MILAN BLAHYNKA

V zatím poslední sbírce Aleny Vávrové SOJKA Z NEBE UTRŽENÁ (Milan Hodek-Paper Jam, Hradec Králové 2016; ilustrace Jaroslav Cheben) čte se Výsostná báseň o dvou verších: „Jsi / Ty.“ Není to samozřejmě vůbec báseň, a už vůbec ne výsostná, a autorka to dobře ví, je to něco jako výkřik z pubertální milostné korespondence; je to provokace ve sbírce poezie, která výsostná je a které zcela zbytečně ubližuje v minimedailonku básniřky reklamní větička „Její básně jsou velmi oblíbené u čtenářů a recitátorů“). Alena Vávrová má proč být zatrpklá. Nejenže o ní dvojdílný Slovník českých autorů od roku 1945 (1998), který nelitoval místa pro hesla různých grafomanů, „nevěděl“ v době, kdy už byla poctěna cenou Pražské imaginace a svou třetí sbírkou Mé a Františkovy aneb Z jiného světa (1993) potvrdila svou mimořádnou básnickou úroveň, ale ani přehršle dalších nekonvenčních sbírek a sbíreček (úvod k jejímu Modrému Pierotovi, 2001, napsal Miroslav Horníček) a dvojích básnických Záložek (2004, 2005) nepřiměla „kritiku“ usazenou v ústředně dotovaných časopisech číst její poezii pozorně a porozumět jejímu typu a její jedinečnosti.

Své Záložky 2005 (z vydavatelství Kampe jako „záloha na knihu Stojím na hlavě“, která však nevyšla) Vávrová otevřela dvěma slokami Navzdory zpívám a pojmenovala tak základní zdroj své drsně mélické, antiiluzivní poezie, z níž nelze nepřipomenout ještě aspoň Soukromá Hrabaliana (1998) a Café Illusion (2012). Její nová Sojka z nebe utržená by měla tisíc důvodů být zatrpklá, je to zase po velké lásce marné volání: „…a byla to vodka / na tvůj mlýn / Kobylu rána / svalili jsme do peřin /… // a mně se tolik chtělo / s tebou tancovat / Jsi kouzlo co mysl mou točí / Jsi sladkého vozu kočí…“ ale také „jsi ten co utahuje / kolem krku / předposlední strunu kytary…“

Sojka z nebe utržená je trojdílná. První oddíl To sladké slovo tvoří pásmo třiceti momentek, záblesků, zářezů dětství a dospívání. Kdekdo dnes u nás píše zdánlivě snadné haiku. Vávrové ta orientální forma sedí jako málokomu. „Až zabolí to / když se dva rozcházejí / a je nám Líto.“ Tak lakonicky Vávrová komentuje, když „ohýnek touhy“ dohořel „a je po lásce“. Rozlítostnění? Ani náhodou. Cyklus končí uličnicky: „slámové stohy / a převeselé nohy / Dolů Sešupem.“ Druhý oddíl tvoří sedmidílný cyklus trýznivého dialogu Lásko! s epilogem Mon Chéri? Láska? Závěrečné číslo sedmé básně končí slokou „A když tam nebudeš… // I když tam nebudeš / Stůj při mě! / Lásko!“ To by byla pěkná banalita, kdyby nepointovala báseň, v níž lékař spouští do básnířčiných útrob kameru a básnířka může sledovat „… kus / toho svého slavného filmu / ze žaludku / Lásko“ Hrůza, slast i lidskost té básně a celého cyklu je postavena na nevysloveném, neboť obecně známém antiiluzivním cynickém sloganu Láska prochází žaludkem.

V posledním oddíle kunderovsky nazvaném Ze ztraceného rukopisu se v jedné básni z veliké černé cibule noci klove malý bílý ptáček dne a „na mé rty sedne a ty / tvé něžně bude / oklovávat // zastesklo se mi / po česneku na topince.“ To je celá Vávrová. Píše verzálkami: „VŠE SE ZTRATÍ / JENOM… TY NE…? // VÍTR FOUKÁ / VODA PLYNE. Bez moudře a smutně zpochybňujícího otazníku za druhým veršem by to bylo konvenční rýmování. Vávrová naštěstí se drží svého umění (jak praví posledníma dvěma verši své sbírky) „jemně a něžně / řezat do srdce“.