KAREL SÝS

Je to ještě umění? A co je vlastně umění?

Tyhle otázky vytanou na mysli snad každému, kdo navštíví výstavu Františka Skály ve Valdštejnské jízdárně.

Slovo umění je dozajista odvozeno od slova uměti, ale uměti můžeme leccos, od malování až po kladení koberců. V tomto ohledu je František Skála umělec.

Ale artefakty, které vystavuje, je to ještě umění?

Umění je vzpoura proti smrtelnosti. Aby mohlo překonat i konec svého tvůrce, musí především a bezpodmínečně cosi vyzařovat a vyzařovat co nejdéle, jako by se ho poločas rozpadu netýkal, jako by nepodléhalo zákonům pomalého sice, ale neúprosného zániku.

Když jsem svého času pracoval v Art Centru, byl jsem dán k dispozici Jiřímu Kolářovi. Tento veliký básník a tehdy již milionář neuměl malovat a vypomáhal si koláží. Měl vytvořit pro výstavu české bižuterie v Montrealu scénky z českých a světových pohádek, do nichž by byly vmontovány korále, náušnice a další produkty českých sklářů. Jedna ze scén byla založena na vlaštovce a já dostal úkolem sehnat vycpaného ptáka v některé z pražských škol. Sám proces shánění ptáčka stojí za kapitolku do pamětí, kam ostatně – dáli pánbůh – taky vstoupí. Byl jsem překvapen, že proslulý umělec vlaštovku bez reálné předlohy neumí vytvořit. Bylo mi také líto čínských a hebrejských knih, které jsem musel shánět po antikvariátech, aby je Mistr roztrhal na kousky a polepil jimi sběračky, prkýnka a jiné kuchyňské pomůcky.

Taková naběračka Jiřího Koláře vzbudila příjemný moment překvapení, ale po jisté době se překvapení vytratilo a kouzlo vyvanulo. Naběračka je zkrátka buď věrná družka při nalévání polévky, nebo zbytečný artefakt, na který se práší.

Musím se tedy zeptat: co vyzáří Skálovo egyptské ramínko? Je to do oka dobře padnoucí předmět, překvapivý nápad, ale nemůže a možná ani nechce nic vyzařovat. Stejně tak zadrátované peněženky a spol. Readymade „obrazy“ a „plastiky“ nejsou ničím novým. Již staří dadaisté, a snad již staří Římané provokovali měšťáky třeba na zeď pověšeným záchodovým prkýnkem.

Proto bych považoval výtvory vystavené v Jízdárně za vtipná, trochu provokující, milá dílka, která skončí v šatníku, v kapse, a Zub času v čekárně nějakého veselého dentisty.

Postmoderna – tak lze dnes nazvat všecko – slouží k zastření skutečnosti, že v časech, kdy žijeme na sopce, umělec nemá co říci, anebo nechce říci, anebo – a to je nejhorší – se bojí říci.

Nechce zlobit, a proto si hraje.

František Skála si hrát umí, ale je to trochu dost málo.