MILAN BLAHYNKA
Roku 1990, kdy Zdena Brožová (ročník 1946) vydala v mladofrontovní edici Ladění svou první a nadlouho poslední básnickou sbírku Žena v trojím skupenství, měla už na kontě leporelo Husí šprýmy (1988) a mohlo se zdát, že se pak natrvalo upsala záslužné nakladatelské práci; stala se mj. vydavatelkou pozoruhodné edice Báseň na sobotu; v ní jako sv. 30 vyšla její básnická sbírka NĚHA V BODLÁČÍ (Zdena Brožová Periskop, Hluboš 2015, kresba na obálce a frontispic František Doubek). Než se odvážila na trh znovu s poezií pro zcela dospělé, vrátila se ještě k literatuře pro děti, mj. přebásnila Karafiátovy Broučky a nabádala (hned i v ruské, německé, anglické jazykové mutaci) Nezlobte dědu Pohodlíčka.
Něha v bodláčí pokračuje přes propast desetiletí v tom, čím končila Žena v trojím skupenství. Ta, do které „vroubovalo“ jaro důvěru, poslední básní slibovala: „Až rozpučím / půjčím / dám / všechno / nic si nenechám.“ A hned třetí báseň Něhy v bodláčí nazvaná přesně Romantická navazuje; zní: „Je ve mně lásko cosi k rozdávání / znít by to mělo lehounce a jemně / než vynesu to na světlo boží / na rtech to ztěžkne jako deštěm země. // Je ve mně lásko cosi k rozdávání / čím větší je to menší to má cenu / a mnoho člověk nečekal by ani / Je ve mně lásko cosi k rozdávání.“ Básnířka paradoxu lásky je básnířkou oné zázračné přejnosti, která se zpravidla nedoceňuje a neoplácí, ale zdánlivě protismyslně se bohatě vyplácí tomu, kdo rozdává a dává.
Nové verše Zdeny Brožové zní „lehounce a jemně“ i tam, kde si autorka uvědomuje, že slovo je pouze „levná tichá třpytka“, na jakou se chytrák nechytí, a že „oč bývá v slovech více chladu / o to je v prstech větší hlad,“ onen kainarovský krásný hlad po lásce.
Brožová je ve svém roztoužení a přejnosti až neuvěřitelně racionální, nic si nenamlouvá, ale nebrečí; nad nestálost, pomíjivost lásky ji nadnáší dar suchého humoru: „Já žena moudrosti se kořím / On na blůzce mým patentkám.“ „Jen zlehka zlehýnka / dotknout se plátýnka kůže / muže / to zdrží / pozdrží / Nic víc.“
Už Žena v trojím skupenství si střihla Odrhovačku („Oba jsme to věděli, / láska končí v neděli“), podstatu Něhy v bodláčí shrnuje Písnička: „Měla jsem milého měla / a já ho tolik chtěla / kdybych ho chtěla méně / asi bych stoupla v ceně.“ (To jsou ty paradoxy.) „Měla jsem milého nemám / lže někde jiným ženám / ať mi ho nevrací nebe / dokavad nenajde sebe.“
Brožová právem neváhá nadlehčit, paradoxně odsentimentalizovat své nejosobnější vyznání lásky ke své krajině verši parodujícími známý šlágr a vzápětí do nekonečna omílané věty velkého básníka: „Já / V patách Brd zrozená / říčkou Brd kojená / Třemošnou laskaná / těm lesům zadaná // Sem se chci vrátit…“
Nevrací se s prázdnou. V básni Nulté dětství se čte sloka, v níž básnířka paradoxu lásky a přejnosti se nerozpakuje soudit: „A od těch dob už víry polovic / na každé tváři hledám rub i líc / Víc dnes se hraje víc než zastara / Chvíli jsi člověk chvíli maškara.“
Poslední slokou sbírky (se?) básnířka utěšuje: „Když se ti osud pozastaví / žiješ v ní cizí životy / leckterá sloka jimi spraví / vtíravý pocit nicoty.“
Něha v bodláčí je sbírka antiiluzivní, nemilosrdná, a přece něžná, neskličuje; stále silně doléhající pocity nicoty zahání.