JAN JELÍNEK

„Stojí voják na vartě v roztrhaném kabátě, kabátě, od večera do rána, rosa na něj padala, padala…“, zpívá šohaj v rytmu cimbálové muziky na nádvoří Pivovaru Velké Popovice. A naproti hudebníkům stojí na chůdách dva černohnědí rohatí kozlové a akrobaticky se pokoušejí tančit. Vypadají vskutku komicky a lechtají bránice dětí i dospělých návštěvníků areálu. Přišly jich sem tisíce k jubilejnímu 25. ročníku Dne Kozla, tradičních oslav zdejšího piva. A na hlavách mnozí měli široké slaměné klobouky, které si tady mohli obstarat k ochraně proti slunečnímu žáru.

Kromě pivem a nealkoholickými nápoji se mohli osvěžit i bohatým hudebním programem na pódiích Hlavním a Blaník. Na dobrou notu hrály kapely Vltava, Děda Mládek, Illegal Banda, Buty, Meky Žbírka, svižnou muziku tvrdili i Rangers – Plavci a Wabi Daněk…Veselí bylo všude plno, jen opravdový zvířecí kozel, zavřený v drátěné ohradě, byl smutný a občas teskně zamečel, protože nemohl svobodně chodit pivovarem a slávu za něj sklízeli dva lidští kozlové na chůdách a ještě další dvounozí rohatci převlečení za kozly.

Kozel v názvu a emblému pivovaru má zrod v době po první světové válce. Tenkrát prý procházel Velkými Popovicemi potulný francouzský malíř. Žaludek a srdce mu přitom oblažila pohostinnost místních obyvatel. A tak jim z vděčnosti nakreslil emblém pivovaru. Nechal se inspirovat kozlem, jenž se popásal na zeleném pažitu.

Historické anály prozrazují, že ve středočeském pivovaru se chmelový mok vařil již v 16. století. Nyní patří Plzeňskému Prazdroji a.s. V roce 1965 začal rozvážet pivo značky Kozel v tankových nákladních vozech a dal tak vzniknout tradici tankových pivnic. V listopadu 2002 tu výroba piva překročila hranici jednoho milionu hektolitrů. Velkopopovičtí pivovarníci vaří kromě Kozla i Primus a Klasik. Velký nárůst poptávky po pivu Středočechů na Slovensku znamenal rozšíření licenční výroby v pivovaře Šariš. V licenci jej produkuje i ruský pivovar v Kaluze.

Moderátor Dalibor Gondík na Hlavním pódiu představuje ředitele Pivovaru Velké Popovice Petra Kofroně, vrchního obchodního sládka Vojtěcha Homolku, mistra gastronomie Ivana Vodochodského a první profesorku pivovarství Gabrielu Basařovou. „Polívka je grunt, polívka je základem státu,“ žertovně halasil Gondík. „A máme tu profesionálního kuchaře Ivana, který tyto chutné polívky a pomazánky tvoří. Jsou vhodné i k pití piva stejně jako guláše, které také vaří.“ Vodochodský žertovně upřesnil: „Jsem tu proto, že mám neuhasitelnou žízeň. Dají se udělat velmi jednoduché a pikantní polévky teplé či studené. Mají své taje a finesy.“ Na prvním místě preferuje Vodochodský dršťkovku. Ale nesmí být přehuštěná až tak, že by v ní lžíce stála. Nelze ji připravit z kupovaných posekaných drštěk. Ty musí být nakrájeny nadlouho a uvařeny doma. Dršťkovka je podle Vodochodského prubířský kámen cechu kuchařů. Hned v závěsu je zelňačka a po flámu vietnamské polévky: sladkokyselá, mírně pálivá, hodně pálivá…Gondík dodává: „A když už na chleba není, tak česnečka je také dobrá.“

Vedle pódia Vodochodský uvařil jednu z ostrých polévek a dal ji ochutnat třem srdnatým dobrovolníkům z řad návštěvníků. „Já jsem si olízl prst od polívky a už mi otekl jazyk,“ zanaříkal moderátor. „To je polívka Mexiko před smrtelnou dávkou. Ráno budete mít po těch papričkách pálivou stolici.“

V areálu pivovaru se vařilo mnoho druhů polévek. Pod kotly praskal oheň stravující rozštípaná polínka. K slunné obloze stoupal dým, příjemně dráždící chřípí, mísící se s vůní pokrmů. Každý si mohl dle libosti vybrat. Květákovou. Cibulačku s rozpečenými krutony a sýrem. Řepačku s celestýnskou rolkou, zakysanou smetanou a trhaným kuřecím masem. Kulajdu s houbami. K duhu přišly i polévky středočeská kozlí pivní s krutony a sýrem čedarem. Rybí gulášová a rybí česnečka speciál. Česnečka se sýrem a chlebovými krutony. Čočková s uzeninou a chlebem. Moravská kyselica s klobásou a chlebem.

Na Hlavním pódiu kuchař Vodochodský se sládkem Homolkou narazili padesátilitrový dřevěný soudek zvaný štěně s Kozlem černým, nefiltrovaným, nepasterizovaným speciálem. „To pivo je tmavé, ale to neznamená, že tady bude ponurá nálada. Jeho nefiltrovaná varianta má rozmanité chuťové vlastnosti. Je v něm cítit karamel, trochu čokolády, kávy. Užívejte je střídmě, ale s radostí,“ pobídl sládek. „Pivo má především osvěžit. Jeho teplota kolem šesti, sedmi stupňů Celsia je ideální. Čím je pivo studenější, tím více chuťový zážitek člověka mine. Sklenice, z níž se pije, musí být čistá a mít jeho teplotu, aby v ní pěna ulpívala, aby pivo kroužkovalo.“

Vodochodský dopřádal Homolkovu nit hovoru: „Já mám tmavé pivo rád ke gastronomii. U nás se párují vína k jídlům, ale párování piva k jídlům je hitem teprve posledních let a začíná to být pomaličku na vzestupu. Pivo skýtá k jídlům nebetyčné možnosti. S pivem vaříš, pomáháš si s pivem při přípravě různých polévek, omáček, hodí se na maso. Různé chutě piva ladí k různým jídlům. I na pleť je dobré v pivních lázních. Tak na zdraví. Dej bůh štěstí,“ popřál sládek návštěvníkům pivovarským pozdravem.

V jednom ze stánků probíhala výuka správného čepování piva. Každý účastník slavnosti, který si troufl zkusit svůj um, dostal do Kozlího pasu návštěvníka razítko, že čepování zvládl a pivo si mohl zadarmo vypít. Ve velkém stanu pro hosty čepovali piva světlé a černé vicemistři světa v čepování Jaroslav Učík a Otto Haurythun. „Lidé více pijí světlé,“ pověděli nám. A na přání hosta bravurně natočepují do půllitru šnyt, mlíko, čochtana nebo trikoloru. Právě trikolora byla na letošním Dni Kozla velmi žádaná – je to ve vrstvách načepované pivo černé a světlé, navrch s bílou pěnou.

Oba vicemistři světa také umějí načepovat do čisťounkého půllitru na jeden zátah pivo s hustou bílou pěnou, kdy z bohaté čepice vykoukne na pijáka malá bublina. „Říkáme tomu pozdrav výčepního. Za chviličku splaskne.“

Tak na zdraví, milí čtenáři!