VLADIMÍR ŠVEHELKA

V ten pátek jsem si vzal v zaměstnání náhradní volno, abych si mohl udělat s manželkou a dětmi poslední prázdninový výlet do Opavy a pak přes Šternberk a Olomouc domů.

Netušil jsem, jaké překvapení mě potká sotva projdu bránou hradu/zámku Šternberka.
Hned u vchodu byl v malířském stojanu poutač na výstavu obrazů malíře Vojkůvky.
Když jsme přišli blíž, zjistili jsme, že je to vlastně originální olejový obraz veselého malíře s paletou zvoucího na svou vlastní výstavu.

Zvědavě jsme proto popošli blíž do kamenné chodby, odkud nám vyšel vstříc menší muž s řídkou, ale dlouhou bradkou světlé až naryšavělé barvy a stejně zbarvených prořídlých vlasů.

„Vítám vás, jen pojďte dál,“ řekl a ukazoval nám dovnitř domu, kde byly v klenuté místnosti s cihlovou podlahou rozvěšeny obrazy. „Jste první v soukromé galerii toho času v Československu,“ pokračoval muž s jiskřičkami v očích, „a je to výstava aktuální, vyslovující se k denním událostem našeho života. Například zde,“ muž ukázal na obraz,
na kterém se válely vyhozené staré hrnce, „to je obraz inspirovaný přehradou Gabčíkovo- Nagymaros.“

Sklonili jsme se k cedulce, která označovala dílo, a četli jsme: „Na krásném modrém Dunaji.“ „Poslyšte, „ řekl jsem, „vy jste zřejmě mistr Vojkůvka, autor této výstavy. Už jsem o vás něco slyšel a dokonce si vzpomínám, že jsem vás viděl v nějakém katalogu.“

„No, to je možné,“ uchechtl se muž, „ale mistr, to ne, to já nejsem. Však si to všechno pěkně prohlédněte, já si zatím skočím na oběd a pak si můžeme ještě povykládat. Jestli chcete,
běžte potom do mého ateliéru, který je vedle. Však jsou tam dveře otevřené, prohlédněte si,
co chcete, já za chvíli přijdu.“

Odběhl a nás nechal ve své galerii. Ze stěn zářily barevné veselé obrázky a manželka řekla: „Ty obrazy se mi velice líbí, zahánějí špatnou náladu. Stačí se na ně podívat a je člověku hned veseleji u srdce.“ Na důkaz jejích slov na nás zamrkala z jednoho obrazu opička a ležící venuše se protáhla. Staříci se šibalsky pochechtávali pod vousy a Zuzana v lázních se vůbec nestyděla.

Obrazy byly malovány staromistrovsky, s precizně vyvedenými detaily, s deformovanými postavami zvláště žen tak malounko, aby všechno vypadalo směšně tam, kde by vážnost mohla zavádět ke kýči.

A bylo tam něco z celníka Rousseaua, a taky z Karla Chaby, ale i z Jana Eycka,
ale dohromady to bylo vlastní a neopakovatelné od Libora Vojkůvky, autodidakta a velmi pilného a cílevědomého malíře, který byl uvedený v malé brožurce soudobého českého umění, jak jsem si s radostí vzpomněl, a měl jsem ještě větší radost, že jsem viděl jeho obrazy i jeho samotného na vlastní oči. Dětem se jeho obrazy také líbily, a to je už co říct, protože u těch málokdo obstojí, kromě Lady a Švandrlíka.

Z ateliéru malíře se ozývalo brnkání na kytaru, a to nás dovedlo do dlouhé klenuté místnosti zavalené vším možným. Na stěnách visely citery, v regálech spousty sodovkových,
pivních i jiných sklenic starých a ještě starších, zažloutlé fotografie, staré mlýnky na kávu, papíry, štětce, prostě ladný nelad všeho možného, co inspiruje a uklidňuje. Mladík, který hrál na kytaru, se decentně vzdálil a objevil se opět mistr Vojkůvka v dobré náladě po obědě.

„Mistře,“ zeptal jsem se nejistě, „je některý váš obraz k prodeji?“ Malíř Vojkůvka se srdečně zasmál. „Bohužel není,“ řekl spokojeně, „jsem zavalený prací, ani nemohu splnit sliby,
které jsem dal. Obrazy po mně chtějí doma i v cizině. Dlužím obraz i Honeckerovi, kterému ho slíbili moji rodiče, ale kde mám brát čas?“

Já bych počkal,“ řekl jsem vemlouvavě, „ rok dva, třeba i dýl.“

Na malířském stojanu bylo připraveno větší plátno, našepsované, s tužkou načrtnutými obrysy zvířete, něco mezi mlokem a krokodýlem. Za malířským stojanem jsem objevil menší obrázek. „Prodejte mi ho,“ poprosil jsem. „Ale kdepak, vždyť není hotový,“ řekl malíř.
„Tady alespoň vidíte, kolik to dá práce. Já maluji tak, že nanáším několik vrstev barev
na sebe, ty se překrývají a dávají dohromady takové odstíny, kterých bych prostým smícháním barev na paletě nikdy nedocílil. A právě na tomto obrázku musím ještě malbu překrýt jednou, ne-li dvěma vrstvami, pak bude teprve hotový.“

Malujete podle nákresu?“ zeptal jsem se. „Ne,“ řekl, „je to všechno přímo z hlavy,
tam si to promyslím a pak maluji. Je to prostě z této kebule,“ zasmál se a zaťukal
si pěstičkami o hlavu.

„Víte co,“ byl jsem neodbytný, „zapište si mě do pořadníku, alespoň adresu.“

„A odkudpak vlastně jste?“

Z Českého Těšína.“

Tak to tady byl nedávno Jarek Nohavica.“

„Ten dělá náš Těšín známým,“ řekl jsem, „tak co, zapíšete si mě? To nemusí být na škodu, člověk nikdy neví, kdy bude toho druhého potřebovat.“ To malíře Vojkůvku zviklalo.

„No dobře,“ připustil, „to máte pravdu, takže, hrome, kde bych si vás zapsal? Aha, třeba tady do toho zápisníčku. Víte co, zapište se tam sám.“

Když jsem do něho škrábal svou adresu, přišli na výstavu dva mladí Němci, páreček milenců nebo novomanželů. Trochu bezradně postávali před pultem, malíř Vojkůvka k nim poodběhl
a pravil: „Gutten Tag, vítám vás, hernajs, jak se to řekne německy?“ Rozhodil ruce směrem k vystaveným obrazům. „Tak si to tam prohlédněte, no běžte, platit nic nemusíte,“ a vrátil
se k nám.

Já umím německy čtyři slova, ty jsem vyčerpal, víc už si s nimi nemám co říct,“ řekl a pokrčil rameny.

Der Autor dieser Malerei,“ ukázal jsem hrdě na malíře Vojkůvku Němcům, kteří se prkenně uklonili. To zase byla moje čtyři německá slova, která jsem dokázal dát dohromady.

„Co jste to říkal?“ zeptal se malíř.

„Nebojte se, nebylo to nic sprostého,“ řekl jsem nejistě, „alespoň doufám.“

Přelétl jsem ještě jednou jeho sbírku starých lahví.

„Možná bych vám do ní mohl přispět,“ řekl jsem, „vy je sbíráte?“

„Tak trochu,“ řekl malíř, „mám jich asi 450 kusů nebo tak nějak, už je nemám kde dávat. Něco si vzala manželka do kuchyně, ale zbytek je tak po troškách všude.“

„Jestli vaše manželka bydlí v paneláku, tak jí pánbůh pomáhej,“ řekl jsem s účastí v hlase.

„Kdepak,“ opáčil malíř, „my bydlíme tady v tom hradním domě, v prvním patře, už dlouho a docela se nám tady líbí. Asi bychom se nestěhovali jinde.“

Rozloučili jsme se, malíř Vojkůvka nám popřál hezkou prohlídku Šternberka a my pokračovali dál do hradu.

Po skončené prohlídce interiéru hradu i výstavy hodin jsme se vraceli stejnou cestou zpět. Na lavičce před bránou seděl malíř Vojkůvka, mával nám rukou a ptal se: „Líbilo se vám to?“ „Líbilo,“ souhlasili jsme, „ale asi nejvíc ty vaše obrázky. Bereme je všechny. Ale na ten váš poutač na výstavu si dávejte pozor největší!“
Malíř Vojkůvka nám zamával a my jsme scházeli dolů k parkovišti. Ten výlet se opravdu vydařil. Nejen počasí bylo krásné, ale i obrazy malíře Vojkůvky a zvláště setkání s ním nám vlilo, jako balzám do duše, pohodu z pěkného výletu.

Otázkou však zůstává, jak dokáže tento nesporný talent odolávat stále rostoucímu podbízivému nátlaku komerčního publika.

Z publikace Naivní malířství, Eva Matyášová, soudobé české umění, Odeon, 1985, str. 62: Libor Vojkůvka. Narodil se 23. 7. 1947 v Bystřici pod Hostýnem. Pracuje jako zahradník
na hradě Šternberku na Moravě. Mnohokrát vystavoval v rámci kolektivních přehlídek naivního umění i amatérské tvorby a také samostatně, doma i v zahraničí. Byl několikrát oceněn na přehlídkách amatérské tvorby. Jeho obrazy vlastní galerie v Olomouci
a v Litoměřicích a Museé d‘art naif de l‘Ille de France ve Vicq u Paříže…“