petr Vojíř, hlavní hrdina románu TO JE DOST, ŽES ZAVOLAL (Epocha 2016, 416 stran), jehož autorem je Josef Ejnar (vlastním jménem Pavel Voborník). Ejnar prostřednictvím Petra Vojíře předkládá bilanci vlastního života. To je dost, žes zavolal je autorovou prvotinou.
Příběh začíná roku 1917 v pražském bytě v Legerově ulici, kde žije Petrův tatínek, a končí Petrovým přemítáním o lidském bytí a ideálech socialismu v 70. letech 20. století. Na stránkách knihy sledujeme formování Petrova světového názoru, kterému zůstane natrvalo oddán, i když o něm samozřejmě mnohdy pochybuje. Pozorujeme Petrovo dětství, dospívání, studia. Provázíme ho na výletech i na stavbách mládeže v 50. letech. Jsme svědky, jak se stává učitelem v pohraničí Teplicka, vidíme ho na vojně, stěhujeme se s ním do Prahy, kam se z pohraničí vrací. Celou dobu zaznamenáváme jeho chuť pracovat pro druhé a společnost. Své žáky i kolegy vede ke sportu a kultuře, motivuje k práci, organizuje, nedělá rozdíly mezi straníky a nestraníky, snaží se lidi hodnotit pouze podle jejich charakterů. Nasloucháme tomu, jak diskutuje o politice a socialismu s přáteli ale i knězem, který byl vězněn v Jáchymově, jak smýšlí o budoucnosti Československa, jak se mu protiví stále bezobsažnější stranické schůze. Vidíme ho, jak prožívá politické události 50. let, kdy těžce nese vše, co jeho strana v té době napáchala, jak vnímá léta šedesátá a jak se staví k roku 1968. I přes řadu výtek, které má k situaci po 21. srpnu 1968, zůstává komunistou. A vůbec ho za to nemůžeme vinit. Naopak, musíme obdivovat jeho vytrvalost a oddanost myšlenkám, ve které v té době přestávají lidé věřit bez ohledu na to, zda zůstali ve straně (protože aspoň naoko souhlasili se vstupem vojsk) či z ní odešli nebo odejít museli. On po roce 1968 nejásá, ale stále ještě doufá ve zlom k lepšímu, v to, že jeho sny neodejdou poraženy. Přemítá, zda pro jejich naplnění udělal opravdu vše, co mohl.
Většinu Petrových úvah lze najít v rozhovoru s kamarádem, psychiatrem Pavlem, k němuž došlo na samém začátku tak zvané normalizace a jehož tématem byla otázka, zda má člověk právo rezignovat a smířit se se špínou světa.
Škoda jen, že mnoho postav románu je popsáno povrchně. Nedozvídáme se mnoho o Vojířových láskách nebo o jeho manželce. Jen útržkovitě bohužel poznáváme i jeho přátele a další osoby, s nimiž se setkává. Některé věty znějí příliš uměle či jako klišé: „…odlišné kulturní a civilizační zázemí těch mužů z Východu“, když hovoří o rudoarmějcích, „je také konec nenáviděné němčiny, jako by ta za něco špatného mohla“, když píše o prvním poválečném školním roce, „…svátek sportovců amatérů bez hrozby terorismu a bez pozdějšího stále většího a bombastičtějšího komerčního cirkusu…“, když zmiňuje londýnskou olympiádu, „…jinak se projevují chlapci z úplných a slušných rodin…“, když přemítá o svých studentech.
Škoda rovněž, že knize chybí zápletka, že jde jen o jakousi kroniku, jejíž kapitoly však na sebe tu a tam ani nenavazují, tu a tam se skáče od tématu do tématu. Dokonce se s hrdiny ve vyprávění párkrát přeneseme nečekaným odskokem až téměř do současnosti, i když děj knihy končí v 70. letech 20. století. To však asi nelze vytknout autorovi, nýbrž odpovědnému redaktorovi.
Přes všechny výhrady, které lze k dílu mít, mu ale nelze upřít jedno: Jde o román pravdivý. Ano, to, co autor popisuje, byla skutečnost. Tohle lidé cítili. Takto viděli a prožívali události druhé půle minulého století. V Ejnarově románu je přítomna skutečná historie. Nejde o současnou neustále zkreslovanou interpretaci minulých desetiletí. Zejména proto stojí román Josefa Ejnara To je dost, žes zavolal za přečtení.