EVA FRANTINOVÁ

Nakladatelství JOTA Brno vydalo knihu Otto Weisse I VIDĚL BŮH? ŽE JE TO ŠPATNÉ (105 str., obrazová příloha). Kniha nese podtitul Terezínská novela a ilustrovala ji Helga Hošková-Weissová.

Otto Weiss se narodil 4. července 1898 v Pardubicích. Chtěl se stát hudebníkem, ale v 1. světové válce utrpěl zranění ruky, proto se musel hudebních snů vzdát. Pracoval jako bankovní úředník. V prosinci 1941 byl i s rodinou deportován do Terezína. Psal i básně – v roce 1998 mu nakladatelství Sefer vydalo sbírku básní Tak bolely hvězdy. V říjnu 1944 byl z terezínského ghetta deportován do Osvětimi, kde byl pravděpodobně hned po příjezdu zavražděn.

Jeho dcera Helga je jedním z mála terezínských dětí, které přežily holocaust. Vystudovala po válce střední grafickou školu, Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru Emila Filly a Aloise Fišárka. Obrázky k novele svého tatínka malovala a kreslila v Terezíně. Píše o tom: „Krátce po našem příjezdu do Terezína v prosinci 1941 jsem tatínkovi propašovala do mužských kasáren dětskou kresbičku. Odpověděl mi: ‚Maluj, co vidíš.‘ Podle této rady jsem vytvořila přes sto kreseb líčících každodenní život v ghettu. Před deportací do Osvětimi v říjnu 1944 jsme předali novelu, básně, moje kresby i deník strýci Josefu Polákovi, který je v Magdeburských kasárnách zazdil. Po válce tyto dokumenty z úkrytu vyjmul, přivezl do Prahy a předal mi je. Pečuji o ně s nostalgií. Jsou v nich uloženy válečné vzpomínky i památka na tatínka.“

O čem novela – nikdy nebyla určena k zveřejnění – jedná?

Bůh jednoho dne sestoupil do „terezínského ráje“ a viděl: všechno je tu špatně! V osobě Arona Gottesmanna bůh popisuje ghetto a Otto Weiss ho doprovází: „Bylo to poprvé, co Aron Gottesmann kráčel za bílého dne ulicemi ghetta. Překvapila ho mrtvá průčelí zchátralých, jednotvárných, jako vejce vejci podobných domů… Tam, kde bylo vidět dovnitř, naskýtal se všude stejný obraz: stísněné klece paland a dvou- až třípatrových postelí, přitištěných až k samým oknům… Co je to tamhle? Snad ne maso? Maso je zde asi v takové vážnosti, že ho lidé uctívají smeknutím.“

Novela vypovídá docela prostě o všedním životě v Terezíně, o tom co zažili i mí příbuzní, o tom, co nám už nemohli vyprávět, o obědech, o vších, o rakvích – té „hromadě vanilkových rakviček, jak jsme je vídali blahé paměti u cukrářů“, o Vítězslavu Taussigovi, o panu Pentličkovi… Novela nepostrádá humor, humor hořký. Takový, který spolu s kresbami tehdy třináctileté Helgy Weissové dojímá a zároveň stále ukazuje výstražným ukazováčkem i k naší budoucnosti.

Je oběma autory věnována mamince Helgy – k narozeninám v roce 1943.