VLADIMÍR MAJAKOVSKIJ

Jezdil jsem takto

Odjel jsem z Moskvy dne 15. dubna, První – Varšava. Na nádraží jsem se setkal s Arkadijevem, zástupcem Všesvazové společnosti pro kulturní styky s cizinou v Polsku a se s. Kovalským, dopisovatelem TASSu. Rozhodl jsem se, že se v Polsku nezdržím. Brzy budou polští spisovatelé vítat Balmonta. Ačkoli napsal Balmont nedlouho před odjezdem ze Sovětského svazu několik uctivých řádek, určených pro mne:

Tys tedy napsal skvělé stránky

a vnikl mezi nás jako ostrozubec

atd.,

přece jsem se raději vyhnul ve Varšavě tomu skvělému básníku, který se proměnil v rozlíceného melancholika.

Chtěl jsem jet klidně, dokonce bez ostrých zubů.

Setkal jsem se tedy za první návštěvy jen s našimi nejbližšími přáteli, básníkem Bronievským, výtvarnicí Zealnoiverovou a kritikem Stawerem. Druhého dne jsem odjel se zástupcem Všesvazové společnosti v Československu, soudruhem Kalužným, do Prahy.

V Praze jsem se setkal s komunistickými spisovateli, se skupinou Devětsil (Básník přijel do Prahy 18. dubna 1927, pozn. ks). Jak jsem se dozvěděl později, není to devět sil například koňských, nýbrž název květiny s velmi houževnatými a dlouhými kořeny. Tato skupina vydává jediný levý i kulturně i politicky (obvykle jsou spjaty jen levé umělecké skupiny Evropy s revolucí) časopis Stavba. Básníci, spisovatelé, architekti: Hora, Seifert, Mahen, Biebl, Nezval aj. Ukazují mi v časopise patnáct básní o Leninovi.

Jeden architekt (člen Devětsilu architekt Jaromír Krejcar mu podal informaci o potížích pražské moderny a jejich šalamounském řešení, pozn. ks) vypravuje:

„Při stavbě v Praze je nutno předkládat projekty budovy velmi vyparáděné starobylými hříčkami a ornamenty. Bez takové všeobecně platné estetiky nejsou plány schvalovány. Beton a sklo bez ornamentů a růžiček se nelíbí otcům města. Teprve potom, když je budova stavěna, vynechávají se tyto přidané hlouposti a je postavena budova ve stylu moderní architektury.“

V divadle levých, Osvobozené divadlo (revue, drobné hry, music-hallová i agitační čísla), jsem přednesl mezi dvěma čísly „Náš“ a „Levý pochod“.

Čaj v zastupitelství – navázání styků s československými spisovateli a „attachés intelectuels“ Francie, Německa, Jugoslávie.

Veliký večer ve vinohradském Národním domě. Kolem 700 míst. Všechny lístky byly vyprodány, potom byly vyprodány i útržky lístků, potom přicházeli lidé bez lístků, potom prostě odcházeli, když nedostali místo. Bylo tam kolem 1500 osob.

Četl jsem přednášku „10 let 10 básníků“. Potom bylo recitováno „150 000 000“ v překladu prof. Mathesia. Třetí část – „Já a verše“.

O přestávce jsem podpisoval knihy. Asi 300 kusů. Nudná a těžká práce. Podpisy jsou československá vášeň. Podpisoval jsem knihy všem – od lidí z ministerstev až k portýrům našeho hotelu.

Ráno přišel vousatý člověk, podal mi knížku, ve které se již podepsali Rabindranath Tagore a Miljukov, a vyžádal si autograf, aby se určitě týkal slovanské otázky, ježto bylo právě – padesáté výročí Balkánské války.

Musil jsem napsat:

Neplýtvejte slovy

na bratrství Slávů

– bratrství dělníků – jiným si nemaťte hlavu.

Uvedu některé recenze podle dopisu Jakobsonova:

a) V listu socialistických legionářů (a Benešově) Národní osvobození ze dne 29. IV. se sděluje, že na přednášce bylo více než tisíc osob, že hlas otřásal sloupy a že takový úspěch neměl nikdo v Praze!

b) časopis Lidové noviny ze dne 28. IV. lituje, že přednáška byla tak stručná, zaznamenává velký úspěch, duchaplnost nových básní, vykládá obsah přednášky.

c) V oficiálním listě Československá republika – pochvalná recenze (satira, řečnický patos), ale ráz politický.

d) V listu ministerstva zahraničních věcí Prager Presse – chvalozpěv.

e) Komunistický list Rudé právo je nadšen a vysmívá se fašistickým listům Večerní list a Národ (orgán Kramářův), které se rozhořčují nad trpělivostí policie a nad přítomností zástupců ministerstva zahraničních věcí, sdělují, že jsem bouřil na přednášce proti versailleskému míru, proti demokracii, republice, československým orgánům a Anglii a že anglický vyslanec odevzdá Benešovi protestní nótu.

„Tyto listy ti neposílám,“ píše mi přítel, „ztratil jsem je, ale posílám ti další číslo Národa, ve kterém jsou shrnuta obvinění a ve kterém jsou vyžadována rázná opatření proti tzv. cizozemským komunistickým provokatérům.“

Národní osvobození ze dne 29. IV. se vysmívá pomluvám večerníku Národ.

Český pionýr

Když jsem jel do ciziny, nakazovali mně známí pionýři: „Jen si jeď, soudruhu Majakovský, ale až se vrátíš, vypovíš nám všechno o jejich pionýrech.“

Nejprve jsem jel do Československa. Přijel jsem do hlavního města, do Prahy, a hned jsem žádal soudruhy:

„Ukažte mi, kde tady máte pionýry!“

Soudruzi odpovídají: „Ty ani nemusíš hledat, přijdou sami večer na přednášku.“

Večer jsem měl v Národním domě přednášku a deklamoval jsem své verše. Přišla spousta lidí, přes tisíc. Kromě dospělých bylo přítomno i dostatečné množství dětí ve stáří pionýrů. Přednáším verše a stále se rozhlížím po sále. Děti zde jsou, a pionýry není vidět. Ani jediný rudý šáteček. Po přednášce přistupuje ke mně soudruh s dvěma dětmi a já se do něho pouštím:

„Kdepak jsou ti tvoji pionýři?“

Obě děti odpověděly najednou: „To jsme právě my…“

„A kdepak máte šátečky?“

Jeden se chvilku hrabal v kapse a pak vytáhl zmačkaný rudý šátek.

„Tady je. Oblékám si jej doma. A když vyjdeme z domu, šup s ním do kapsy. Protože policie by to vzala, dostali bychom my i táta.

Jednou jsme šli s bratrem do dělnického divadla. Bratr hraje v ‚Modré blůze‘. Hráli hru ‚Kramářův pláč‘. Ten Kramář byl dříve ruský buržuj. Bolševici mu zabrali jeho krymské vily a udělali z nich sanatoria a domy oddechu. Kramář se urazil, odjel do Prahy, vytvořil vlastní fašistickou stranu, nadává teď sovětské republice, co se do ní vejde, agituje zde, aby bolševici nebyli uznáváni a po večerech pláče se ženou pro své ztracené vily.

Naši komsomolci ‚Modrá blůza‘ se mu posmívali. Všichni se smějí, jen tajným se to nelíbí. Vracíme se z divadla. Já mám šátek, bratr blůzu.

Najednou – kde se vzal tu se vzal – policajt.

‚Račte na stanici,‘ povídá.

Na strážnici se nás jakýsi vousáč ptá: ‚Co jste zač a proč chodíte v uniformě?‘

A my odpovídáme: ‚Jsme komunisté a naše země je svobodná. Chodíme si, jak se nám líbí.‘

Vousáč se rozzuřil a povídá: ‚Komunismem se můžete svobodně bavit doma, ale na ulicích jsme zatím pány my. Svlékněte uniformu!‘

Začali jsme něco namítat, ale tři chlapi se na nás vrhli velmi zdvořile, ale také velmi naléhavě. Nemohli jsme se jich zbavit. Jeden mi strhl šátek a dva stáhli z bratra blůzu. Tak jsem šli domů. Mně se ještě nic nestalo, ale bratr se proběhl jen ve sportovním tričku dva kilometry městem.“

„To nic,“ povídám jim, „přijeďte do Moskvy, tam se našlapete dosyta ve svých krojích.“

Ale děti správně namítly: „O Moskvě my víme, ale my dosáhneme moskevské volnosti i v Praze. Naše země je menší než vaše, a my máme už dva tisíce pionýrů a v odboru Rudé sportovní internacionály je třináct tisíc dětí. Pracujeme mezi nimi. Kdo pochopí, co je to pionýr, ten přechází k nám. Vyroste nám mnoho komunistů.“

Při odjezdu z Prahy mne prosili, abych pozdravil sovětské pionýry, a dali mi svůj časopis „Kohoutek“.

Z knihy Karla Sýse Jak se bavila Praha, kterou vydalo nakladatelství Futura a kterou si můžete zakoupit za 120 Kč