IVO HAVLÍK

Některá místa mají osudové návaznosti a vztahy. Za zakladatele vědecké slavistiky je považován Josef Dobrovský, který od roku 1763 studoval na gymnáziu v Německém Brodě.

Na stejném gymnáziu v (Havlíčkově Brodě) v roce 1957 maturoval Jiří Vacek.

Rodák z Polné po vysokoškolském studiu v roce 1963 nastoupil do Slovanské knihovny a v letech 1978-1992 stál v jejím čele, funkci ředitele převzal po spisovateli Josefu Strnadelovi.

V Klementinu působí dosud, nyní se především zaměřuje na problematiku ruské, ukrajinské a běloruské emigrace mezi lety 1918-1945.

Koncem uplynulého roku vydala Národní knihovna České republiky Vackovy memoáry pod názvem SLOVANSKÁ KNIHOVNA – MŮJ OSUD.

Slovanská knihovna byla založena v roce 1924 z podnětu rodáka z ukrajinské Poltavy Vladimíra Tukalevského, který z Petrohradu emigroval přes Finsko do Prahy. Její vznik souvisí s tzv. ruskou akcí prezidenta Masaryka a jeho podporou poříjnové emigrace z Ruska. Původně nesídlila v Klementinu, ale v Královském letohrádku ve Stromovce.

Vackova „mozaika vzpomínek“, jak zní podtitul jeho zajímavé knihy, představuje neobyčejné osudy pracovníků knihovny, uklízečkou Martou Slánskou, dcerou popraveného generálního tajemníka KSČ počínaje, po nejpřednější vědce světové slavistiky konče.

Vacek dokládá, že dramatické osudy mnohých slavistů by vydaly na romány. V Praze je zatýkalo Hitlerovo gestapo a Stalinovo NKVD je od května 1945 odváželo do sovětských gulagů.

Neobyčejný je například příběh Rajevského (1894-1988). Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, ale v roce 1928 mu knihovnice v Praze nabídla knižní novinku, dva svazky v Moskvě vydaných Puškinových dopisů. Jejich četba rozhodla, že doktor přírodních věd prohlásil „Dosti zoologie, ať žije Puškin!“ a ve studovně Slovanské knihovny se už výhradně věnoval tomuto básníkovi. V den přepadení Sovětského svazu Rajevského zatklo gestapo, po dvouměsíčním věznění ho propustilo, ale 13. května 1945 jej sovětská státní bezpečnost odvezla na pět let do gulagu. Do Slovanské knihovny se znovu podíval teprve jednačtyřicet let po odvlečení.

Rajevskij u nás mimo jiné objevil, že Puškin si za předobraz některých svých literárních postav vzal vnučku generála Kutuzova, Darju Fjodorovnu, pozdější manželku Karla Ludwiga Ficquelmonta, rakouského velvyslance v Petrohradě. V teplickém zámku nalezl kopii neznámého Puškinova dopisu Darje a jejich zápisků o Puškinově souboji se smrtí. Darja je pohřbena v kostele Panny Marie v Dubí u Teplic.

Jiřímu Vackovi Rajevskij z Alma Aty napsal: „Mezi stěnami velkolepé Slovanské knihovny, jejímž ředitelem jste, jsem pracoval po dvacet let. Ve svých knihách a přednáškách jsem zvláště rád zmiňoval skutečnost, že právě v této knihovně se nachází nejbohatší puškinský fond, jaký není v žádné jiné evropské knihovně.“ V citovaném dopise Rajevskij vzpomíná i na slovenského spisovatele Jána Lenča, který ho v Alma-Atě navštívil.

Obdobně objevný je životní příběh gruzínského spisovatele a slavisty Konstantina Alexandroviče Čcheidzeho (1897-1974), byl rovněž odvlečen do gulagu a po návratu do Čech zemřel v Roudnici nad Labem. České stipendium mu pomohl získat Vilém Závada. „Nebylo nadsázkou, když Václav Kaplický, autor románu Kladivo na čarodějnice, kladl tuto kapitolu (závěrečný oddíl Čcheidzeho pamětí Událostí, setkání, úvahy – pozn. IH) naroveň síle umění Dostojevského,“ píše Vacek.

Patří k pokřivení doby, že Vacek musí vysvětlovat, proč byl od roku 1974 více než patnáct let předsedou základní organizace Komunistické strany Československa. Současný ředitel Slovanské knihovny Lukáš Babka k tomu dodává, že Vackovi se „podařilo provést knihovnu nelehkým obdobím takzvané normalizace, i obtížnou dobou počátku devadesátých let minulého století, kdy cokoliv, co bylo spojeno s bývalým režimem, bylo vnímáno jako nežádoucí a zbytečné“.

V historické jezuitské koleji Klementinu je přibližně 800 000 svazků slovanské literatury.

„Slovanská knihovna je se svými úžasně bohatými sbírkami Mekkou pro každého slavistu. A vzácně je člověk v některé knihovně obsloužen tak přátelsky a ochotně jako zde,“ napsal německý slavista prof. Roland Opitz o pražské knihovně, osudu absolventa gymnázia, na němž téměř dvě stě let před ním studoval první slavista – Josef Dobrovský.