EVA FRANTINOVÁ

Upoutal mne, hned jak jsem vešla do sálu Valdštejnské jízdárny. Zespoda vypadal jako mohutný strom. Seshora se pyšnil zlatou korunkou. Všichni ho v sobě nosíme, všechno rozkouše. Všechno kolem nás a nakonec i nás. Až na opravdové umění, hudbu, poezii, obraz. Zub času. Tenhle vypadá přívětivě, docela hřejivě. Svítí – stejně jak některá další díla Františka Skály. Třeba jako Brk Sustamid 66, brk, kterým je radost něco napsat. Anebo jako Věštecká koule, která vypadá trochu jako kopec zmrzliny. Anebo jako Domek snů, ve kterém spatříš knihy, anebo jako světelný obraz večeře. Anebo jako pohled do pokojíku se světélkujícím otevřeným kufrem…

V přízemí výstavního sálu se dokola točí Dům stínů. Cosi se pohybuje vevnitř, cosi oblečené do stínů. Sedáš si na lavičku a hra stínů a světla uklidňuje. Představuj si – co chceš, odpočívej, napiš verš, smiř se, hraj si, sni… zatímco před výstavní síní rachotí ctižádostivá Praha. V sále se zatím nadouvá Duch lebky a vypadá to na start balónu do cizích krajin. K cestovatelským deníkům Františka Skály, kterých je tu pod vitrínou bezpočet a hýří barvami. Dotkneš se náhle starého světa, který nacházíme ještě v bazarech, muzeích i antikvariátech.

Na jednom z panelů visí i Egyptské ramínko – docela obyčejné ramínko opletené tmavou a světlejší bavlnou. Nic než to – ale je to žíhaný Egypt! Z balkónu, kde jsou vystaveny i obří a krásně barevné dopisní obálky, do kterých jen vhodit dopis, dopis, který dnes už nikdo nepíše…, také na něj ukazuje Tykadlo ze dřeva a kůže. Míří i na jednorožce, letícího Ikara, ale také na Anděla rozpaků, který svým křídlem ovívá procházející diváky. Ptá se nás nebo už odpovídá?

Výstavu pořádá Národní galerie a potrvá do září.