VĚRA BERANOVÁ

Návštěvníka výstavy v pražské Valdštejnské jízdárně možná napadne: Co je vlastně dnes považováno za umělecké dílo a jak různou podobu má současná tvorba? Odpověď se mu pak může nabídnout prostřednictvím přehlídky tvorby známého všestranného umělce Františka Skály (1956), který zde vystavuje své práce z posledního desetiletí. Tak má domácí i zahraniční návštěvník možnost seznámit se s tvorbou autora, který bývá charakterizován jako sochař, malíř, ilustrátor, ale také jako hudebník a tanečník. Samozřejmě se na současné výstavě setkáváme jen s pouhým zlomkem tak rozsáhlé tvůrčí činnosti.

František Skála vystudoval řezbářství na střední uměleckoprůmyslové škole v Praze a na VŠUP televizní a filmovou grafiku. Jeho aktivity jsou velmi široké, spoluzakládal skupinu Tvrdohlaví, je členem divadla Sklep i několika hudebních těles.

Tradičně můžeme současnou výstavu tohoto autora považovat za netradiční, zvlášť když si uvědomíme, že výstava probíhá v posvátných prostorách Valdštejnské jízdárny. Za ideál každé instalace bývá považováno vzájemné respektování vystavené tvorby a konkrétního prostoru, v němž je vystavována. V našem případě, podle dostupných informací, autor dokonce některá díla přímo pro daný prostor vytvářel.

Valdštejnská jízdárna, jak již samotný název uvádí, představuje obdélníkový prostor prosvětlený velkými okny směřujícími do jedinečné zahrady. František Skála rozdělil tento rozsáhlý sál do několika uzavřených kójí různě nazvaných. Například Musaion, který je umístěn hned u vchodu a představuje návštěvníkům různé v podstatě muzeální předměty, tedy jakési prameny, které upozorňují na blízkou i vzdálenější minulost. Další kóje, nazvaná Gallery, soustřeďuje předměty, které kdysi sloužily a dnes jsou již dávno odložené. Například množství peněženek, ramínko od šatů, držák na nože a podobně. Divák tyto předměty může brát jako různorodou veteš, která se kupí kolem našich životů, a také jako symboly, ale i jistá estetická poselství. Řada návštěvníků si asi právě v těchto souvislostech uvědomila, kolik podobné, někdy i cenné veteše shromažďuje kolem sebe.

Tady si pozorný divák jistě položí otázku: Jak je dnes chápáno umělecké dílo, stačí jen promyšlený sběr? Kde je moment přetvoření, osobního zásahu? V čem je tvůrčí čin?

Další kóje nazvaná Privat nabízí pohled do absurdně uspořádaného prostředí ložnice. Při důkladnější prohlídce diváka jistě napadnou někdy až absurdní souvislosti mezi prezentovanými předměty.

V kóji nazvané Pavillon, která jediná respektuje nádherné průhledy do Valdštejnské zahrady, se návštěvník setkává s relativně většími objekty různého tvaru. V nich jsou jakoby zaklety nejrůznější předměty, například knížka a podobně. Tedy autorský zásah ve smyslu přetvoření je zde zřejmý.

Svým způsobem se přehlídce prací Františka Skály vymyká několik drobných portrétů, kolorovaných suchých jehel. Některé vystavené předměty, díky autorovu zásahu, mají bezpochyby jistý vtip, jako například obří knížka – Sbírka zákonů, přetvořená na maketu klavíru. Tady bezpochyby jde o upozornění na možný komicko-kritický charakter vystavovaného objektu. Jak o to jistě Skála usiluje a to nejen v tomto vzpomínaném objektu. Vždyť to jasně vyjadřuje slovy: „Pohybuji se po riskantní hranici vážného a nevážného.“

Mimo tyto uzavřené kóje jsou v prostoru Valdštejnské jízdárny umístěny také velké exponáty, například plastika Jednorožce, která je mnohem zřetelnější z balkonu jízdárny. Jsou zde i kinetické objekty, například pravidelně se nafukující balon podobající se lidské hlavě, nazvaný Duch Lebky, či létající postava, nebo velká průsvitná kostka, ve které se odehrává jakási stínohra.

Na balkoně jízdárny jsou umístěny obří obálky s velmi různorodými názvy, například Námořník, či Dopis Valérie, vyznačující se velkou barevností. V reálné velikosti si tyto obálky může návštěvník zakoupit u vstupu do Valdštejnské jízdárny.

Svou řezbářskou erudici dokumentuje autor na souboru plastik Kytary.

Sice ne tak atraktivní, ale přece jen více splňující představu o uměleckém sdělení představují obří plátna V kraji na okraj nebo Zub času. Návštěvníka jistě také upoutají barevné, prosvětlené diapozitivy, například Kočka a rys, které nutí diváka konfrontovat svou a autorovu představu o různých jevech a situacích.

Výstavu Františka Skály můžeme chápat jako jistý dialog s divákem, což samozřejmě je ambicí každého opravdového tvůrce. Jde o to, do jaké míry k tomuto dialogu dochází. Jak je divák připraven a ochoten se na tomto někdy komplikovaném dialogu podílet. Upřímně řečeno, takto pojatá prezentace uměleckého sdělení je alespoň pro určitou část publika nejen přijatelná, ale již dlouhá desetiletí akceptovaná. Již ztratila pel něčeho neznámého, něčeho šokujícího; o to nesnadnější je v rámci takto volených prostředků sdělit něco nového.

Předností, ale zároveň i jistým handicapem tvorby Františka Skály je jeho nesmírná šíře. Nejde jen o techniku či náměty, ale o samu podstatu pochopení a prezentování představy o tom, co je umělecké dílo. Možné vysvětlení můžeme nalézt v jeho slovech: „Všemi dostupnými prostředky se pokouším sám sobě navodit stav úžasu a zprostředkovat ho druhým.“

Výstava potrvá do 3. září 2017.