Poznámky k hudební výchově
STANISLAVA KUČEROVÁ
Pro každý národ je neblahé, jestliže v něm jeho sebeuvědomění ochabuje nebo upadá. Dochází k tomu dnes i u nás. Václav Černý ve svých Pamětech poznamenal, že náš mladý vzdělanec má slabou představu národní kultury v procesu jejího vznikání. Jeho češství následkem toho chybí minulostní rozměr. A protože toto češství přestalo být dějinným sebevědomím, není namnoze ani kulturním a mravním kritériem.
Tato slova mě napadala nad učebnicí Hudební výchova pro 4. ročník základní školy (autorka Jindřiška Jaglová, recenzentky PaedDr. Karla Havelková a PhDr. Judita Kučerová, obálku navrhla Magdalena Bartoňová, ilustrovala Květoslava Marklová, odp. red. Mgr. Zita Janáčková, grafická úprava a sazba Marta Rybičková, vydala Nová škola Brno.)
Do jaké míry lze vystopovat hlubší zakotvení autorky učebnice v kulturních dějinách našeho národa, do jaké míry národní uvědomění ovlivňuje výběr hudebního materiálu, s kterým má učitel ve třídě s žáky pracovat?
Výběr národních písní, známých i méně známých, nebudeme rozebírat a komentovat. Určující byly, jak lze předpokládat, nejen osobní záliba a vkus autorky, ale i didaktické zřetele pro výběr písně s ohledem na to, jakou dává příležitost pro vysvětlení toho kterého hudebně teoretického jevu, jenž je součástí učiva. Zdůrazníme jen, že žákům by při výuce neměla chybět láska a úcta k lidovému umění, k jeho osobité kráse, k jeho melodice, obraznosti, citové vroucnosti. Měli by se dovědět i to, že nesmírné národní hudební bohatství, na které jsme právem hrdí, by bez péče nadšených sběratelů v 19. stol. bylo zapomenuto a ztraceno. Bez nich bychom svůj poklad národní písňové tvorby neměli. Nejznámější autoři sbírek lidových písní byli Čelakovský (1822), Šafařík (1823), Kollár (1824), Sušil (1860), Erben (1864). Bylo jich ovšem mnohem více. Sbírali lidové písně s pietou a obětavě jako projevy duše našeho lidu a jeho osobitého prožívání lidského osudu. Dálo se tak s buditelskými záměry v podmínkách cizí nadvlády Rakousko-Uherska a naši sběratelé, ačkoliv se soustředili na určité folklorní oblasti, mezi slovanskými adresáty od Šumavy k Tatrám nečinili rozdílu. Shromažďovali písně pro české, moravské a slezské i slovenské zpěváky. Příkladem může být třeba zpěvník F. Bartoše – L. Janáčka Kytice národních písní moravských, slovenských i českých, vydaná v Telči r. 1901. Je zvláštní, že se dnes v obsahu posuzované učebnice najde kromě písní českých a moravských jeden popěvek francouzský a šest lidových písní amerických. Ale ani jedna slovenská!
Bedřichu Smetanovi je věnována pozornost jako přednímu tvůrci mnoha hudebních děl, ale bez důrazu na jeho mimořádný význam jako zakladatele české národní hudby, národní duchem, idejemi i výrazem. Pro tento jeho přínos nemá autorka zřejmě vůbec pochopení. Na str. 68 např. sdružuje, a to je až nepochopitelný prohřešek proti vnímání stylu a žánru rozdílných hudebních skladeb, Smetanovu Vltavu s americkou lidovou písní Červená řeka. Jako by si řekla: voda jako voda. Jako by nevnímala, že Smetanově Vltavě patří v hudební kultuře místo ojedinělé, výsostné. Není to jen hudební obraz nějakého vodního toku, jakých je mnoho, ale hymnická oslava životodárné tepny rodné země, něco posvátného, velebného, něco, co se vymyká obyčejnosti a každodennosti. Tato řeka je spojena s duší národa a s jeho dějinami, je to mytické ztělesnění hodnot nadosobního, celonárodního, historického významu. Do prožitkového světa žáků musí proto vstoupit samostatně jako jev zcela unikátní, nikoli spolu s jinou řekou, nad kterou zrovna nějaká zamilovaná dívka přemítá o svém nepříliš věrném kovboji.
Vykladačům by mělo být jasné, že jde o skutečnosti zcela jiného druhu, řádu, významu, takže je nelze stavět do roviny podobnosti, nebo dokonce totožnosti. Neplatí, že je voda jako voda, řeka jako řeka. Je jen otázka, zda k tomu znevážení Smetanova díla došlo záměrně nebo mimovolně.
Charakteristiky polky a valčíku by si zasloužily více reálií. Oba tance nastoupily a získaly širokou společenskou popularitu v 30. letech 19. stol. Nahradily staré barokní a rokokové tance (žáci je znají z televizních pohádek) a přímo lavinovitě se šířily po celé Evropě. Polka z Čech, valčík z Vídně. Na plesech se vířilo v dvoudobém taktu polky jako v tříčtvrtečním taktu valčíku. (A víří se dosud.) Tančilo se náruživě, pořádaly se domácí bály, vlastenecké bály (J. K. Tyl 1840), taneční besedy. Na svou polku byli Češi jak náleží hrdí. Ještě Neruda napsal o pár let později Baladu o polce. „Hej ten výskot, hej ta vřava, tisícům se svítí oči. Je to přelud nebo pravda? Vždyť i světnice se točí. Polka jede – polka jede…“ Ale kromě využití pro tanec byly skládány i polky a valčíky umělecké; ne aby se podle nich tančilo, pro taneční zábavy, ale pro poslech na koncertech. Takové skládal i mladičký Smetana. První byly Louisina polka (1840), Jiřinková polka (1841), Ze studentského života (1842). Jako dvacetiletý složil koncertní skladbu Valčíky (1844). (Je jich v jedné kompozici pět.) Z mnoha krásných Smetanových polek bych si pro začátek vybrala Jiřinkovou polku. Vznikla jako vzpomínka na jiřinkovou slavnost v České Skalici, které se zúčastnil r. 1841. Rostlina jiřina (Dahlia, původem z Mexika) se stala počátkem 19. stol. květinou Evropy. Všude se zakládaly spolky pěstitelů, pěstovaly se nové a nové odrůdy, pořádaly se výstavy, hostiny, plesy – všechno na oslavu jiřinek. Na takové jiřinkové taneční slavnosti v České Skalici tančila o své svatbě čtyři roky před Smetanovou návštěvou Božena Němcová (1837).
Výběr Nedvědova Valčíčku se mi nezdá nejvhodnější. Neplní mě nadšením, že můj (zatím ještě po většinu nastávajícího školního roku devítiletý) vnuk bude zpívat „…kluka jako ty hledám už spoustu let, takový trochu trhlý mý já…“ Jistě se najde mnoho vhodnějších písní v tříčtvrtečním taktu v mnoha zpěvnících, třeba též v Hellerově České besedě. (Připomenout Bábinčin maršovský valčík bratří Křičků by bylo ovšem pro současný životní a estetický názor asi nepřijatelné.)
Ani Svěrákovo – Uhlířovo Září nevybrala šťastná ruka. Píseň stojí na rýmu „září – na léto jde stáří“, a to nijak neodpovídá ruchu začínajícího nového školního roku. Malátnost? Únavu? Tu působila často dřívější prázdninová úmorná a ochromující letní vedra. Chladnější dny v září přinášejí naopak novou svěžest a nové činnosti. Místo Svěrákova ospalého Září bych zařadila Sládkovo – Bendlovo živé Vlaštovky táhnou. Byl by to vhodný protějšek k jarní Žežulce uvedených autorů. Stěhovaví ptáci se houfují a odlétají, podzimní plody všeho druhu zpestřují přírodu, a co teprve listí! „Malíř Podzim“ se dal do díla, nestačíme ho ani sledovat. A obzory jsou jasné, svítivé, dálky blízké. A pasáci pečou brambory a do daleka voní kouř pálené nati z jejich ohníčků . „Vlaštovičko, leť, už je na tě čas – listí žloutne, poletuje, po strništi vítr duje, bude brzo mráz. / Vlaštovičko, leť na slunečný jih – pavouk babí léto spřádá, muška též si pospí ráda, až přiletí sníh…“
Na závěr přináší učebnice šest amerických lidových písní z repertoáru našich předních hvězd populární hudby a jednu podobnou českou (Karaoke, rozpustilou). Nemyslím, že se mají hity šoubyznysu stát součástí učiva (dostávají se k posluchačům jinými cestami než je školní vyučování). Naopak si myslím, že by měla škola přispět k tomu, aby se i v budoucnosti v družné společnosti vždycky našel někdo, kdo s chutí zanotuje národní píseň, ať už z kteréhokoli kraje naší vlasti. Výměnou za zmíněné hity – malý výběr z našeho písňového pokladu. Ale může být samozřejmě i zcela jiný: Sviť, slunéčko, jasně, nezapadej ještě. Za starú Breclavú. Sedí sokol na javori. Dojdi, Jano, k nám. Ha, ty svatyj Vavřenečku. Komaři se ženili. Ó řebíčku zahradnický. Okolo Frydku. Rožnovské hodiny. Tráva neroste…
Nezavazuje nás kulturní dědictví k tomu, abychom je předávali dalším generacím s úctou a láskou, které si zaslouží?