Rozhovor Pavla Pilného s Mgr. Simonou Chalupovou, ředitelkou Muzea loutkářských kultur v Chrudimi

U příležitosti nového lunárního roku jste z rukou vietnamského velvyslance v ČR převzala ocenění za rozvoj vietnamsko-českých kulturních vztahů. Jak a kdy došlo k jejich navázání?

V roce 2012 jsme připravovali novou stálou expozici muzea „Magický svět loutek“. Jedním z exponátů, který se mi dostal při přípravách do ruky byla, loutka velká asi 30 cm, umístěná na malém dřevěném kruhovém podstavci s popisem: Zlý duch, loutka vodního loutkového divadla, Vietnam. Ve své paměti jsem se marně snažila vydolovat nějakou představu o vietnamském vodním loutkovém divadle. Buď jsem ve škole chyběla na přednášce, nebo žádná o tomto fenoménu nebyla? V době současných technologií není problém něco „objevit“ a já zůstala v naprostém úžasu před obrazovkou svého počítače. Nad krásou a naprostou výjimečností tohoto fenoménu. Loutku jsme tehdy zařadili v nové expozici do části Loutky Orientu. A já říkala, že by bylo pěkné, kdyby mohla být u nás nějaká alespoň malá výstava a kdyby mohla vyjít i drobná publikace o vietnamském vodním loutkovém divadle. Ukázalo se, že ani jiné paměťové instituce u nás nemají příliš relevantní informace, o jejich sbírkách ani nemluvě. Pouze část naší odborné veřejnosti zabývající se loutkářstvím měla povědomí o tomto zvláštním fenoménu, a ještě menší část měla možnost vietnamské vodní loutkové divadlo vidět zblízka. Místo odpovědí přicházely otázky a zvědavost rostla. Loutky pohybující se na vodní hladině, herci ponoření ve vodě, epická struktura představení… Pouze turistická atrakce, nebo stále živé divadlo s kořeny v 11. století? Jako nejjednodušší se jevilo prostě do Vietnamu odjet! Oslovili jsme vietnamské velvyslanectví, to nám pomohlo s kontakty na odborné instituce ve Vietnamu a tak díky následné spolupráci s Ministerstvem kultury, sportu a turistiky ve Vietnamu se mohla v září 2014 uskutečnit naše cesta za vodním loutkovým divadlem.


S jakými poznatky a jste se vrátila?

Setkání s tradičními loutkáři na vietnamském venkově se pro mne osobně stala nezapomenutelnými. Na konci pátrání po fenoménu vietnamského vodního loutkového divadla už tedy nebyl údiv, ale obdiv k umění tamních loutkářů. Na otázky, které jsme si kladli na počátku, máme odpovědi v podobě filmových záznamů tradičních venkovských i současných městských představení, bohatého fotografického materiálů a v neposlední řadě přírůstků historických i současných loutek do sbírky muzea. V roce 2014 jsme připravili výstavu Divadlo zrozené z vody a vydali i stejnojmennou publikaci.


Mají k sobě obě kultury, potažmo loutkové divadlo blízko, nebo naopak?

Tak daleko, jak si jen umíte představit. Tradice vodního loutkového divadla se zrodila v deltě Rudé řeky. Vietnamsky se toto divadlo označuje jako Mua roi nuoc, překládáno jako „loutky tančící na vodě“. První písemné a architektonické památky dokládající existenci této formy pochází z 11. a 12. století, z období vlády dynastie Pozdní Ly, kdy ve Vietnamu docházelo k obrovskému rozkvětu. Představení se odehrává uprostřed jezírka nebo jiné vodní nádrže. Herci stojí po pás ve vodě, schovaní před zrakem diváka za bambusovým závěsem, který pokrývá celou přední stranu zděného nebo bambusového pavilonu. Diváci stojící na protějším břehu jsou svědky působivé podívané a sledují dokonalou iluzi oživlých loutek na vodní hladině. Za doprovodu tradičních nástrojů a zpěvu se celá vesnice baví u příležitosti oslav začínajícího roku nebo jiných slavností spojených se zemědělským cyklem. Tuto tradiční podobu nemá běžný návštěvník dnes možnost vidět, ale může v Hanoji navštívit jedno ze dvou divadel, která hrají takřka nepřetržitě po celý rok.

Vodnímu divadlu nejvíce sluší jeho přirozené prostředí a tradiční venkovské scény. Události koloniální éry a pohnuté dějiny 20. století na čas přerušily tradici vodního divadla ve Vietnamu a po druhé světové válce se zdálo, že toto pozoruhodné lidové umění zcela zanikne. Narazili jsme na jedno zajímavé propojení mezi českým a vietnamským loutkovým divadlem. V roce 1956 do Vietnamu na základě pozvání prezidenta Ho Či Mina přijelo divadlo Radost z Československa. Návštěva na prezidenta udělala takový dojem, že již 12. března 1956 vydal pokyn k založení Vietnamského národního loutkového divadla v Hanoji (Vietnam National Puppetry Theatre). Díky státní péči o vietnamskou kulturu bylo založení první profesionální scény pomyslnou záchrannou síti pro vodní divadlo. Národní úsilí o ochranu kulturního dědictví vyvolalo studijní cesty divadelních profesionálů na venkov. Byla odstartována vodní loutková „renesance“. Herci a řezbáři se začali učit tradičnímu řemeslu, začaly se stavět divadelní scény s umělými vodními nádržemi a tisícileté tajemství Mua roi nuoc bylo povýšeno na „národní umění“. Aby však nepokračoval zánik tradiční podoby divadla na venkově, státní a profesionální divadla recipročně podporovala vybrané vesnické spolky a umělce. Řada spolků byla v průběhu 2. poloviny 20. století obnovena. Některé získaly podporu z nadačních fondů a investovaly například do výstavby nových stálých hereckých pavilonů. Uvádí se, že v současnosti je ve Vietnamu okolo 14 – 20 fungujících tradičních souborů.


Zajímaly vietnamské partnery naše zkušenosti?

Při naší cestě jsme spolupracovali s kurátory z Etnografického muzea v Hanoji, kteří právě pracovali na výzkumu tradičních forem vodního loutkového divadla. Ředitel muzea se zajímal o naši expozici, zajímala ho koncepce expozice, způsob vystavovaní. V Národním loutkovém divadle jsme se potkali s bývalým ředitelem tohoto divadla, který studoval scénografii u nás na loutkářské katedře divadelní fakulty v Praze. Byl tak laskavý, že nás vzal do vesnice Binh Phu ke svému příteli Nguyen Huu Doanovi, jednomu z nejstarších vietnamských loutkářů. Herecký soubor vesnice Binh Phu, ležící nedaleko Učitelské pagody (v okresu Thach That, provincii Ha Tay), má dlouholetou tradici. Některé rodiny jsou členy zdejšího souboru po více než pět generací. Divadlo se pyšní sbírkou více než sta historických loutek, jejichž stáří místní odhadují na 200 až 300 let. Vzhledem k ochraně loutkářského tajemství předávaného pouze z otce na syna zůstane význam některých postav již navždy skrytý. Nejstaršímu členovi souboru je dnes 75 let. Pan Nguyen Huo Doan se věnuje loutkářskému řemeslu již celých 40 let. Mezi loutkáři se těší značné úctě a ve vesnici je považován za největšího znalce a autoritu v tomto umění.


Znají naše loutkové divadlo, říká jim něco Kašpárek nebo Spejbl s Hurvínkem? Vědí něco o našich tvůrcích, například o Jiřím Trnkovi či Josefu Skupovi?

Ti, kteří měli možnost u nás studovat ano, jinak jsme pro ně vzdálená kultura někde ve středu Evropy.


Nedá mi, abych se nezeptal na váš nejsilnější zážitek z návštěvy?

Představte si, že přijedete do malé vesnice u Hanoje, kde nikdo nemluví jinak než vietnamsky, hledáte loutkáře a chcete, aby vám ukázali své loutky nebo něco zahráli… bez lidí z hanojského muzea nebo z divadla jste úplně ztraceni! Ale díky jejich pomoci se začnou dít zázraky. Najednou držíte v ruce loutky z počátku 18. století, vidíte řezbáře, který doslova na koleně řezbuje nové loutky. A když uvidí vaše nadšení, vlezou herci do vody, za chvíli je tam půl vesnice a představení začíná! A vy vidíte loutky plující na sluncem osvětlené hladině, diváci z řad místních se stávají pozvolna účastníky představení, zpívají a komentují hru herců, dnes stejně jako před několika sty lety… V každé vesnici je přestavení jiné, má svoje specifika. Bývala to velmi uzavřená záležitost, divadlo na venkově hráli jen muži, zkušenosti se předávaly z otce na syna, protože dívky se vdávaly do sousedních vesnic a mohly by prozradit něco z přísně střežených tajemství, kterých bylo kolem vodního divadla spousta. Ženy se většinou účastnily jen jako zpěvačky hudebního doprovodu. To v moderní formě v divadlech v Hanoji dnes už neplatí.


V loňském roce zavítalo světově známé vodní loutkové divadlo z Hanoje do České republiky. S jakou odezvou byla jejich vystoupení přijata?

Česká veřejnost měla možnost vidět představení Národního loutkového divadla z Hanoje na mezinárodním festivalu loutkového divadla v září v Plzni. Pro velký zájem publika přidávali několik představení! Pro nepoučeného diváka přitom může být problémem rozklíčovat význam jednotlivých scén. Část představení je věnována zemědělskému roku a obsahuje i krátké vtipné scény z každodenního života, část se opírá o mýty a legendy. Dějem diváky provází strýček Teu – vietnamský příbuzný z velké rodiny světových kašpárků. Představuje lidového vypravěče, který vtipně uvádí představení, kriticky komentuje současnost. Nechybí čtveřice posvátných bytostí Ky Lan (jednorožec), Long (drak), Quy (želva), Phuong Hoang (fénix), jejich tance a souboje s mnoha světelnými a ohňovými efekty jsou diváky vždy vřele přijímány. Zvláštními postavami jsou víly – nepředstavujte si takové ty naše éterické bytosti, vietnamská víla vypadá jako by se narodila na u nás na Moravě! Několik víl tančí stylizovaný tanec na vodní hladině a jsou za něj odměňovány bouřlivým potleskem. Vietnamci jsou totiž podle legendy potomky prince z rodu draků Lac Long Quana a víly Au Co.


Když už jsme u Muzea loutkářských kultur v Chrudimi MLK, představte prosím blíže toto ojedinělé a unikátní muzeum čtenářům. Letos oslavíte 45. výročí jeho založení. Připravujete něco speciálního?

Muzeum bylo založeno v roce 1972. Naše stálá expozice Magický svět loutek (otevřena 2013) je doplňována vždy krátkodobými a sezónními výstavami, takže návštěvníci mají proč se do muzea vracet. Buď za novými výstavami, nebo navštěvují doprovodné programy, popřípadě přicházejí na loutková představení. Muzeum sídlí v překrásném renesančním Mydlářovském domě, který sám o sobě stojí za vidění. Letos otevřeme zrekonstruované terasy za muzeem a rozšíříme program pro návštěvníky i na ně. K výročí připravujeme jen takovou malou připomínku proměn muzea v čase. Hlavní pozornost jsme letos věnovali rozšíření nové stálé expozice o část věnovanou jedné malé francouzské tanečnici… Výstava s názvem Tajemství malé Tanečnice bude otevřena od září 2017, kdy má 100. výročí úmrtí světově proslulý francouzský malíř, který je pravděpodobně autorem naší Tanečnice. Do té doby k nám mohou všichni zavítat na pěknou interaktivní výstavu Malý pán – velká cesta jedné loutky, kde uvidí scény a loutky z českého loutkového filmu Malý pán. Autorem výpravy filmu i výstavy je František Antonín Skála.


Jak hodnotíte spolupráci s mezinárodní loutkářskou organizací UNIMA?

Spolupráce je dobrá. Samo muzeum je členem české sekce UNIMA a já jsem členkou jeho exekutivy.

UNIMA byla založena v roce 1929 v Praze a naše muzeum společně s Institutem divadelního umění v Praze připravuje k 90. výročí v roce 2019 mezinárodní konferenci, výstavu a publikaci.


Jak vycházíte s finančními prostředky v době, kdy se šetří všude a na všem?

V prosinci 2016 bylo slovenské a české loutkářství zapsáno do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Všichni se mne ptají, jestli se to nějak projevilo prakticky. Zřizovatelem muzea je Ministerstvo kultury a musím říci, že je nejspíš zřizovatelem prozíravým, protože se k nám chová tak, jako by české loutkářství v UNESCO už dávno bylo. Jsem moc ráda, že se zápis podařil a doufám, že to například pro naše muzeum, nebo třeba pro loutková divadla bude znamenat větší návštěvnost. Když už máme něco tak pěkného, je přece dobré to znát! A to jak historické kořeny českého loutkářství, které uchovává naše muzeum, nebo živou podobu moderního českého loutkářství, jak ji prezentují loutková divadla nebo divadelní festivaly.


Blíží se svátek všech loutkařů „Loutkařská Chrudim“. Podílí se vaše instituce na jeho přípravě a průběhu? Jak dlouhou tradici má tento festival?

Mnoho lidí si Loutkářskou Chrudim spojuje s naším muzeem, festival ale vznikl dvacet let předtím, než naše muzeum bylo založeno. Pořádají ho Město Chrudim a NIPOS-ARTAMA Praha ve spolupráci se Společností amatérské divadlo a svět a Spolkem pro vydávání časopisu Loutkář za finančního přispění Ministerstva kultury ČR a Pardubického kraje. A dělají to moc dobře. Velmi zajímavé jsou například semináře pro účastníky festivalu. Program festivalu ještě nebyl zveřejněn a tak sama nevím, co se bude dít. Muzeum přispívá jen malým dílem, konají se u nás přednášky, účastníkům festivalu nabízíme komentované noční prohlídky zdarma.


Na co byste chtěla zájemce o loutkové divadlo do Chrudimi pozvat a kde vás najdou?

Muzeum najde každý velmi snadno v Mydlářovském domě v Břetislavově ulici, která na straně kostela ústí do chrudimského náměstí. Na co pozvat? Přece na loutky! Ať už na ty naše české historické, nebo výběr loutek orientálních, kde zvláště ty stínové jsou velmi krásné, nebo na loutky nejsoučasnější z filmu Malý pán. V expozici i ve výstavách návštěvníci najdou i něco „na hraní“, k dispozici je jim i velká herna, kde si mohou vyzkoušet, jak se hraje s různými typy loutek a třeba si odvezou i nějakou loutku či knížku z našeho muzejního obchodu na památku. Teď právě je v prodeji, a to pouze u nás, velká výpravná publikace o Hurvínkovi, který oslavil v loňském roce už 90. narozeniny!